čtvrtek 22. listopadu 2018

Je to jen bakalářské období


Nepoužívejte středníky! Jsou to hermafroditní transvestité, kteří neznamenají vůbec nic. Vypovídají o vás jen to, že jste chodili na vysokou.

nadsázka K. Vonneguta 


Jako mohla bych udělat fotku, až si tu bakalářku hezky vytisknu, až z královsky modrýho obalu bude zlatě zářit moje jméno. Mohla bych říct, že je jako moje první dítě a popsat všechny fáze od početí až do porodu... což mi teď přijde vtipný, takže to asi udělám... mohla bych potom říct, jak to bylo sakra těžký prokousat se vší tou povinnou literaturou, historií Rumunska, Rudým právem třicet let dozadu a používat u toho středníky a slova typu vonneguteskní, abych demonstrovala, že jsem se na tý vejšce fakt něco naučila. 

Jenomže to bych asi nebyla já, abych radši neukázala tu bídu a zmar procesu. 

Víte, já to ještě nemám dopsaný, zbývá mi na to pár vzácných dní a já docela jistě vím jen to, že ten obal bude královsky modrý a písmo zlaté, protože mi to připadá Masarykovský. 
Možná bych se mohla živit tím, že budu neustále říkat, jak mi něco nějak připadá. Hezký, zajímavý, divný. To by mi šlo. A myslím, že takových prací je spousta. Když jsem šla na žurnalistiku, tak jsem asi trochu předpokládala, že do nich tenhle obor taky spadá. Teď se bojím, jestli nemám odcitovat i větu V následující kapitole se budeme zabývat realitou, protože Berger s Luckmannem mi vysvětlili, že realita vlastně není realita, ale je to jenom moje realita a jestli chci nazývat realitu realitou měla bych říkat objektivizovaná realita. Děkuji. Věřím, že i vy děkujete za tyto vzácné podněty. 



Jo, to moje téma je děsně zajímavý a vlastně mě baví se v tom párat, hledat a psát. Ale strach a časovej pres mi to dost kazí. Občas se probudim v půlce noci a píšu si seznam, co musím další den udělat, koukám do stropu a přemýšlím nad obhajobou. Na co se asi zeptají, co asi odpovím. A nepoznají, že jsem totálně hloupá amatérka? Pak si k tomu připojím ještě praktický státnice, kdy budu muset psát nějakou trefnou (nedejbože vtipnou) glosu a můj tep je tak vysoko, že podle mě jsem tak dvakrát měla miniinfarkt, ale tím, že jsem ležela jakoby zmizel. 
Pak jsou lepší dny, kdy ráno vstanu, dám si bílej jogurt a silný kafe, jdu na záchod, pak si prohlídnu v zrcadle břicho a usměju se, že dneska je nějaký menší. Pak si sednu ke kompu, do uší si pustím všechny nabušený songy ze Spotify, čtyři hodiny na něm divoce klapu a nakonec odpadnu jak křeček, když to přežene na tom svým běžeckým kolu. 
Všichni mi říkají, že to zvládnu. I já si to občas v záchvatu instagramovýho #positivevibes říkám. Zbytek času vymýšlím, do který země na deset let odjedu, aby babičky mezitím zapomněly, že mám mít v červnu před jménem Bc.&Bc.
Jako ani moc nebrečím. Nebo spíš pořád cejtím rezervy a mohla bych víc. V tomto směru mě možná ještě nejhorší čeká, skromně tipuju formátování, to mě vyškolí.

Všechno nějak dopadne, všechno se může stát a nikdo nemůže ohodnotit, jestli to bylo vlastně správně. Objektivní realita říká, že by bylo prima letos ty všechny zkoušky, státnice a bakalářky zvládnout, ale realita jedný Hany třeba potřebuje jenom vědět, že zvládat všechno na sto procent není možný a nikdo to po ní asi ani nechce a že dostatečně chytrej není nikdo. 
Co na to Freud s Foucaultem? O tom zas jindy...




