pátek 3. srpna 2018

Auťáci bez pásů

Je asi tisíc stupňů, škvařím se ve vlastní šťávě a po sto letech sedím u počítače a chystám se něco psát. Nevím, kam se poděly ty dva měsíce, za které jsem sem nenapsala ani čárku, ale jsou fuč. A už vůbec nevím, jak jsem si v Madridu mohla tak naivně myslet, že si ten španělský klid doma uchovám a budu si ho hýčkat. Protože místo sangrie a oběda v půl pátý odpodle jedu jako blázen, totální workoholik...


Stalo se toho nějak moc - záhadně jsem zvládla uzavřít semestry na svých dvou školách a dodělat i předměty, které jsem si táhla ještě z Erasmu, namočit se do nejhorší bakalářky v dějinách bakalářek (jo, píšu o Rumunsku! Bože, za co?!), nechat si ukrást počítač z vlastního bytu, ve kterým jsem v inkriminovanou chvíli byla! (představte si, jak jsem to nahlašovala na tý policii... psycho!), vypustila jsem téměř duši na brigádě na karlovarským fesťáku (každej rok si říkám, že už nikdy, ale dám si já říct?) a v neposlední řadě jsem zase jela s dětma na tábor.
Tábor mě letos dost vyškolil. Člověk si říká, že ho už nezaskočí, když dělá něco dlouho, ale s dětma je pořád všechno jinak. Vždycky umí naprosto odzbrojit, překvapit a brutálně nastavovat zrcadlo. 
Nikdy nebudu na první dobrou hodná holka, vždycky si každej myslí, že jsem zlá nafoukaná mrcha, a docela trvá, než se týhle image zbavím. O to je těžší, když nějaký dítě (ještě navíc holka) je úplně stejná jako já v jejím věku. Věděla jsem, jak je zbytečný si myslet, že moje slova nebo křik něco v tu chvíli změní - ego je ve třinácti u zabejčenejch suverénů na Everestu, se s tim smiř... Nevím, jak to naši se mnou mohli vydržet, je to nadlidskej výkon. Ale tyhle děti vlastně nejvíc baví, zaryjou se pod kůži a nepustí. Je to trochu jako neopětovaná láska, kdy člověk bude do čtyřiceti čekat, jestli mu ten druhej nakonec nepřizná, že udělal chybu a jestli by to nemohli dát dohromady. A to je brutálně vzrušující (může se tohle slovo legálně používat ve spojitosti s dětma?). 
Jenže čím je člověk starší, víc přemýšlí nad tím, čemu věnuje svůj čas. Dřív jsem brala všechno, co ke mně přišlo, snažila se nabrat zkušenosti. Což bylo super, ale nějak mi dochází, že už to takhle není udržitelný a musím se víc rozhodovat, do čeho investuju energii. Říkám si, jestli chci další rok krotit divou auťákovou táborovou zvěř, jestli bych se neměla jít na kurz angličtiny, kreslit stromy do bloku nebo se konečně naučit skákat šipku. Prostě bejt trochu sobec. 
Ale zároveň si říkám, jestli zažiju někdy větší pocit svobody, než když tancuju na diskotéce v obležení svých báječných auťáků, kteří ze sebe navzdory epilepsii, mozkové obrně, hydrocefalu, mozkové retardaci, extrémně pomalé mluvě, tiku v pravém oku nebo autismu vydají všechno s takovou samozřejmostí, bez pásů, že máte tendenci jim závidět a snažíte se s nimi držet krok (vždycky si říkám, že by mě u toho měl vidět můj budoucí muž, protože to by vážně byla zkouška tolerance). Přemýšlím, jestli někdy zažiju ty chvíle, když je točím na kolotoči, zpíváme Ó hřebíčku zahradnický, ó růžičko voňavá, a mě to tak neskutečně baví, že dáme repete. Jestli zase zažiju ten pocit, že jsem na tomhle místě správně, i když zrovna ležím pod postelí s chlapečkem, který šíleně pláče, protože se neovládl a zmlátil kamaráda. 
Jednoduše, na to, že já mám být ta, která vychovává, nakonec se dozvídám nejvíc sama o sobě. Někdy mě to až děsí. 
Asi bych teď měla přehodnotit téměř všechno, co žiju a dělám, ale nějak se mi to nehodí. Takže možná v jiném životě, protože teď ještě není čas hodnotit, ale jenom jet jak blázen, totální workoholik, auťák bez pásu. A přestat se bát, že to celý poseru. 





