Čeká nás poslední rok, labutí píseň střední školy. Poslední rok sezení po dvojičkách v lavici (než nás zas rozsadí), psaní omluvenek, zapejkání ve stylu "nesmím potkat nikoho ze školy", pochutnávání si na svačinách od maminky (někteří i od tatínků!), poslední rok hlášek: "Mládeži, tak ale jdeme pracovaTI", "Od okna AB, AB, AB...", "Ehm, Hano, vzpomeň si, vzpomeň si...".
Naposledy "dětmi", naposledy žáky, naposledy parchanty, co neumí dát pokoj a neučí se!
Mám z toho dost smíšený pocity.
Těším se, mám strach, už chci vypadnout, zároveň chci, aby mi bylo zase patnáct...
Ještě si nepřipadám připravená tu školu dodělat, vždyť:
- už tři roky nemám čip, kterými se otevírá vchod do školy
- nemám zápisník her k maturitě k dramatický výchově, který jsme si měli vést od prváku
- zapomněla jsem potřetí heslo na bakaláře
- nově taky ztratila zámeček i klíčky od skříňky
Zároveň se děsně těším, až odejdu, půjdu dál. Kamkoli. Ale tomu samozřejmě předchází maturita a ta mě děsí hned z několika důvodů, ale nejvíce mě děsí ty věci, co kdyby:
- byla chemikářka v komisi (a bude mě probodávat pohled a jím mi naznačovat, že jsem méně inteligentní jedinec, když neumím Shakespearovo drama vyjádřit v rovnici reagující se zásaditou směsí)
- se změnil zákon a bude povinnost maturovat z matiky
- jsem byla tak líná, že se nebudu učit a nevypracuju si žádnou otázku
- jsem začala motat němčinu s angličtinou
- jsem byla už tak v háji, že bych musela použít :"Fuj třinácka!"
Ale už je zřejmě třeba vzít to do vlastních rukou, zakončit to se vší parádou a možná si to i užít. Je spousta věcí na který se těšim. Od maturáku, reprízu naší hry podle knihy Základy mužského šovinismu, přes dostávání učitelek do varu, když se s nima hádáme o ty dva blbý body (tak co by jí to udělalo, že jo?!) s pocitem, že nás (když teda studujeme tu pajdu) možná taky čeká taková banda ignorantů, který vůbec nezajímá, co budeme mlít, až po poslední zvonění s vodníma pistolkama.
Pokud tohle všechno prožijeme a ve zdraví zvládneme, tak nás čeká budoucnost. Otevřená novým věcem a možnostem- vysoká, VOŠka, práce, cestování...
Jsem moc zvědavá, kam všichni doplujeme, jací budeme, jak se změní naše životy. Protože věřím, že v nás všech je spousta rezerv, které jsme zatím neměli prostor využít, protože na ně ještě nebyl čas. A možná se z tápajících stanou jasně vidící, ze suverénů ještě větší borci anebo naopak ti, co nakonec nebudou vědět, co se sebou.
Ale doufám, že nakonec se všem splní hlavně ty sny, o nichž ani nevěděli, že je (třeba i někde hluboko v sobě) mají.
Ještě necelý rok se připravit, ještě necelý rok vymyslet MASTERPLÁN!
Když už vás opustí většina naivních představ o životě, začnete všechno vidět v souvislostech a přestanete si idealizovat život a budoucnost, tak vám pořád v životě zbyde minulost...
Když už jsem přestala být holčička s culíčkama, bílýma punčoškama a ověšená náhrdelníky z umělý hmoty z pouti a dozvěděla se i věci, které bych se raději nikdy dozvědět nechtěla, tak jsem si začala myslet, že jsem žila celou dobu ve lži. Všechno, co jsem jako dítě zažívala, co jsem si kdy myslela, najednou přestala být pravda.
Ale teď jsem na místě, kde jsem prožila v podstatě dětství, kde jsem se smála, rozbíjela kolena, tahala mrkve ze země, chodila na kofolu nebo žlutou limonádu, polejvala se s bráchou ledovou vodou a lítala po zahradě nahá, hrála s klukama (nu což, jediná holka v rodině) fotbal a tenis, když nám porazili třešeň a vystavěli tam tenisovej kurt, pingpong a občas se i prala. Na místě kam jsme jezdili jako rodina, kde jsme byli jedná velká rodina.