Čtěte: Zbabělci - J. Škvorecký


PS: Vím, že to dobře dopadne

čtvrtek 4. října 2018

Zpověď čtvrtého října 2018


všem našim snům hrozí nebezpečí, že se uskuteční 

                                                                          (někdo chytrej)


Je tu vážně definitivně podzim, protože jsem teď nedávno přijela zase z Brna k nám do Sudet, nebe bylo jakoby nikdy slunce nesvítilo, nekonečná šedá nicota. A vzduch studenej, že si ho člověk musí prosít šátkem, než ho může naplno vdechnout. 
Poslední týdny se mi dost stýskalo po starých časech na střední. Nějak jsem si sebe tenkrát nalakovala na růžovo a vůbec si ten každodenní mlhavej marast zpoetizovala - Varskej podzim to jsou totiž taky studený rána s teplým černým čajem a s Murakamim pročtený cesty vlakem do školy, ve sluchátkách Tomáš Klus, když ještě neměl děti, punčocháče pod kalhotama a zastrčená košilka, koukání na všechny filmy s Keirou K., nuda na matice, vzdor na češtině a svoboda na dramaťáku. Vary to jsou časy, kdy jsem věděla, kdo budu, protože jsem se prostě rozhodla. Už mi připadalo, že všechno vím, že jsem už na všechno přišla, na ten masterplán a všichni na mě v tom velkým světě čekají. Dneska bych řekla, že jsem byla trochu nevyrovnaná, ale rozhodně jsem to měla srovnaný... 
Já na sv. Václava
někdy dávno
Jojo, chtěla jsem být jako v Elle
ten svetr mám doteď
...jenže to by nesměla být aplikace Vzpomínky na Facebooku a taky moje obsese nechávat si všechny diáře, zápisníky a kdejaký koniny, co jsem kdy napsala. 
Vždycky mám hrozně ambivalentní pocity, když to všechno po sobě čtu, protože je mi na jednu stranu hrozně trapně, zároveň se dojímám a mám se chuť zpětně ujistit, že některý události zapomenu a nebudou mi vůbec připadat důležitý, že zapomenu i na spoustu lidí, polibků a nelásek, mám chuť se seřvat, mám pocit, že jsem by byla blbá a naivní, že jsem dělala nesmyslný nejen pravopisný chyby, že jsem strašlivě pózovala a brala se u toho hrozně vážně. Úplně to umím všechno zanalyzovat, vím proč, jak a co jsem na koho včetně sebe hrála.
O tom životním backgroundu bychom asi měli říkat, jak nás poučil a teď jsme už jiní. To si ale úplně nemyslím. Myslím, že to dřív to bylo hodně zaobalený moje já, který rokama jenom odhaluju, protože už mi nepřijde trapný a naopak mi přijde trapný to zaobalený; to jak si člověk o sobě hýčkal nesmyslný představy neslučitelný se životem. Ale i dneska občas něco hraju, ani dneska nejsem úplně autentická, taky někdy pózuju. Pořád jsem někde uvnitř ublížená holčička, která vyžaduje pozornost.
V těch zápiscích a starých statusech ovšem není jenom trapnost a zmar, ale taky špetka pozitivna. Vždycky jsem totiž byla hrozně zodpovědná a musím říct, že mi to zůstalo. Pokud bych měla říct stoprocentně dobrou vlastnost, kterou mám, pak by to byla právě zodpovědnost. A myslím, že ta vlastnost nebo způsob myšlení dneska lidem šíleně chybí. Není to jenom zodpovědnost za rodinu, za práci, ale taky za svoje tělo, za svého ducha, za tuhle zemi, za lidi, kteří jsou kolem nás. Je hrozně jednoduchý dávat od všeho ruce pryč, jenom tak bejt. Zodpovědnost vyžaduje pokoru, oběti, čas, energii, pochopení, i když se vám nechce. Zodpovědnost není primární štěstí, ale umí ho stvořit v každodennosti. Zodpovědnost je udržitelnost ve všech směrech. 
Teď to vypadá jako kdybych už věděla, jako kdybych už na všechno přišla... to určitě. Příští týden si tohle přečtu a budu si říkat: Jejda Hano, to jsou kydy! Ale teď jsem takhle, možná je to trapný, malicherný a plný nejen pravopisnejch chyb, ale berme to jako zpověď čtvrtého října 2018.
Protože jediný, co vím je, že čím víc toho vím, tím víc vím, že vím hrozně málo. V tom mě extrémně školí moje dvě bakalářky, které jsou každý pes jiná ves. Tolik informací, tolik souvislostí. A já mám jenom jednu hlavu. Ne, nevím vůbec nic, ale aspoň je furt něco zajímavý.


