úterý 29. května 2018

Nic podle (master)plánu

Dneska mi je 23 let. Nesnáším lichý čísla, i když jsem se narodila v lichý den, měsíc i rok! To jsou ty životní paradoxy a divný pochody mozku. Ale co už... 

Od osmnácti mám panickej strach ze stáří. Pořád mám pocit, že mi něco utíká. Že jsem ještě nic nezažila, že vlastně nežiju. A když něco začnu, nikdy to není tak dobrý nebo úspěšný, jak bych chtěla. Zároveň vím, že nedělat nic není cesta. 


Všechno, co jsem si o sobě myslela, kde já budu, až mi bude 23, prostě není. Podle mých původních výpočtů jsem měla být už na magistru a mít tak dvě děti. V jednu chvíli se totiž můj docela normální nudnej život v Sudetech měl záhadně (nejspíš zásahem vyšší moci) změnit a já měla být supermanka s dlouhýma nohama. Ale to se nestalo. Stalo se něco úplně jinýho, nepředpokládanýho, děsivýho, ale i dobrýho.
To, že mi nic nevychází podle plánu, že si vždycky vyberu tu nejkrkolomnější cestu, u který dělám patnáct kotoulů a pětkrát spadnu, jsem v průběhu času přičítala spoustě věcem. Rodině, škole, městu, ve kterým jsem bydlela, učitelům... ale nakonec hlavně sobě. Svý nedostatečnosti. Tomu, že jsem ošklivá, pitomá, netalentovaná, neschopná. 
Možná jsem tenhle pocit ještě úplně nezlomila, protože si takhle připadám občas furt, ale zároveň někdy v šedý kůře mozkový vím, že je to kravina. A že jsem k sobě nespravedlivá, že si tohle myšlení od sebe nezasloužim.


Nežiju #tedatady #selflove #nofilter, ale dospěla jsem k závěru, že jsem už přeci jen docela dost stará, abych si na sebe zvykla. Abych už nechtěla bejt někdo jinej, vypadat jinak, mít jiný jméno, jinak myslela. A jo, baví mě to se mnou, dokážu sama sebe vlastně nejvíc pobavit. Chápu se. Chci se takhle, ať je to, jak je to.
Tak si dneska, pár minut do konce narozenin, říkám - Hano, tak co ty budeš dělat v těch třiadvacíti? No?... Nevim. Já vážně vůbec nemám tušení. Jsem absolutně bez plánů a těch master už úplně. Chci klid a vlastně vůbec ne. Chci dobrodružství, ale nejlíp v Tatrách. Tak to necháme to koňovi, ten má větší hlavu... 

Řekla jsem si jenom, že si pět let (zase lichý... nechápu!) neostříhám vlasy. To mi připadá jako dobrej nápad. A zní to trochu i jako plán! 









PS: To to trvalo 

neděle 22. dubna 2018

Svoboda není levná věc



svoboda,
díky

opravdový
jednoduchý
klečení na hrachu

svoboda,
 díky

sliby
sobě tobě Bohu
nevinnost

Ze skvělého filmu Piatá loď ♥


svoboda,
asi

přikázání;
sliby
chyby
shyby

svoboda, 
ne

zodpovědnost
věnec na hlavě
deprese 
a
špeky v podpaží

svoboda,
jo!

hříchy
radost
a jiné drogy

svoboda?

běžim 
nezastavim

chyť mě
miluj mě
zkroť mě

.
.
.

svoboda, 
díky








PS: Mandrage je moje velký GP
PSS: Žijem v paradoxu

sobota 7. dubna 2018

Jel by Orten na Erasmus?

Poslední týdny dělám jenom věci, který mi hořej pod zadkem a který už nemůžu udolat nicneděláním. Nevím, jak je to možné, ale třeba týden neotevřu počítač, anebo dokonce diář! A navíc nemám žádný výčitky, což nechápu už vůbec. Kam se podělala ta organizovaná Hana, která si zapisuje i počet vypadaných vlasů za večerní česání? Jako bych to všechno zapomněla, nebo co... 