Čti:  Autismus a Chardonnay - aj to bylo dobré! Až autisticky!
       Dědina - život ze všech stran a navíc je to z Vysočiny
       Kdo zabil Snížka - už vím, kdo ho zabil, což su ráda a můžu v klidu umřít









PS: Ještě jsem vlastně byla na vodě - zdravím Gábinu s Karlem
PSS: Letos jsem si opálila nohy! Nemohu tomu uvěřit!
PSSS: Nosim teď furt kraťasy a koukám se, jak jsou hnědý

úterý 29. května 2018

Nic podle (master)plánu

Dneska mi je 23 let. Nesnáším lichý čísla, i když jsem se narodila v lichý den, měsíc i rok! To jsou ty životní paradoxy a divný pochody mozku. Ale co už... 

Od osmnácti mám panickej strach ze stáří. Pořád mám pocit, že mi něco utíká. Že jsem ještě nic nezažila, že vlastně nežiju. A když něco začnu, nikdy to není tak dobrý nebo úspěšný, jak bych chtěla. Zároveň vím, že nedělat nic není cesta. 


Všechno, co jsem si o sobě myslela, kde já budu, až mi bude 23, prostě není. Podle mých původních výpočtů jsem měla být už na magistru a mít tak dvě děti. V jednu chvíli se totiž můj docela normální nudnej život v Sudetech měl záhadně (nejspíš zásahem vyšší moci) změnit a já měla být supermanka s dlouhýma nohama. Ale to se nestalo. Stalo se něco úplně jinýho, nepředpokládanýho, děsivýho, ale i dobrýho.
To, že mi nic nevychází podle plánu, že si vždycky vyberu tu nejkrkolomnější cestu, u který dělám patnáct kotoulů a pětkrát spadnu, jsem v průběhu času přičítala spoustě věcem. Rodině, škole, městu, ve kterým jsem bydlela, učitelům... ale nakonec hlavně sobě. Svý nedostatečnosti. Tomu, že jsem ošklivá, pitomá, netalentovaná, neschopná. 
Možná jsem tenhle pocit ještě úplně nezlomila, protože si takhle připadám občas furt, ale zároveň někdy v šedý kůře mozkový vím, že je to kravina. A že jsem k sobě nespravedlivá, že si tohle myšlení od sebe nezasloužim.


Nežiju #tedatady #selflove #nofilter, ale dospěla jsem k závěru, že jsem už přeci jen docela dost stará, abych si na sebe zvykla. Abych už nechtěla bejt někdo jinej, vypadat jinak, mít jiný jméno, jinak myslela. A jo, baví mě to se mnou, dokážu sama sebe vlastně nejvíc pobavit. Chápu se. Chci se takhle, ať je to, jak je to.
Tak si dneska, pár minut do konce narozenin, říkám - Hano, tak co ty budeš dělat v těch třiadvacíti? No?... Nevim. Já vážně vůbec nemám tušení. Jsem absolutně bez plánů a těch master už úplně. Chci klid a vlastně vůbec ne. Chci dobrodružství, ale nejlíp v Tatrách. Tak to necháme to koňovi, ten má větší hlavu... 

Řekla jsem si jenom, že si pět let (zase lichý... nechápu!) neostříhám vlasy. To mi připadá jako dobrej nápad. A zní to trochu i jako plán! 









PS: To to trvalo 

neděle 22. dubna 2018

Svoboda není levná věc



svoboda,
díky

opravdový
jednoduchý
klečení na hrachu

svoboda,
 díky

sliby
sobě tobě Bohu
nevinnost

Ze skvělého filmu Piatá loď ♥


svoboda,
asi

přikázání;
sliby
chyby
shyby

svoboda, 
ne

zodpovědnost
věnec na hlavě
deprese 
a
špeky v podpaží

svoboda,
jo!

hříchy
radost
a jiné drogy

svoboda?

běžim 
nezastavim

chyť mě
miluj mě
zkroť mě

.
.
.

svoboda, 
díky








PS: Mandrage je moje velký GP
PSS: Žijem v paradoxu

sobota 7. dubna 2018

Jel by Orten na Erasmus?

Poslední týdny dělám jenom věci, který mi hořej pod zadkem a který už nemůžu udolat nicneděláním. Nevím, jak je to možné, ale třeba týden neotevřu počítač, anebo dokonce diář! A navíc nemám žádný výčitky, což nechápu už vůbec. Kam se podělala ta organizovaná Hana, která si zapisuje i počet vypadaných vlasů za večerní česání? Jako bych to všechno zapomněla, nebo co... 

