úterý 21. dubna 2015

Mišmaš posledních dní, co nedává moc smysl

Jako ne úplně posledních, ale posledních, co teďka byly...

Kniha: Petra Soukupová - Pod sněhem - je perfektní! Všechny vztahy upřímné svou syrovostí a zároveň komplikovaností.
Písnička: Chet Faker - Everything I Wanted - je boží (odkaz dole), ale teď mě napadá, proč se písničky píšou s velkým písmenem u každýho slova?
Film: Jan Prušinovský - Kobry a užovky - bezvadnej počin z hlediska sociálního dramatu, kterej se neplácá a dává i východiska, ovšem za jakou cenu...
Představa: Aňa Geislerová mi předává Českýho lva (probíhá ve sprše a cenou je šampón )

♥                                                                  ♥                                                               ♥
První věc, o kterou se chci podělit je, že jsem v pátek šla na vyhlášení Křesadla (ceny pro dobrovolníky, kteří jsou nominovaní různými organizacemi...) a byla jsem teda taky nominovaná, což bylo super, ale nejúžasnější byla atmosféra toho večera a vůbec ten pocit, že vedle mě sedí lidé, kteří jsou neskutečně obětaví, kreativní a tak strašně milí!

A je mi vždycky hrozně líto, jak jsou takový lidi málo vidět a že si do životů většinou pouštíme jen negativní zprávy jako kdo kde je mrtvej apod., ale tyhle krásný věci, kteří lidé dělají pro druhé nám připadají vedlejší...není samozřejmost, že si lidé pomáhají, bohužel, i když pomáhat se má.
Asi jsem potřebovala vidět, že pomáhat má smysl, aby mi došlo, že bych mohla dělat ještě víc. Být více nápomocná lidem kolem sebe. A jsem opravdu šťastná, že tuhle chuť v sobě vždycky najdu, protože mi pomáhá zapomínat na mé ego, které je kolikrát vysoko v oblacích, a taky, že mám najednou tolik možností se posunout dál.
Dřív jsem si myslela, že když budu chtít z pomáhání druhým, charity něco mít (nemyslím peníze, ale zkušenosti, praxi...), že je to sobecký, že by to člověk měl dělat jenom pro ty ostatní. Ale teď už si to nemyslím, naopak. Myslím, že je fajn, když si z toho toužím něco odnést, prohlubovat svoje zkušenosti, mít ambice i v tomhle. Protože pak člověk zabředne, fláká to a nějak ho uchlácholí myšlenka, že to jako přece dělá zadarmo, tak co by chtěli...a to já nechci, chci bejt furtumfurt lepší.
Což je přinejmenším bezva.

♥                                                                      ♥                                                           ♥


http://fotografi-as.tumblr.com/
Ano, vypadá to, že mé zítřky budou ve znamení rozdávání pomoci a lásky, ale ještě je tu to moje již zmiňované ego, které chce ukojit.
V sobotu jsem byla v Praze (ten můj víkend byl tentokrát tak nějak nacpaný...) a najednou jsem zase byla v tom víru - uspěchaných lidí, lákavých plakátů (teda těch akcí na nich), cinkajících tramvají a najednou se mi prodralo na mysl, že mi to chybělo. Já zarytý antipražák jsem si najednou říkala, jak je to prima mít všechno po ruce a metro každý tři minuty u nosu a zapadlý kavárny na každým rohu...a napadlo mě, že by se mi možná takovej život tam líbil. Jenomže předtím jsem vždycky chtěla bydlet v Brně. 
A přesně tenhle zeměpisnej rozpor vyjadřuje i rozpor mě samé. Na jednu stranu bych chtěla bejt v záři reflektorů, opojená úspěchy - malá hipsterka s balenkou u pusy a životem rozevlátým jako vlajka osmýho května - v tý Praze, ale na stranu druhou se vidím jako ta pohodová holka, co se směje nevhodně a nahlas někde na Brněnským náměstí a má muže svých snů a plánuje jména pro dětinu.
Já bych chtěla spojit všechno, možná by to i šlo, ale teď mi připadá, že nejde nic, protože pořád jenom sedím na zadku a dělám nebo se i doopravdy učím na maturitu....

Tož asi tak...









PS: Mám poprvý pocit, že tenhle článek nemá totálně strukturu...
PSS: A asi to nebude jen pocit...

Žádné komentáře:

Okomentovat