Klub optimistů, šťastný prášek a dobré skutky

Můj život se dělí na fáze. O fázi rozhoduje obligátně počasí, rodinný stav, rozmary školních div a divů, moje vnitřní roz (po) ložení. 

Teď mám období courání, nicnechápání, pošmournejch rán. Nepíšu si zápisky ve škole, pořád se divim, že jsme měli mít něco umět nebo udělat, nemůžu se zajet, všude kolem mě i ve mně je bordel a nějak s tím nejde hnout. 

V obyčejnosti života a rutiny života ale vždycky přichází věci, které jaksi zapadnou do života jako poslední střep z před tejdnem rozflákaný vázy, což (si až říkám) snad už nemůže být náhoda.

Poslední tři týdny čtu knížku. Je jedna z těch knížek "couraček".Váží asi půl kila a má asi 565 stránek - Klub nenapravitelných optimistů. 

flickr.com/drip&ju

Chystala jsem se na ní kolik měsíců a přesně mi přinesla to, co jsem čekala. Zastavil se s ní čas, přestože čas plyne dál - v životě i knize, ale cítím ten zvláštní náboj dlouhodobosti, žádná extáze, žádné emoční rychlokvašky. Courá se se mnou po kavárnách, po vlacích, mezi hodinami ve škole a pořád jsou tam další a další stránky...

Kniha o životě za železnou oponou z obou stran, politická, lidská a společenská sonda. Tahle kniha je plná, přestože je to taková ta knížka, jak, když se vás někdo zeptá o čem je, tak nemůže odpovědět - o všem a o ničem. Jako život sám.

Do notesu jsem si zapsala:

"Nejdůležitější na zemi zaslíbené není země sama, ale její příslib." (KNO, str. 314)

" ...protože láska, ta pravá, je věcí intelektu."

Patřím (zřejmě) mezi zvláštní druh lidí, který u mí číst knihy při poslechu hudby. A tak se mi v období šourání vždycky vyrojí i podobně naladěné písně. Když jsem až k padnutí omlela Angus and Julia Stone a Calm Season, tak nezbývalo, než čekat na novou nálož.

Přišla. Jemná, melancholická, výmluvná a tak úžasně nejasně jasná. ♥ 

Možná kdyby člověk neudělal něco pro druhé, tak by se utopil v sebestřednosti a sebelítosti. 

Když jednou měl vlak zpoždění třicet minut a další přípoj do zapadákova, kde bydlím, nejel a já jsem ke svému velkému štěstí nakonec sehnala odvoz, tak mě nakonec napadla šlechetná myšlenka, že zachráním ty dva nešťastníky, co tam čekali se mnou na vlak, který by přijel za tři vzácný hodiny. Jo, byl to fakt dobrej pocit někomu nezištně pomoct a trochu se probrat z tý svý egocentrický diskotéky.

Nepochybuju, že v každým z nás je kousek hrdiny a mě fakt dlouho chyběl ten chvilkovej pocit, že jsem Superman!

PS: Díky všem svým Supermanům mých ucouraných a zakaboněných dnů ♥

I can't understand

Ačkoli jsem se před pěti lety (sakra to letí), když jsem si dávali přihlášky na střední školy, hlásila na cestovní ruch, tak stále více a více zjišťuji, že jsem na cizí jazyk absolutní dřevo.
V případě němčiny jsem to vzdala, když jsem našla jejich nejdelší slovo, které má 63 písmen - Rindfleischetikettierungsüberwachungsaufgabenübertragungsgesetz a v překladu znamená - zákon o přenosu povinností při kontrole označování hovězího masa. Francouzština se svými jedenácti pády není o moc lepší, španělština je skvělá, ale pokud zrovna nejdete do Costa Bravy nebo nebudete dělat vyslance v Bolívii, tak je vám to k prdu...zbývá angličtina.

Angličtina je všude. A kde není, tam si jí přidáme, vytváříme slova jako hejtovat, čekovat a podobný paskvily, který vážně miluju...Ale přesto se před ní snažim utíkat, vyhýbat se jí seč se dá, přestože mluvení mi jde docela dobře, a když mám v sobě ještě pár panáků, možná bych i něco vyřešila.
Ne, že by se angličtina nelíbila nebo bych se ji nechtěla učit, ale prostě mě to nebaví, když tady jsem v Česku, žádného Angličana neznám, nic mě nenutí, můžu se parádně vymlouvat a domlouvat po našem - prostě jsem lína. 
A tak weby v angličtině zásadně neotvírám a když přeci jen jo, tak Google je stále se mnou, protože polovině výrazů nerozumim. V Pharrellově písničce Happy rozumím jen slovu Happy a u dalších písní to není o nic lepší - ať žijou karaoketexty. Při školním poslechu tipuju též seč se dá, protože tam vždycky všichni mají australskej přízvuk a to se fakt nedá.