Hudba, která mi na střední změnila svět:





PS: Čtěte: Pavel Růžek - Bez kůže a Bez růže ♥
PSS: N., napiš mi  

pátek 24. srpna 2018

7308,6328



Ledový sprchy se nemají v takovým horku dávat, já to vim a máma mi to nikdy nezapomene vyčíst, když pak nadávám, že mě bolí v krku, ale kdo má vydržet bejt v tom horku a taky pořád dělat ty správný věci, stačí že už si tolik nehnípu palec na noze, jak byl operovanej tak má úplně divnej tvar a dělá se mi na něm tvrdá kůže, což mě baví loupat, ale ty záděry mě pak nebaví. Takže studený sprchy si dovolim, i když teď z toho nemůžu spát. Lidi počítají ovce, ale já tomu moc nerozumím, mě to nijak neuklidňuje, spíš mě mate to nekonečno ovcí, co můžu napočítat do toho stáda. Potřebuju vždycky jasný cíle, to už bude nejspíš diagnóza, takže já budu počítat kolik dní jsem na světě, nebo radši kolik hodin? Možná by ale vteřiny byly nejlepší. Vteřiny nebo sekundy; proč? Dřív se taky Branky, body, vteřiny jmenovaly Branky, body, sekundy. Možná tam vadí ty kundy. Kundy totiž vadí každýmu. Nebo by aspoň měly. Ale radši se vrátím zpátky ke dnům, protože mně matika nikdy moc nešla. Přitom, když mi vyšel někdy nějakej příklad, to bylo radosti! Možná protože mi jich moc nevyšlo… nebo vyšlo, ale ne správně. Takže se dny to bude jistější. 

by T̴͎͙̟̲͉̜a͔̙̺̠̦̔̀p̶͎̺̼̋̍̈́́̒̈ī̟͎̖̥̪̽ͭͅw͙̞̬͎̅̅́̈́á̟̪̘̞̉ͦ̓ͮ̈ ̦̟̩M̧̮̎ͦ͌ͅạ̙̤̺̖̩̖̅ź̮̼̾ͬ͋ͪ͂̊i̛̥̜͎͚̥̭̓b͓̞̩͋ͯͧ̀u͈̲̪͎ͤ͊̅ͯ̂̾͜k̲̻͓̹̍o̘̍


