středa 27. srpna 2014

Nemám žádné ambice

Po dlouhém divení, že už jdu do čtvrťáku- i když jsem vlastně už mohla mít střední za sebou- jak jsem velká holka a po podobných každoročních povinných monolozích je nejčastější dialog letošního léta stoprocentně: 
"A na jakou půjdeš vysokou?"
"No, na žádnou."
"Cože? Ty nechceš jít na vysokou, vždyť dneska bez vysoký nejsi nic, vždyť... (dosaďte si cokoli, co vás uzemní)
No a následně jsem se začala ospravedlňovat... ale proč vlastně? Copak opravdu pořád musíme dělat všechny věci všichni stejně, protože je to tak údajně nejlepší?
Věřím tomu, že v podstatě všichni toužíme po tomtéž, ale vím, že pořadí těchto věcí má každý nastaven jinak, každý má jiný žebříček hodnot a priorit, kterým postupem času hýbe.

Vždycky mi trvá, než si ujasním, co vlastně chci...a holt si občas rozbiju hubu anebo dělám věci zbytečně. Ale vždycky jsem zároveň byla cílevědomá a ambiciózní, takže když něco fakt chci, tak se do toho zakousnu a nepustím, dokud cítím, že to PRO MĚ má smysl a důvod.
A pokaždé, když začnu rozjímat nad tím, co chci já- jako já osobně, co jsou moje sny a ambice (a ne to, co chce moje rodina, společnost nebo co čím bych zaplnila díru v trhu), tak se docela vidím:
  • Chtěla bych psát články do novin nebo časopisu
  • Dopsat svou knihu 
  • Psát scénáře pro film a divadlo (a možná si v něm i něco zahrát...)
  • Otevřít si bistro a mít nejlepší burgery a cappuccino v širokým okolí a taky domácí limonádu, borůvkový koláčky a... (no, to je nejspíš na samostatný příspěvek :))
  • Anebo třeba vážně být tou učitelkou a odpovídat na všechny přiblblý otázky žáků a tak trochu je nutit, aby jim ten Kafka a spol. nebyl úplně u zadku a večer si chodit přivydělávat do ZUŠky a učit dětičky držet pastelky.

andrez.devianart.com

Jenže čím více se nad všemi těmi svými ambicemi a sny přemýšlím, tak zjišťuju, že jedinou věc, kterou doopravdy chci, bez který nechci na tomhle světě být jsou děti a manžel, tedy nejlépe- 4 děti a milující manžel. Všechno, co jsem výše jmenovala proti tomu nemá sebemenší šanci. 
Za poslední roky totiž začínám chápat, jak moc je rodina důležitá, ba že je to to nejdůležitější a to právě i proto, že se nedá naordinovat. Jedině kariéru můžeme vybudovat sami, ale všechno ostatní (rodina, zázemí, láska...) je závislé na dalších lidech.
Někdo to může brát jako výmluvu nebo slabinu, ale já si to nemyslím- protože vložit svůj život do rukou někoho jiného je docela dost odvážné, nestálé, vyžadující pochopení, toleranci a větší než velké množství lásky.
Teď ale ještě žádného muže, kterému bych vložila do rukou svůj život a zároveň hýčkala v rukou ten jeho, nemám, stejně jako děti, které bych mohla chránit před tmou rozsvícením lampičky v pokojíčku a kterým bych dávala pusu na dobrou noc, a tak si zatím všechny ambice nutím- snažím se brát zodpovědně školu, pracovat na sobě a svojí osobnosti, snažím se o všechny ty věci, které jsme předtím v rámci svých snů jmenovala...ale doufám, že jednou tohle všechno hodím do kouta a s radostí budu rodit, kojit, zvelebovat dům, okopávat zahrádku, zavařovat marmeládu a zahrnovat svou rodinu láskou...
Feministky by mě asi ukamenovaly a možná už i půlka emancipovaného světa, která teď hledá lék na AIDS, ale já vážně chci být hlavně dobrá manželka a matka, a pak teprve spisovatelka, učitelka, herečka nebo majitelka bistra.
A rozhodně tenhle sen, tahle moje životní touha, nejde pojmenovat jako ambice. Je to jenom velké zbožné přání, kterému se nedá jít naproti, leda tím, že se člověk snaží být lepší, pokornější, ale v podstatě nemám žádné ambice...

Žádné komentáře:

Okomentovat