englishwithraymond.wix.com/ewr

Slova, ve kterých jsem si jistá

Tak jsem si nedávno řekla, že to změnim. Přeci jen, maturuju z tý angličtiny, že jo, už není čas na srandu.V Levných knihách jsem si koupila knížku od Alexandry Potter - What's new, pussycat? 300 stran. V češtině záležitost tří dnů.
No, tak jsem si nad tím sedla... a přečetla první kapitolu! Překvapená, že rozumím prvním třem odstavcům a ve zbytku mi chybí pár slov, jsem si všechno radši ještě přeložila na slovníku, a pak zašla do knihkupectví zkontrolovat jestli jsem to dobře pochopila. Uff, naštěstí jo.

Uběhl měsíc a druhé kapitoly jsem se ještě nepustila, mým jediným učebním nástrojem zůstavají filmy s titulkama a dál při zkušební slohovce si pro jistotu hledám ve slovníku i slovo scary, co kdyby náhodou jsem si to blbě pamatovala nebo spletla písmenko...

Tak asi pojedu na ten au - pair pobyt do Anglie, to mě naučí!

Anebo taky, ale o tom zas jindy :)




PS: Ten nadpis je s chybou schválně...abyste věděli...

Muž v kupce sena

Chtěla bych ještě něco

chtěla bych Muže,

který zasadí dům

a postaví strom

a každý den mi udělá syna

tak ve které

kupce sena

se zase zapomněl?!... (Teodora Žurková - Dubnování)

Když jsem zakládala blog, tak jsem si říkala, že o chlapech se já tady bavit teda rozhodně nebudu...no ale když ono to bez nich nějak moc nejde...

Pamatuju si, když jsme si na základce, a pak na gymplu, s holkama malovaly náš budoucí život. Vždycky když jsem přešly vysněná povolání, domy a auta, tak jsme se dostaly k tomu nejfrekventovanějšímu tématu dam - kluci. 
Správnej kluk měl bejt starší (aspoň) o měsíc, vysokej, s dobrým moderním účesem a fakt cool oblečením, měl bejt trochu svině a trochu taky nedostupnej a my se řídily Top dívkou - Jak sbalit kluka svých snů?, když nám teda v testu - Je to ten pravej? vyšlo, že jsme pár snů jako Edward a Bella.

Ačkoli jsem si docela dlouho myslela, že mi tyhle přízemní "vlastnosti" stačí, tak jsem zároveň nikdy s nikým nechodila, protože já tak nějak neumím vztahy s pocitem, že se za tři měsíce rozejdeme - což trvá dodnes, ale moje priority se dost změnily. 

sunnydaysphotography.blogspot.com

Původně jsem chtěla psát, že chci muže (už ne kluka), co bude hodný, vtipný, bude mít rád (nebo snášet) moje rodiče, milovat naše (snad) čtyři děti, co se o mě postará, co se mnou bude celý život. Rozhodně ty věci nechci zlehčovat, ale myslím, že celý svět stojí na maličkostech.

Mně stačí chlap, co - naštípe dříví, bude umět pít slivovici, bude mít orientační smysl,  bude mít na všechno odpověď, nenechá mě se v něčem hodiny debilně plácat, zatřese se mnou, když budu hystericky vyšilovat, bude stejnej bordelář, se se mnou promiluje tisíce nocemi, bude poslouchat Depeche Mode, mi nebude říkat - čoklíku, koťátko, beruško..., z něj bude mít strach můj brácha, bude mít pokřivený úsměv, postaví dům (dobře, to není maličkost...),bude nosit košile, popere se kvůli mně (dobře, to je pořád trochu přízemní...), nebude mě osahávat před lidma, nebude lakomec... nepotřebuju, aby měl milióny a BMW, motorku a penzijní připojištění, aby mi koupil Gucci kabelku, měl príma rodiče...mně tak spíš stačí ten charakter a jiskra - to abych vypadala trochu skromněji.