Nesmím ale taky zapomenout na přestupný roky. Kdy byl přestupnej rok naposledy? Loni? Nebo už předloni? To je jasný, že v tom výpočtu budu mít zas nějakou chybu. To nechci. Ale taky nechci vstávat, protože to by znamenalo definitivní probuzení, rozsvícení lampičky a nutnej pohled do protějšího zrcadla. Vždycky se kouknu, i když si pokaždý říkám, že to neudělám, ale podle mě je to nemožný. Anebo je to nemoc, jako když ty lidi vždycky kontrolujou, jestli při odchodu všechno vypojili ze zásuvky, aby nevyhořeli, jestli zavřeli okna, ale ne jednou, kontrolujou to třeba pětkrát. To já takhle na sebe zase furt čumim do zrcadla a do výloh, do zrcátek aut, prostě kamkoli, kde by se jednom dal zahlídnout můj ksicht… nebo ani ne ksicht, třeba i břicho nebo nohy; musim to zkontrolovat, i kdyby to už bylo před minutou zkontrolovaný, tak beztak to udělám znova. Myslím, že už si toho všímají i ostatní a asi je to dost blbý. Teda máma se mě aspoň ptá, co jako na sobě chci vykoukat, ale já nevim, prostě mám pořád potřebu se nějak vidět. Aby mi bylo jasný, že existuju, že se trochu můžu vidět jako mě vidí jiný. Koukám na sebe a pořád to nemůžu nějak najít, tu konečnou podobu nebo co. Právě proto asi takhle počítám, kolik je mi dnů, jenže bez toho přestupnýho roku to nedám. A navíc tam furt je ten čtvrt den, tři sta šedesát pět a čtvrt dne, což dvacet čtyři děleno čtyřma, ale kdo ví, jestli to fakt sedí a není tam třeba o nějakou půl hodinu nebo desetiminutovku víc. A možná to nevyjde ani na dny, takže to bude stovky dní plus pár hodin, takže to nebude zaokrouhlený, což by asi nevadilo…beztak to nebude přesný; ale co je? Vlaky určitě ne. Nesmí mi to zejtra ujet, což se asi stane, když nepudu spát, jenže kdo má v tomhle hice spát. Dvacet let… zní to hrozně. Člověk, jak si myslel, kde ve dvaceti bude a jak to všechno bude jiný po tý maturitě, jak už konečně bude svobodnej a všechno to už jako začne ten vopravdovej život a tak. Kecy. Občas mám takový chvíle, kdy se zastavim a divim se, že žiju, jak je to možný a moc tomu nevěřím, to je člověk chvíli trochu mimo tělo, a právě to mě nikdy nenapadne se podívat do zrcadla, třeba by to bylo úplně jiný než vždycky. Nebo když mám stres, tak jsem taky úplně mimo. Mimo mísu jako jablko, když ho tam vždycky z tý plastový tašky prudce spustim, některý se tam neurdržej a vyskočí ven. Slabí jedinci. A ty pak sním a nevím, jestli je to pro ně výhra, že byly sežraný, anebo naopak chtějí zůstat co nejdýl nesnězený, anebo dokonce shnít. Jako nesnězený nesplní účel svý existence, což je možná ale taky dobře, protože nejsou sežraný. Já účel svý existence nejspíš taky neplnim, asi taky proto, že mě nikdo nesežral. Ale jsem člověk, takže by mě mohl sežrat tak žralok, medvěd nebo možná had, kdyby si mě nějak nakouskoval nebo se rozdělil s rodinou. Ale hadi jsou asi individualisti, vždyť i v Malým princovi sežere slona sám. Bojim se dost zvířat, který by mě mohly sežrat. Asi je to právě kvůli tomu. Nikdo nechce bejt sežranej, ale zároveň chce splnit účel. Což se rozchází. Nerozumim tomu.








PS: Beztak to vyšlo blbě

pátek 3. srpna 2018

Auťáci bez pásů

Je asi tisíc stupňů, škvařím se ve vlastní šťávě a po sto letech sedím u počítače a chystám se něco psát. Nevím, kam se poděly ty dva měsíce, za které jsem sem nenapsala ani čárku, ale jsou fuč. A už vůbec nevím, jak jsem si v Madridu mohla tak naivně myslet, že si ten španělský klid doma uchovám a budu si ho hýčkat. Protože místo sangrie a oběda v půl pátý odpodle jedu jako blázen, totální workoholik...