 ...ano, občas mám záblesky, takže čtu. To jsem si řekla, že trochu s  kavárenským flákačstvím souvisí. 
Momentálně vede Orten, Topol, Skácel a forever Bondy. Vždycky, když čtu tyhle starý věci, tak mě napadá, co by kluci nedělali, kdyby byli dneska mladý : 


Chodil by Bondy v džísce po tátovi? 

Poslouchal by Skácel The National? 


Jel by Orten na Erasmus? 


Třeba jo, možná by byli taky tak divně ztracení ve světě Instagramu, vařili by bulgur s kozím sýrem a nikdy nenapsali nic tak rezonujícícho, smutnýho a po životě toužícího. Třeba by je pohltil blahobyt a nedostali by ze sebe ani čárku. 

Mám se dobře. Taky žiju v blahobytu. Nejspíš nikdy nenapíšu nic jako Orten, ale nebudu to svádět na to, že nežiju za druhý světový. Ale záleží na tom?

Když se teď píše nebo mluví o tom, co je v životě důležitý, vždycky padne slovo štěstí. Za štěstí si můžete dosadit cokoli od kariéry až po matku pluku, takže to každýmu vyhovuje. Já jsem vždycky za štěstí považovala osudovou lásku, která hory, nebe i krávy přenáší a čtyři děti, jejichž varianty jmen mám napsané v každém diáři; kromě toho letošního. Protože se teď pořád ptám, jestli člověk musí být šťastný. Jestli jsme tu naživu, abychom došli ke štěstí, tomu individuálnímu štěstí nebo obecnýmu. Přijde mi to nějak málo. Ale co je teda to proč? Proč jsme tu? Co má smysl?

Byla jsem zase letos na táboře, jak tam vždycky jezdím, a tentokrát jsem byla totálně vyměklá. Vůbec jsem si nedokázala držet odstup od těžkých osudů dětí z děcáků, klokánků, děcek, který jsou nemocný... Poslední dobou jsem si totiž jenom stěžovala, jak toho mám moc (po návratu ze Španělska je na mě hodně i vynesení koše), jak jsem nemilovaná, jak ublížená, prostě vyloženě kravský chování, ze kterýho potřebujete probrat... Najednou kolem mě ty dětičky bez maminek, bez vlastních pokojíčků, bez snů a možná i bez nadějí a probuzení z tý mý sobecký diskotéky. Jenže co jsem těm drobkům mohla dát víc než svůj čas a péči? Pět dní na Velikonoce, čtrnáct dní v létě, týden na podzim. A i kdybych si jich deset adoptovala, tak to nezachránim. Nezachránim svět. Někdy si přijdu jak ty blbý modelky, když mluví o světovým míru, ale já to myslím vážně, možná jsem teda ještě blbější. Takže co má smysl?

A ještě navíc chci pracovat v totálně zruinovaným školství. Co má teda smysl?

Život nemá odpověď na Proč. Nemá nejspíš ani smysl, ten pochopitelnej pro mozek. Nemůžeme ho pojmout. Nějak je potřeba žít nebo co. S mozkem a srdcem. Dřív jsem si myslela, že srdce stačí, ale nestačí. Nějakej moudrej člověk napsal, že je lepší dřív myslet než cítit. A asi měl pravdu. Cítíme, ale cítíme správně? Je láska je fakt láska? Osudová láska? Kdo to pozná?

Když se dokážu zbavit pocitu, že potřebuju, aby to mezi námi bylo jinak, mám opravdu radost z toho, jak to mezi námi je.“ 

(Melissa Kirk in Šťastný blog)

Je už ale skoro jaro a člověk ví, že chce žít. Z podstaty, beze smyslu, bez vyšších cílů. Osudová láska je slunce, před ním nebe a v něm Bůh. Každé ráno zelenější a zelenější trávy s květinami jsou děti. A takhle země je požehnání samo.


"...a modlete se za zem, 
aby ji prosinec nezrušil příliš mrazem, 
aby jí duben dal, co květům náleží,
aby jí byla noc praporem na věži,
jenž vlaje do světla, když nastává čas hvězd,

aby ji milenci chválili i za bolest." 

(J. Orten, Sedmá elegie)


Cyniky a pragmatiky jsem nepotěšila. A to je dobře.