 ...ano, občas mám záblesky, takže čtu. To jsem si řekla, že trochu s  kavárenským flákačstvím souvisí. 
Momentálně vede Orten, Topol, Skácel a forever Bondy. Vždycky, když čtu tyhle starý věci, tak mě napadá, co by kluci nedělali, kdyby byli dneska mladý : 


Chodil by Bondy v džísce po tátovi? 

Poslouchal by Skácel The National? 


Jel by Orten na Erasmus? 


Třeba jo, možná by byli taky tak divně ztracení ve světě Instagramu, vařili by bulgur s kozím sýrem a nikdy nenapsali nic tak rezonujícícho, smutnýho a po životě toužícího. Třeba by je pohltil blahobyt a nedostali by ze sebe ani čárku. 

Mám se dobře. Taky žiju v blahobytu. Nejspíš nikdy nenapíšu nic jako Orten, ale nebudu to svádět na to, že nežiju za druhý světový. Ale záleží na tom?

Když se teď píše nebo mluví o tom, co je v životě důležitý, vždycky padne slovo štěstí. Za štěstí si můžete dosadit cokoli od kariéry až po matku pluku, takže to každýmu vyhovuje. Já jsem vždycky za štěstí považovala osudovou lásku, která hory, nebe i krávy přenáší a čtyři děti, jejichž varianty jmen mám napsané v každém diáři; kromě toho letošního. Protože se teď pořád ptám, jestli člověk musí být šťastný. Jestli jsme tu naživu, abychom došli ke štěstí, tomu individuálnímu štěstí nebo obecnýmu. Přijde mi to nějak málo. Ale co je teda to proč? Proč jsme tu? Co má smysl?

Byla jsem zase letos na táboře, jak tam vždycky jezdím, a tentokrát jsem byla totálně vyměklá. Vůbec jsem si nedokázala držet odstup od těžkých osudů dětí z děcáků, klokánků, děcek, který jsou nemocný... Poslední dobou jsem si totiž jenom stěžovala, jak toho mám moc (po návratu ze Španělska je na mě hodně i vynesení koše), jak jsem nemilovaná, jak ublížená, prostě vyloženě kravský chování, ze kterýho potřebujete probrat... Najednou kolem mě ty dětičky bez maminek, bez vlastních pokojíčků, bez snů a možná i bez nadějí a probuzení z tý mý sobecký diskotéky. Jenže co jsem těm drobkům mohla dát víc než svůj čas a péči? Pět dní na Velikonoce, čtrnáct dní v létě, týden na podzim. A i kdybych si jich deset adoptovala, tak to nezachránim. Nezachránim svět. Někdy si přijdu jak ty blbý modelky, když mluví o světovým míru, ale já to myslím vážně, možná jsem teda ještě blbější. Takže co má smysl?

A ještě navíc chci pracovat v totálně zruinovaným školství. Co má teda smysl?

Život nemá odpověď na Proč. Nemá nejspíš ani smysl, ten pochopitelnej pro mozek. Nemůžeme ho pojmout. Nějak je potřeba žít nebo co. S mozkem a srdcem. Dřív jsem si myslela, že srdce stačí, ale nestačí. Nějakej moudrej člověk napsal, že je lepší dřív myslet než cítit. A asi měl pravdu. Cítíme, ale cítíme správně? Je láska je fakt láska? Osudová láska? Kdo to pozná?

Když se dokážu zbavit pocitu, že potřebuju, aby to mezi námi bylo jinak, mám opravdu radost z toho, jak to mezi námi je.“ 

(Melissa Kirk in Šťastný blog)

Je už ale skoro jaro a člověk ví, že chce žít. Z podstaty, beze smyslu, bez vyšších cílů. Osudová láska je slunce, před ním nebe a v něm Bůh. Každé ráno zelenější a zelenější trávy s květinami jsou děti. A takhle země je požehnání samo.


"...a modlete se za zem, 
aby ji prosinec nezrušil příliš mrazem, 
aby jí duben dal, co květům náleží,
aby jí byla noc praporem na věži,
jenž vlaje do světla, když nastává čas hvězd,

aby ji milenci chválili i za bolest." 

(J. Orten, Sedmá elegie)


Cyniky a pragmatiky jsem nepotěšila. A to je dobře.