Stalo se toho nějak moc - záhadně jsem zvládla uzavřít semestry na svých dvou školách a dodělat i předměty, které jsem si táhla ještě z Erasmu, namočit se do nejhorší bakalářky v dějinách bakalářek (jo, píšu o Rumunsku! Bože, za co?!), nechat si ukrást počítač z vlastního bytu, ve kterým jsem v inkriminovanou chvíli byla! (představte si, jak jsem to nahlašovala na tý policii... psycho!), vypustila jsem téměř duši na brigádě na karlovarským fesťáku (každej rok si říkám, že už nikdy, ale dám si já říct?) a v neposlední řadě jsem zase jela s dětma na tábor.
Tábor mě letos dost vyškolil. Člověk si říká, že ho už nezaskočí, když dělá něco dlouho, ale s dětma je pořád všechno jinak. Vždycky umí naprosto odzbrojit, překvapit a brutálně nastavovat zrcadlo. 
Nikdy nebudu na první dobrou hodná holka, vždycky si každej myslí, že jsem zlá nafoukaná mrcha, a docela trvá, než se týhle image zbavím. O to je těžší, když nějaký dítě (ještě navíc holka) je úplně stejná jako já v jejím věku. Věděla jsem, jak je zbytečný si myslet, že moje slova nebo křik něco v tu chvíli změní - ego je ve třinácti u zabejčenejch suverénů na Everestu, se s tim smiř... Nevím, jak to naši se mnou mohli vydržet, je to nadlidskej výkon. Ale tyhle děti vlastně nejvíc baví, zaryjou se pod kůži a nepustí. Je to trochu jako neopětovaná láska, kdy člověk bude do čtyřiceti čekat, jestli mu ten druhej nakonec nepřizná, že udělal chybu a jestli by to nemohli dát dohromady. A to je brutálně vzrušující (může se tohle slovo legálně používat ve spojitosti s dětma?). 
Jenže čím je člověk starší, víc přemýšlí nad tím, čemu věnuje svůj čas. Dřív jsem brala všechno, co ke mně přišlo, snažila se nabrat zkušenosti. Což bylo super, ale nějak mi dochází, že už to takhle není udržitelný a musím se víc rozhodovat, do čeho investuju energii. Říkám si, jestli chci další rok krotit divou auťákovou táborovou zvěř, jestli bych se neměla jít na kurz angličtiny, kreslit stromy do bloku nebo se konečně naučit skákat šipku. Prostě bejt trochu sobec. 
Ale zároveň si říkám, jestli zažiju někdy větší pocit svobody, než když tancuju na diskotéce v obležení svých báječných auťáků, kteří ze sebe navzdory epilepsii, mozkové obrně, hydrocefalu, mozkové retardaci, extrémně pomalé mluvě, tiku v pravém oku nebo autismu vydají všechno s takovou samozřejmostí, bez pásů, že máte tendenci jim závidět a snažíte se s nimi držet krok (vždycky si říkám, že by mě u toho měl vidět můj budoucí muž, protože to by vážně byla zkouška tolerance). Přemýšlím, jestli někdy zažiju ty chvíle, když je točím na kolotoči, zpíváme Ó hřebíčku zahradnický, ó růžičko voňavá, a mě to tak neskutečně baví, že dáme repete. Jestli zase zažiju ten pocit, že jsem na tomhle místě správně, i když zrovna ležím pod postelí s chlapečkem, který šíleně pláče, protože se neovládl a zmlátil kamaráda. 
Jednoduše, na to, že já mám být ta, která vychovává, nakonec se dozvídám nejvíc sama o sobě. Někdy mě to až děsí. 
Asi bych teď měla přehodnotit téměř všechno, co žiju a dělám, ale nějak se mi to nehodí. Takže možná v jiném životě, protože teď ještě není čas hodnotit, ale jenom jet jak blázen, totální workoholik, auťák bez pásu. A přestat se bát, že to celý poseru. 





Čti:  Autismus a Chardonnay - aj to bylo dobré! Až autisticky!
       Dědina - život ze všech stran a navíc je to z Vysočiny
       Kdo zabil Snížka - už vím, kdo ho zabil, což su ráda a můžu v klidu umřít









PS: Ještě jsem vlastně byla na vodě - zdravím Gábinu s Karlem
PSS: Letos jsem si opálila nohy! Nemohu tomu uvěřit!
PSSS: Nosim teď furt kraťasy a koukám se, jak jsou hnědý

úterý 29. května 2018

Nic podle (master)plánu

Dneska mi je 23 let. Nesnáším lichý čísla, i když jsem se narodila v lichý den, měsíc i rok! To jsou ty životní paradoxy a divný pochody mozku. Ale co už... 