PS: Kdykoli si myslím, že už nenajdu žádnou dobrou písničku - hle - Spotify se vytáhne!
PSS: Kdo to dočetl až sem - gratuluji a děkuji! ♥

neděle 4. března 2018

Nechci bejt beznohej Cody

Najdu na sobě vždycky něco blbýho. Od velkýho zadku až po to, že jsem dramatická herečka Národního divadla ve výslužbě. Naučila jsem se ale všechny svoje nedostatky přetavit v sebeironii nejvyššího stupně, to špatný v životě mě naučilo být drsná, umím lidi tvrdě odpálkovat, arogantní jsem někdy až běda a občas nahodím ksicht, že se sama sebe leknu. Je to moje obrana. Před výsměchem, neúspěchem. 
Od přírody jsem sice drzá, upřímná, spontánní, upovídaná a nekonvenční, ale zároveň jsem jak porculán (nejen bílá). Spoustu věcí hrozně prožívám, brečím, křičím a vztekám se u nich. Jsem za to většinou ale ráda, nechci bejt ze železa. Chci si dovolit být křehká a šílená. Někdy si až přeju se definitivně zhroutit, neřešit, vypnout, ať řeší jiní, ale mám v sobě neskutečnou sílu, motor. Chca nechca jedu dál. 
Poslední týdny ale jedu na půl plynu. Jako kdybych pomalu zhasínala, uvadala, byla jako beznohej pes Cody, kterýho stejně nechají na ostrově. Nejsem autentická, nejsem upřímná, mlčím a zjišťuju, že mlčení se občas rovná lhaní. Používám všechny svoje obrany, protože mám strach. 




Čím jsem?

jsem lásky, 
s níž se míjím o dům (J.O.)













Mám strach říkat to, co cítím. Mám strach, že ztratím i to málo, co mám, a to i když i to málo, co mám, mě to neuvěřitelně štve, svírá, bolí...  Mám strach, že někde omdlím a ukradnou mi kabelku. Mám strach, že takhle hrozně, jak je to teď, to bude navždycky. Mám strach, že si nenajdu nikdy žádnou pořádnou práci a skončím jako bezdomovec. Mám strach, že nedodělám ani jednu školu. Mám strach, že už nikdy neuvidím tu verzi Pocahontas, kterou jsme měli nahranou na VHS. Mám strach, že zůstanu na ocet. Mám strach, že všechny zklamu, nikdo se mnou už v životě nepromluví a umřu sama. Často mám strach, že jsem vážně blázen a zavřou mě na jihlavský psychině Na Kopečku. Mám strach říkat, že mám strach.

Strach je debil vždycky, když je ochromující a velký jako... no, jako Brno!, i když je kolikrát sotva Aš. Jindy je strach kámoš, co to s náma myslí dobře.
Ale co s tím strachem debilem? 
Přijmout ho. Se vším všudy. Přijmout strach, ale nenechat se zastrašit. Nebejt beznohej pes, stát hezký rovně, čestně, ať to stojí cokoli. 
Tak snad to zvládnu!



Jedno malé guilty pleasure



A jedna famózní ze Sousedství 





PS: Jak tohle dopadne?
PSS: Ví Bůh

neděle 18. února 2018

Pasé v pase

Jsou to tři týdny, co jsem zase doma. Teprve zjišťuju, co španělského mi vlastně chybí a nechybí, takže o tom to dneska nebude, to zasejc jindy.

Sice jsem už skoro měsíc nikam neletěla, což je víc než podezřelý, ale na cestách jsem skoro pořád. Největší zjištění tedy je, že mám strašně moc věcí! Věcí, který ani nepotřebuju a doslova mě teď obtěžujou. Hlavně teda oblečení...
Do Madridu jsem letěla s 13,5 kily v kufru a 8 kily v batohu. Byla jsem z toho zoufalá, ale stačilo to! Jasně, nebylo to na domácí lázně, ale měla jsem v podstatě všechno. Chyběl mi jenom Sudocream, jeden speciální chladivej krém na nohy a Granko alias kakaíčko.
Jelikož se teď ve španělským tempu (= už skoro měsíc) stěhuju do Brna, popadají mě záchvaty, kdy chci všechno vyhodit do koše (rozuměj dát na charitu). A tak jenom třídím a třídím a jsem na sebe naštvaná, že jsem si kdy myslela, že něco takovýho - mi sluší, se bude hodit, se neztratí, si nechám na památku, dám svým nebo cizím dětem, přijde jednou zas do módy, budu nosit až zhubnu
Víte, já měla nějakou utkvělou představu, že mi sluší výhradně košile a že když budu mít hromadu punčoch, vždycky najdu nějaký bez díry. Pravda není ani jedno, že jo. Taky sekce - do toho zhubnu nebo přijde to zas do módy - jsou kapitoly samy pro sebe, i když, možná je to nakonec sekce jenom jedna, protože než zhubnu, tak to zas přijde do módy...