Zbyla mi nostalgie, sympatie, vůně, ta, která ještě nebyla obtěžkána pravdou, rodinnými křivdami a kdy mě všichni chtěli ušetřit o realitu, kdy mi "ti velcí" chtěli dát pocit, že se nic neděje a nechali mě žít v dětské iluzi. A najednou všechny dřívější lži jsou zase pravda... jsem zase v bezpečí, jsem šťastná, zase na chvíli ta malá holčička s příčeskem...a nějak mi dochází, že i když bych byla sebenešťastnější, tak stejně můžu bejt šťastná, protože už tohle všechno bylo, protože už se to všechno stalo, byla jsem toho součástí.
Jednou tohle všechno byla pravda...jakkoli zastřená...
Když se někoho zeptám jestli jsem tlustá, tak tvrdí, že rozhodně ne! Když ale potom pronesu, že hubená taky nejsem, tak to s váháním potvrdí...protože si sám uvědomí, že vlastně neví, co jsem. Takže to završí - Ty nejsi ani tlustá ani hubená, ty jsi něco mezi. Mezi jsou ty, které jsou tak kulantně nazývané plnoštíhlé. Ty, co dosáhly ve štíhlosti úplné plnosti. Tak mezi ty, prosím, patřím.
A přesto jsem včera vykročila do ulic v úzké sukni (skoro jak Kim K.) lehce nad kolena a tílku, které, přiznávám, mělo lehce vražedný výstřih. Byla jsem ráno při oblékání ještě opojená Španělskem a jeho věčně dobrou náladou, odhalenýma sexy křivkama na každým rohu a tolerancí. Cítila jsem se vážně dobře a dohromady s mým opálením (které ale zřejmě vidím jen já!) jsem si i já připadala jako sexy kost.
Do dvou odpoledne jsem vydržela udržet milou tvář s občas rozverným úsměvem mířeným na procházející, kteří si mě měřili pohledem, ale pak jsem myslela, že už bouchnu! Všichni (ano, všichni) mi koukali na prsa, o kterých už mám chuť napsat, že jsou to kozy! Nikdo přece nekouká na prsa, ale všichni na kozy a prdel. A všechno tohle mám velký.
Takže se všechno kouzlo mýho outfitu úplně ztratilo. Jenže taky musím uznat, že si za to můžu sama.
Jasně, že vím, že naše republika je plná závistivejch čumilů a samozvanejch šerifů módní policie, kteří mají pocit, že by mohli po A. W. vést americkej Vogue, ale stejně tak vím, že nevěřím svýmu tělu...
- Když mi bylo třináct tak jsem si myslela, že dorostu tátu (185 cm) a půjdu šlapat nějaký pěkný italský molo a budu mít peněz, chlapů a hadrů přinejmenším jako Karolína Kurková.
No, nepoštěstilo se. Nevyrostla jsem...teda do výšky ne.
- V době zakulacování jsem se snažila být jako kluk. Byla jsem totiž nešťastně zamilovaná, oplácaná a šikanovaná, takže nebylo jiný východisko než koukat na Super náhradník a Blafuj jako Beckham a hrát s klukama za školou fotbal.
Pak jsem teda jako zjistila, že čtyřky prsa nezakryje ani nejvytahanější mikina a běhá se s nima taky fakt blbě a snažila se adaptovat do svýho novýho pubertálního holčičího těla.
- Šlo to ztuha. Hlavně, když jsem nastoupila na vymývárnu mozků zvanou gymnázium. Patřím totiž do druhé skupiny lidí, která ze stresu tloustne. A že bylo teda z čeho.
Potom jsem ale vpadla z klubu intelektuálů rovnou na sportovní gympl (ne, že já bych na něj chodila! Chraňbůh!, ale s pajďákem to máme takhle "šikovně" spojený) a trochu zjistila, že jenom na mozku holt nezáleží.
- DIETA! Dlouhá krutá dieta, taky 3x týdně fitko, taky jóga a zumba. Na jedný straně sedm kilo dole, svaly, kondice, pěkný nohy, menší prsa. Na druhý bolení žaludku, klepání rukou, strach z jídla, stres, vyčerpání a hlavně totální mozkovej výmaz. Nenapsala jsem za ten rok nic, zhola nic, jenom snad slohovky na češtině, za ten rok si nepamatuju nic jinýho než fitko a čtyři dny půstu o Velikonocích.