Nějaká část mě samotné určitě žije v dobách Jane Austen nebo aspoň někdy v zlatejch šedesátejch a hledat takovýho muže, kterej by tohle tak nějak splňoval, je prostě těžký. Ale neříkám nemožný. Jsem připravená i na jeho negativní vlastnosti, protože, co si budeme povídat, i já jsem občas dost hysterická a uječená, spíš nevyrovnaná a docela dost kráva...možná víc než občas. Jaká bych chtěla být žena by měl být asi další článek - a nejspíš bude podstatně delší.

Já hledám muže na furt, toho definitivního, na první dobrou. No ale proč to píšu? No, já ani nevím...asi to, že už mi fakt chybí nebo co. Přiznávám - teď nejsem příliš singlovsky vyrovnaná se svou samotou, v mých nevyvážených pocitech a) jet na konec světa b) milovat a být milována... převažuje možnost b). Ona v podstatě převažovala vždycky, ale znáte to, když jdete spát a tam volná část vaší postele - nikdo nikde. Pětkrát normálně usnete a pošesté cítíte to prázdno...

PS: Možná si podám inzerát: "Hledám Muže zn. čekám, ale pospěš si..."

Jak jsem opravdová

Minule jsem psala, že další článek bude o tom, jak jsem trapná. A nebyla to žádná falešná skromnost -opravdu jsem upřímně věřila tomu, že to nedám, že jsem se vlastně dostala do toho Berouna nedopatřením. 

Abych teda řekla, co jsem v tom Berouně dělala - zúčastnila jsem se přehlídky všech pedagogických škol z České republiky tzv. Poemy - já tedy v kategorii improvizace. 

Když jsem prošla školním kolem, tak jsem si říkala, že je to trhlý, že se mi to povedlo, že tam jedu tak trochu náhodou. Ale něco Vám řeknu - teď už si to nemyslím!

Celý život o sobě pochybuju, což rozhodně nejsem sama, a vždycky jsem své talenty a nadání měla tendenci shazovat. Pořád mívám pocit, že mě musí někdo ujistit o tom, co umím nebo o tom, kdo jsem. A pak vždycky zjistím, jaká je to kravina.

Když jsem si založila tenhle blog, tak jsem přijala, že umím psát. Protože už nebylo nic, co by mi dovolilo pochybovat. Byla půlnoc a já zjistila, že chci napsat, že - Láska je masterplán. Že to chci napsat JÁ ZA SEBE. Byla bych poloviční, kdybych tenkrát, místo zkoumání aplikace blogger, šla spát...

Holly Henry.flickr.com

Ale teď přišla moje další výzva. Měla jsem stát na jevišti a ačkoli jsem měla malou představu o tom, co budu říkat, tak příštích necelých pět minut bylo v režii budoucnosti, kterou dokázalo tvarovat jenom moje umění uchopit situaci, reagovat a hrát. 

Ještě nikdy v životě jsem se necítila tak otevřená. Najednou jsem spojila vše, co jsem kdy napsala, nad čím jsem přemýšlela a vyjadřovala jsem to na jevišti. Byla jsem v roli někoho jiného, zároveň jsem tam byla já a říkala věci, které se mě týkaly a cítila se strašně svobodná. 

Jo, zní to jako kecy z rubriky - Najděte sami sebe, ale já našla tu katarzi. Ze svých pochybností a životního pesimismu a nevíry v sebe sama. 

Spoustu lidí mi říkalo, že jsem byla opravdová, že jsem byla taková čistá. A já fakt byla - byla jsem to já.

Konečně jsem si dokázala připustit, jak moc pózuju, jak se snažím být někde, kde nejsem, ale nepřipadám si trapná, už si nepřipadám ubohá jako vždycky, ale chápu se. Chápu svoje obavy a strachy, ale zároveň jsem schopná to přijmout jako součást sebe.

Nechci tvrdit, že teď už budu nejlepší a že jsem herečka a že jsem spisovatelka a kdovíco, ale já jsem v sobě NĚCO našla a nechci si to nechat vzít, našla jsem kus sebe a chci bejt upřímná k SOBĚ. 

Nechci dělat kompromisy vůči svojí duši, vůči svému egu klidně, ale sama sebe už nechci zabíjet.

Připadám si zvláštní, připadám si vtipná. Najednou mi dochází, jak moc jsem chtěla být někým jiným, jak moc jsem toužila mít menší prsa a jiný vlasy a hlas a boty a teď se směju na sebe do zrcadla. Teď to ráno, po včerejší totální extázi štěstí a poznání jsem absolutně smířená a nějak mi připadá, že to slova nejsou schopná pojmout. A to se mi stává málokdy. Takže kdyby tohle nedávalo smysl, tak takhle písnička snad jo...