PS: Kdykoli si myslím, že už nenajdu žádnou dobrou písničku - hle - Spotify se vytáhne!
PSS: Kdo to dočetl až sem - gratuluji a děkuji! ♥

neděle 4. března 2018

Nechci bejt beznohej Cody

Najdu na sobě vždycky něco blbýho. Od velkýho zadku až po to, že jsem dramatická herečka Národního divadla ve výslužbě. Naučila jsem se ale všechny svoje nedostatky přetavit v sebeironii nejvyššího stupně, to špatný v životě mě naučilo být drsná, umím lidi tvrdě odpálkovat, arogantní jsem někdy až běda a občas nahodím ksicht, že se sama sebe leknu. Je to moje obrana. Před výsměchem, neúspěchem. 
Od přírody jsem sice drzá, upřímná, spontánní, upovídaná a nekonvenční, ale zároveň jsem jak porculán (nejen bílá). Spoustu věcí hrozně prožívám, brečím, křičím a vztekám se u nich. Jsem za to většinou ale ráda, nechci bejt ze železa. Chci si dovolit být křehká a šílená. Někdy si až přeju se definitivně zhroutit, neřešit, vypnout, ať řeší jiní, ale mám v sobě neskutečnou sílu, motor. Chca nechca jedu dál. 
Poslední týdny ale jedu na půl plynu. Jako kdybych pomalu zhasínala, uvadala, byla jako beznohej pes Cody, kterýho stejně nechají na ostrově. Nejsem autentická, nejsem upřímná, mlčím a zjišťuju, že mlčení se občas rovná lhaní. Používám všechny svoje obrany, protože mám strach. 




Čím jsem?

jsem lásky, 
s níž se míjím o dům (J.O.)













Mám strach říkat to, co cítím. Mám strach, že ztratím i to málo, co mám, a to i když i to málo, co mám, mě to neuvěřitelně štve, svírá, bolí...  Mám strach, že někde omdlím a ukradnou mi kabelku. Mám strach, že takhle hrozně, jak je to teď, to bude navždycky. Mám strach, že si nenajdu nikdy žádnou pořádnou práci a skončím jako bezdomovec. Mám strach, že nedodělám ani jednu školu. Mám strach, že už nikdy neuvidím tu verzi Pocahontas, kterou jsme měli nahranou na VHS. Mám strach, že zůstanu na ocet. Mám strach, že všechny zklamu, nikdo se mnou už v životě nepromluví a umřu sama. Často mám strach, že jsem vážně blázen a zavřou mě na jihlavský psychině Na Kopečku. Mám strach říkat, že mám strach.

Strach je debil vždycky, když je ochromující a velký jako... no, jako Brno!, i když je kolikrát sotva Aš. Jindy je strach kámoš, co to s náma myslí dobře.
Ale co s tím strachem debilem? 
Přijmout ho. Se vším všudy. Přijmout strach, ale nenechat se zastrašit. Nebejt beznohej pes, stát hezký rovně, čestně, ať to stojí cokoli. 
Tak snad to zvládnu!



Jedno malé guilty pleasure



A jedna famózní ze Sousedství 





PS: Jak tohle dopadne?
PSS: Ví Bůh

neděle 18. února 2018

Pasé v pase

Jsou to tři týdny, co jsem zase doma. Teprve zjišťuju, co španělského mi vlastně chybí a nechybí, takže o tom to dneska nebude, to zasejc jindy.

Sice jsem už skoro měsíc nikam neletěla, což je víc než podezřelý, ale na cestách jsem skoro pořád. Největší zjištění tedy je, že mám strašně moc věcí! Věcí, který ani nepotřebuju a doslova mě teď obtěžujou. Hlavně teda oblečení...
Do Madridu jsem letěla s 13,5 kily v kufru a 8 kily v batohu. Byla jsem z toho zoufalá, ale stačilo to! Jasně, nebylo to na domácí lázně, ale měla jsem v podstatě všechno. Chyběl mi jenom Sudocream, jeden speciální chladivej krém na nohy a Granko alias kakaíčko.
Jelikož se teď ve španělským tempu (= už skoro měsíc) stěhuju do Brna, popadají mě záchvaty, kdy chci všechno vyhodit do koše (rozuměj dát na charitu). A tak jenom třídím a třídím a jsem na sebe naštvaná, že jsem si kdy myslela, že něco takovýho - mi sluší, se bude hodit, se neztratí, si nechám na památku, dám svým nebo cizím dětem, přijde jednou zas do módy, budu nosit až zhubnu
Víte, já měla nějakou utkvělou představu, že mi sluší výhradně košile a že když budu mít hromadu punčoch, vždycky najdu nějaký bez díry. Pravda není ani jedno, že jo. Taky sekce - do toho zhubnu nebo přijde to zas do módy - jsou kapitoly samy pro sebe, i když, možná je to nakonec sekce jenom jedna, protože než zhubnu, tak to zas přijde do módy...