Vzpamatování.
A teď jsem ve fázi, kdy má zas těch sedm kilo nahoře a hledám svůj rytmus. Pořád se snažím neomezovat a zároveň najít nějakou rovnováhu mezi čokoládovým dortem a mrkví, velikostí 40 (někdy i 38!!) a krátkou sukní, čtením Elle a uvědoměním si, že takhle ženský nevypadaj...Snažím si uvědomit, že ty prsa prostě mám, stejně jako zadek nebo vlasy a být za to vděčná, neschovávat je, ale ani je nedávat příliš na odiv a snažím se mít ráda.
Mít se ráda....zní to tak samozřejmě, vždyť jsem se sebou pořád, každej den, každou minutu, sekundu...no, možná máme ponorku... tak jdem radši do sprchy, pa.
Španělsko. Costa Brava. Lloret de Mar. Slunce. Moře. Pláž. Párty. A taky Já a A. týden na místě, kde i pozítří je brzy a všechno je prostě Bueno!
Doteď vlastně nechápu, jak to mohlo vyjít a jak jsme tenhle opilecký sen, kdy jsme naprosto nadšeně vymyslely, že pojedeme na dovolenou (i když původně do Turecka, ale jelikož jsme se nechtěly vracet rodičům po částech, tak jsme to nakonec "přemyslely" na Španělsko) a půl roku s jistotou každému tvrdily, že prostě jedeme! I když jsme kromě Espani a peněz (a i to nebylo jisté) nic vybraného neměly až do týdne před odjezdem!
Ale nakonec jsme ten náš super last minute splašily a já tak mohla zažít svá krásná poprvé:
- jet na dovolenou jinam než po 11 do Itálie (i když tam to je prostě ♥)
- být ve Francii (i když povětšinou jen na benzínkách) a projet Lyonem
- bydlet v hotelu all inclusive a cpát se až k prasknutí (stydím se...ale ne moc)
- opít se nehorázně z tequily a spát čtyři hodiny ve vaně s ledovou vodou
- líbat se s super Angličákem, který neuměl tancovat a na oplátku zjistit, že já zase neumím anglicky (i když jsme vlastně moc nemluvili...)
- jet do Barcelony, která je prostě INCREÍBLE!
- pojmenovat celý personál jmény z mexických telenovel- Carmen, Mário, Fabio, Luisa, Juanita, Mercedes, Rodriguo....
- konečně si pořádně zatancovat!! na všechny španělský hitovky od Shakiry, JLo, Enriquého... v hodně velkým stylu!
- opalovat se nahoře bez (stydím se...když to píšu... tak ještě víc)
- poslat pohledy předposlední den... ups...
Ale proč to tu vlastně všechno píšu? Samozřejmě chci sdílet své zážitky a ráda a bez ostychu se pochlubím, ale hlavní je to, že jsem tuhle dovolenou pochopila, co je to vlastně to prožívat něco naplno!
Ono všechno, co píšu, bude totiž vypadat jak z Ženy a život v článku - Jak uchopit svůj život, ale musím říct, že není lepšího pocitu, než když se klišé stávají skutečností. Když přeskočíte hranice trapnosti a jste v bublině vlastního prožitku a jeho nespoutaného kýče.
Já jsem opravdu prožila každou chvíli, tak jak jsem chtěla, zažila jsem úžasnou symbiózu se svou spolujezdkyní!! a připadám si trochu jako v americkým filmu, když hraje písnička a člověk vidí jen ty záběry ze všech zážitků, který jsou tak nabušený emocema, že si člověk jednoduše uvědomuje, že prožil něco zásadního, úžasnýho.
Nejen Španělé mi dali možnost se flinkat, loudat a poprvé si vážně, jistě a čestně můžu říct, že jsem na nic nemyslela a nasávala štěstí a inspiraci a největším problém byla leda kocovina před odjezdem do Barcelony.
Poslední týdny před odjezdem pro mě byly opravdu nejtěžší v životě a i tenhle návrat do reality není zrovna lehký, tak se teď můžu aspoň vracet ve vzpomínkách!! Španělsko bylo požehnání, který cítím až do morku kostí!!! ♥
!!!!!! FIESTA FOREVER !!!!!!