Ale o to ani nejde. Jde o to, že jsem si vzpomněla, že vždycky když domů přitáhnu nějakou super devadesátkovou věc - vysoký pas v tvrdejch džínách, džínsky nebo vytáhnu tátovu adidasovou mikinu z hlouby skříně, tak se máma vždycky směje a vidím, jak jí to v hlavě rozjede všechny asociace. Mládí, vzpomínky, minulost - ne nadarmo se ty džíny jmenují mama jeans. Už by to nikdy nenosila, už je to pasé, pasé v pase. A já jsem stejná, v tomhle jsem stopro celá máma. Už taky nikdy nebudu nosit ten střapatej modrobílej pásek, už nikdy nevytáhnu tu tmavě modrou kabelku s červenýma kytičkama. Bylo by mi zase patnáct, zase sedmnáct a já ty roky vlastně ani moc neměla ráda. Už bych to nikdy nemohla být já, jak jsem teď, už by to nebylo doopravdy, nosila bych jenom kostým. Je to jako když slyšíte nějakou písničku, která ve vás zase všechno rozjede, tak jako dřív, už to nikdy nemůže bejt nová hitovka.
Ta pomíjivost života mi dochází čím dál víc. Občas bych chtěla to, co bylo. Jenom to chvíli vidět, cítit. Třeba by to ale nebylo tak dobrý, jak si myslím. Třeba je ta pomíjivost jediný, co vlastně máme a nezbejvá nic jinýho, než si zvyknout a užívat si, že občas se na chvíli zastaví v nějaký kráse. Proto jsem se rozhodla dávat kamarádkám k narozeninám květiny. Jsou krásný jenom chvíli, jsou pomíjivý, ale stojí za to!

Chci čisto. Chci klid. Chci pravdu. Nic víc, nic míň. Není to nedosažitelný, jen se to pak zase omrzí. A budu chtít chaos, neklid a nad nějakou malou lží přivřu oko.












PS: I když pravda by se měla říkat furt!

středa 31. ledna 2018

Návrat do Cold Mountain

Tak jsem zase doma... vlastně nevím, co psát, ale musím to napsat, protože jinak tenhle pocit nijakosti zapomenu. Jsem v takovým meziprostoru, ve velký bublině přes kterou koukám na Španělsko a zároveň na Česko. Leskne se a nechce prasknout.
Jasně, teď jsem se vrátila a měla bych už prasknout nad Českem a spadnout zase nohama na zem, vytáhnout diář a všechno naplánovat, přestěhovat se zpátky do Brna, jít na všechny zkoušky, smazat všechny appky madridskýho mhd z mobilu, přestat používat eurovou kreditku, zašoupnout česko-španělský slovník v knihovně až dozadu k vybraným sbírkám od Klostermana, vymazat TOP 50 španělských hitů z mobilu, utřídit všechny španělský/francouzský/portugalský fotky a udělat z nich jedno z alb z dovolený v PC, na který se už nikdo nedívá, přestat se dojímat nad videi z madridské školy a nad těma skvělýma holkama, který jsem tam potkala. Jenže, abych takhle lehce odstřihla Španělsko, to bych musela mít minimálně amnézii. 
Ne ne, teď se musím naučit si to svoje Španělsko, který ve mně zůstává, uchovávat, hýčkat ho. Je totiž skvělý. Je plný úsměvů, světla, náhodných španělských slov, hudby, kávy, sangrie, líných rán a ještě línějších dnů, plný skvělých lidí. Je to svět snů, ve kterým se nedá žít pořád, ale naučí vás hrozně moc věcí. Být sám, být sám rád, poslouchat se, radovat se, nepřemýšlet, neorganizovat, nechat plout.