Ale o to ani nejde. Jde o to, že jsem si vzpomněla, že vždycky když domů přitáhnu nějakou super devadesátkovou věc - vysoký pas v tvrdejch džínách, džínsky nebo vytáhnu tátovu adidasovou mikinu z hlouby skříně, tak se máma vždycky směje a vidím, jak jí to v hlavě rozjede všechny asociace. Mládí, vzpomínky, minulost - ne nadarmo se ty džíny jmenují mama jeans. Už by to nikdy nenosila, už je to pasé, pasé v pase. A já jsem stejná, v tomhle jsem stopro celá máma. Už taky nikdy nebudu nosit ten střapatej modrobílej pásek, už nikdy nevytáhnu tu tmavě modrou kabelku s červenýma kytičkama. Bylo by mi zase patnáct, zase sedmnáct a já ty roky vlastně ani moc neměla ráda. Už bych to nikdy nemohla být já, jak jsem teď, už by to nebylo doopravdy, nosila bych jenom kostým. Je to jako když slyšíte nějakou písničku, která ve vás zase všechno rozjede, tak jako dřív, už to nikdy nemůže bejt nová hitovka.
Ta pomíjivost života mi dochází čím dál víc. Občas bych chtěla to, co bylo. Jenom to chvíli vidět, cítit. Třeba by to ale nebylo tak dobrý, jak si myslím. Třeba je ta pomíjivost jediný, co vlastně máme a nezbejvá nic jinýho, než si zvyknout a užívat si, že občas se na chvíli zastaví v nějaký kráse. Proto jsem se rozhodla dávat kamarádkám k narozeninám květiny. Jsou krásný jenom chvíli, jsou pomíjivý, ale stojí za to!

Chci čisto. Chci klid. Chci pravdu. Nic víc, nic míň. Není to nedosažitelný, jen se to pak zase omrzí. A budu chtít chaos, neklid a nad nějakou malou lží přivřu oko.












PS: I když pravda by se měla říkat furt!

středa 31. ledna 2018

Návrat do Cold Mountain

Tak jsem zase doma... vlastně nevím, co psát, ale musím to napsat, protože jinak tenhle pocit nijakosti zapomenu. Jsem v takovým meziprostoru, ve velký bublině přes kterou koukám na Španělsko a zároveň na Česko. Leskne se a nechce prasknout.
Jasně, teď jsem se vrátila a měla bych už prasknout nad Českem a spadnout zase nohama na zem, vytáhnout diář a všechno naplánovat, přestěhovat se zpátky do Brna, jít na všechny zkoušky, smazat všechny appky madridskýho mhd z mobilu, přestat používat eurovou kreditku, zašoupnout česko-španělský slovník v knihovně až dozadu k vybraným sbírkám od Klostermana, vymazat TOP 50 španělských hitů z mobilu, utřídit všechny španělský/francouzský/portugalský fotky a udělat z nich jedno z alb z dovolený v PC, na který se už nikdo nedívá, přestat se dojímat nad videi z madridské školy a nad těma skvělýma holkama, který jsem tam potkala. Jenže, abych takhle lehce odstřihla Španělsko, to bych musela mít minimálně amnézii. 
Ne ne, teď se musím naučit si to svoje Španělsko, který ve mně zůstává, uchovávat, hýčkat ho. Je totiž skvělý. Je plný úsměvů, světla, náhodných španělských slov, hudby, kávy, sangrie, líných rán a ještě línějších dnů, plný skvělých lidí. Je to svět snů, ve kterým se nedá žít pořád, ale naučí vás hrozně moc věcí. Být sám, být sám rád, poslouchat se, radovat se, nepřemýšlet, neorganizovat, nechat plout.


V Česku je to jiný. Takový malý Cold Mountain - mnohem šedivější, drsnější, všude na vás padá ta dřina týhle země, ta únava z těch let útisku, malý sebevědomí, sebekritika. Všechno je ale kompenzovaný nádhernou krajinou, jazykem a kulturou. Všichni si to dobrý i špatný z Česka v sobě nesem a je to součástí nás. Já tuhle část sebe miluju, připadá mi tak opravdová, i když často ubíjející. 
Teď k ní ale přidávám ještě tu španělskou část, tu pohodu, chuť a drive si tenhle život ještě pořádně užít, tu potřebu být doopravdy sám sebou*, i když to mnohdy znamená být za debila ♥.







PS: * účinky Španělska jsou vysoce individuální