Od osmnácti mám panickej strach ze stáří. Pořád mám pocit, že mi něco utíká. Že jsem ještě nic nezažila, že vlastně nežiju. A když něco začnu, nikdy to není tak dobrý nebo úspěšný, jak bych chtěla. Zároveň vím, že nedělat nic není cesta. 


Všechno, co jsem si o sobě myslela, kde já budu, až mi bude 23, prostě není. Podle mých původních výpočtů jsem měla být už na magistru a mít tak dvě děti. V jednu chvíli se totiž můj docela normální nudnej život v Sudetech měl záhadně (nejspíš zásahem vyšší moci) změnit a já měla být supermanka s dlouhýma nohama. Ale to se nestalo. Stalo se něco úplně jinýho, nepředpokládanýho, děsivýho, ale i dobrýho.
To, že mi nic nevychází podle plánu, že si vždycky vyberu tu nejkrkolomnější cestu, u který dělám patnáct kotoulů a pětkrát spadnu, jsem v průběhu času přičítala spoustě věcem. Rodině, škole, městu, ve kterým jsem bydlela, učitelům... ale nakonec hlavně sobě. Svý nedostatečnosti. Tomu, že jsem ošklivá, pitomá, netalentovaná, neschopná. 
Možná jsem tenhle pocit ještě úplně nezlomila, protože si takhle připadám občas furt, ale zároveň někdy v šedý kůře mozkový vím, že je to kravina. A že jsem k sobě nespravedlivá, že si tohle myšlení od sebe nezasloužim.


Nežiju #tedatady #selflove #nofilter, ale dospěla jsem k závěru, že jsem už přeci jen docela dost stará, abych si na sebe zvykla. Abych už nechtěla bejt někdo jinej, vypadat jinak, mít jiný jméno, jinak myslela. A jo, baví mě to se mnou, dokážu sama sebe vlastně nejvíc pobavit. Chápu se. Chci se takhle, ať je to, jak je to.
Tak si dneska, pár minut do konce narozenin, říkám - Hano, tak co ty budeš dělat v těch třiadvacíti? No?... Nevim. Já vážně vůbec nemám tušení. Jsem absolutně bez plánů a těch master už úplně. Chci klid a vlastně vůbec ne. Chci dobrodružství, ale nejlíp v Tatrách. Tak to necháme to koňovi, ten má větší hlavu... 

Řekla jsem si jenom, že si pět let (zase lichý... nechápu!) neostříhám vlasy. To mi připadá jako dobrej nápad. A zní to trochu i jako plán! 









PS: To to trvalo 

neděle 22. dubna 2018

Svoboda není levná věc



svoboda,
díky

opravdový
jednoduchý
klečení na hrachu

svoboda,
 díky

sliby
sobě tobě Bohu
nevinnost

Ze skvělého filmu Piatá loď ♥


svoboda,
asi

přikázání;
sliby
chyby
shyby

svoboda, 
ne

zodpovědnost
věnec na hlavě
deprese 
a
špeky v podpaží

svoboda,
jo!

hříchy
radost
a jiné drogy

svoboda?

běžim 
nezastavim

chyť mě
miluj mě
zkroť mě

.
.
.

svoboda, 
díky








PS: Mandrage je moje velký GP
PSS: Žijem v paradoxu

sobota 7. dubna 2018

Jel by Orten na Erasmus?

Poslední týdny dělám jenom věci, který mi hořej pod zadkem a který už nemůžu udolat nicneděláním. Nevím, jak je to možné, ale třeba týden neotevřu počítač, anebo dokonce diář! A navíc nemám žádný výčitky, což nechápu už vůbec. Kam se podělala ta organizovaná Hana, která si zapisuje i počet vypadaných vlasů za večerní česání? Jako bych to všechno zapomněla, nebo co... 

 ...ano, občas mám záblesky, takže čtu. To jsem si řekla, že trochu s  kavárenským flákačstvím souvisí. 
Momentálně vede Orten, Topol, Skácel a forever Bondy. Vždycky, když čtu tyhle starý věci, tak mě napadá, co by kluci nedělali, kdyby byli dneska mladý : 


Chodil by Bondy v džísce po tátovi? 

Poslouchal by Skácel The National? 