V Česku je to jiný. Takový malý Cold Mountain - mnohem šedivější, drsnější, všude na vás padá ta dřina týhle země, ta únava z těch let útisku, malý sebevědomí, sebekritika. Všechno je ale kompenzovaný nádhernou krajinou, jazykem a kulturou. Všichni si to dobrý i špatný z Česka v sobě nesem a je to součástí nás. Já tuhle část sebe miluju, připadá mi tak opravdová, i když často ubíjející. 
Teď k ní ale přidávám ještě tu španělskou část, tu pohodu, chuť a drive si tenhle život ještě pořádně užít, tu potřebu být doopravdy sám sebou*, i když to mnohdy znamená být za debila ♥.







PS: * účinky Španělska jsou vysoce individuální

neděle 21. ledna 2018

Život před ALE POTOM

Trochu jsem přemýšlela, proč tenhle blog vlastně píšu, když to jako není úplně hitparáda, a na něco jsem přišla. Všechny populární blogy, instagramy, youtuby a kdovícoještě zachycují dobu po ALE POTOM. Nejdřív byla normál holka, ALE POTOM se jí narodily děti, šije, začala cvičit, psát beletrii, ALE POTOM třicetiletém "normálním" životě začala vařit, vdala se, rozvedla, fotí, žije na Bali... nejlépe všechno najednou. Znáte to. Já ty blogy taky čtu, sleduju insta a mám spoustu těch lidí na sítích ráda, vo tom žádná. Někdy mi ale chybí ten život před životními zlomy, ten obyčejnej votravnej nezajímavej život, kterej je všude kolem. Nemyslím tím ale jenom, že si na fotku nedám filtr nebo se nenamaluju, to není ono. Chybí mi každodenní debilita vlastního já, SAMOTA, zoufalý míjení, hledání, neskutečná trapnost a doufání, že nějaký ALE POTOM vůbec bude (jako samozřejmě pro to i něco dělat, ale někdy se můžete přetrhnout a... nic, však víte).


Samozřejmě jsem měla taky v životě pár dobrý i špatných ALE POTOM - maturita, rodiče se rozvedli, stěhování, vejška nebo teď Madrid... není to ničím obecně moc výjimečné, je to normální postup a je možný, že třeba ani to velký kariérní, rodinný nebo prostě jenom životní ALE POTOM nikdy nepřijde. I o tom je ale dobrý mluvit nebo psát. Už ani nevím, kolik videí nebo článků jsem už četla od holek po porodu, jak se neříká ženám pravda, jak to všechno bolí, jak jste psychicky v hajzlu... ale na konci samozřejmě nechybí ujištění, že ta bolest a všechno stojí za ty malý stvoření, co přišly na svět. Ženská prostě vydrží víc než člověk, ale co máte dělat, když NEMÁTE CO VYDRŽET a nevíte, jestli se to někdy změní! Když je vám přes dvacet, všichni vám říkají, jak máte na všechno čas a vy se v tom životě totálně plácáte? Tak o tom píšu já.

TIMO

Nechci čekat na nějakou prima historku ze Španělska, abych nenudila. Nemusí se pořád něco dít, někdy se jednoduše neděje nic... taky dobrý vědět. Život je v podstatě nuda a svoboda je samota. Nemusíme na sítích jenom inspirovat, dávat návody na to, jak žít líp, mluvit až o překonaných věcech - lidi na vejšce vám taky řeknou, že maturita byla lehká fraška, ale když seděli před komisí, krve by se v nich nedořezal (promiň M.). Nechci psát o tom, že to někdy bylo těžký, ALE POTOM už skvělý, ale že TEĎ JE TO TĚŽKÝ, teď nevím, co dělat. Jasně, často je depka až to sere, někdy je to zas dobrý a plný naděje. Naději potřebujeme totiž nejvíc, víc než štěstí, hlavně proto, abychom sebrali odvahu.

Ale teda aspoň trochu zainspirovat bych mohla:


Marek Vácha - Nevyžádané rady mládeži
Marek Vácha - Příběhy z jiného vesmíru 
Michael Třeštík - Jen aby, řekla moje žena
Lenka Horňáková Civade - Marie a Magdalény






PS: Historky z Madridu beztak budou ♥