Jel by Orten na Erasmus? 


Třeba jo, možná by byli taky tak divně ztracení ve světě Instagramu, vařili by bulgur s kozím sýrem a nikdy nenapsali nic tak rezonujícícho, smutnýho a po životě toužícího. Třeba by je pohltil blahobyt a nedostali by ze sebe ani čárku. 

Mám se dobře. Taky žiju v blahobytu. Nejspíš nikdy nenapíšu nic jako Orten, ale nebudu to svádět na to, že nežiju za druhý světový. Ale záleží na tom?

Když se teď píše nebo mluví o tom, co je v životě důležitý, vždycky padne slovo štěstí. Za štěstí si můžete dosadit cokoli od kariéry až po matku pluku, takže to každýmu vyhovuje. Já jsem vždycky za štěstí považovala osudovou lásku, která hory, nebe i krávy přenáší a čtyři děti, jejichž varianty jmen mám napsané v každém diáři; kromě toho letošního. Protože se teď pořád ptám, jestli člověk musí být šťastný. Jestli jsme tu naživu, abychom došli ke štěstí, tomu individuálnímu štěstí nebo obecnýmu. Přijde mi to nějak málo. Ale co je teda to proč? Proč jsme tu? Co má smysl?

Byla jsem zase letos na táboře, jak tam vždycky jezdím, a tentokrát jsem byla totálně vyměklá. Vůbec jsem si nedokázala držet odstup od těžkých osudů dětí z děcáků, klokánků, děcek, který jsou nemocný... Poslední dobou jsem si totiž jenom stěžovala, jak toho mám moc (po návratu ze Španělska je na mě hodně i vynesení koše), jak jsem nemilovaná, jak ublížená, prostě vyloženě kravský chování, ze kterýho potřebujete probrat... Najednou kolem mě ty dětičky bez maminek, bez vlastních pokojíčků, bez snů a možná i bez nadějí a probuzení z tý mý sobecký diskotéky. Jenže co jsem těm drobkům mohla dát víc než svůj čas a péči? Pět dní na Velikonoce, čtrnáct dní v létě, týden na podzim. A i kdybych si jich deset adoptovala, tak to nezachránim. Nezachránim svět. Někdy si přijdu jak ty blbý modelky, když mluví o světovým míru, ale já to myslím vážně, možná jsem teda ještě blbější. Takže co má smysl?

A ještě navíc chci pracovat v totálně zruinovaným školství. Co má teda smysl?

Život nemá odpověď na Proč. Nemá nejspíš ani smysl, ten pochopitelnej pro mozek. Nemůžeme ho pojmout. Nějak je potřeba žít nebo co. S mozkem a srdcem. Dřív jsem si myslela, že srdce stačí, ale nestačí. Nějakej moudrej člověk napsal, že je lepší dřív myslet než cítit. A asi měl pravdu. Cítíme, ale cítíme správně? Je láska je fakt láska? Osudová láska? Kdo to pozná?

Když se dokážu zbavit pocitu, že potřebuju, aby to mezi námi bylo jinak, mám opravdu radost z toho, jak to mezi námi je.“ 

(Melissa Kirk in Šťastný blog)

Je už ale skoro jaro a člověk ví, že chce žít. Z podstaty, beze smyslu, bez vyšších cílů. Osudová láska je slunce, před ním nebe a v něm Bůh. Každé ráno zelenější a zelenější trávy s květinami jsou děti. A takhle země je požehnání samo.


"...a modlete se za zem, 
aby ji prosinec nezrušil příliš mrazem, 
aby jí duben dal, co květům náleží,
aby jí byla noc praporem na věži,
jenž vlaje do světla, když nastává čas hvězd,

aby ji milenci chválili i za bolest." 

(J. Orten, Sedmá elegie)


Cyniky a pragmatiky jsem nepotěšila. A to je dobře.











PS: Kdykoli si myslím, že už nenajdu žádnou dobrou písničku - hle - Spotify se vytáhne!
PSS: Kdo to dočetl až sem - gratuluji a děkuji! ♥