úterý 19. května 2015

Nejsem ničí žena...a už vůbec ne na díze

Pátek, když brácha slavil narozeniny, probíhal zvláštně. Protože ačkoli bylo tak trochu v plánu se zlít jako kůň (člověku je 22 23,24...nebo 60 jen jednou za život), tak já jsem prostě byla pořád střízlivá. Všichni kolem mě pomalu začínali breptat, mluvit z cesty nebo záhadně začali umlkat s hlavou na stole. Většinou si nevšímám těch změn na tvářích, jazycích i chování ostatních, jelikož většinou mám sama co dělat se sebou...ale najednou...jsem byla úplně ready!
Šli jsme na diskotéku a já si kabelku i s mobilem, peněženkou, klíči i drobky na dně dala do šatny a šla prostě tancovat. A bylo to BEZVA! A to přesto, že jsem byla na nejhorší diskotéce, co nesnáším, že si všichni kolem mě asi mysleli, že jsem si dala čáru nebo minimálně vypila půlku baru, že se mi při takové menší kreaci roztrhly kalhoty u rozkroku a jednoduše jsem vypadala jako totální magor.
pinterest.com

Bylo to ale fuk, protože já si dala 3 minerálky a místo toho, abych se v půlce noci (jako vždycky) zastavila a dostala totální depresi typu - jak to doprdele žiju a co je to za kretény kolem mě- tak jsem skákala jak laň až do rána, totálně střízlivá, mezi všema těma dotěrnýma debilama. A vůbec mi tentokrát nebylo líto, že jsem sama, že tam v obležení opojených líbajících se párů stojím v bílejch keckách, protože já prostě nejsem ničí žena.

Nejsem smířená, šťastná, ale jsem spokojená. Občas si i užívám ten čas o samotě, ale popravdě - většinou je to na houby. Prázdný kus postele, holý prsteníček na levé ruce, zapnuté šaty po vykloubení ramene, dvojitá porce k obědu - dobře, to je pozitivní...

Poslední dobou ale přemýšlím nad tím jestli mám dobrou "filosofii" ve vztahu ke vztahům. Kolem sebe totiž člověk neustále slyší, že na lásku se musí čekat, že to pravé ořechové přichází až po velkém boji a blablabla... No a já jsem výbornej čekací typ a navíc jsem idealista a fatalista a odjakživa si myslím, že toho svýho muže potkám, uvidím ho někde a on uvidí mě, slovo dá slovo a já budeme vědět všechno, budeme vědět, že se milujeme, chceme být svoji a mít děti. 
Jasně, existují takoví lidé, jsou takové vztahy, kde láska přichází na první pohled a je jasná, nesmlouvavá, šíleně bláznivá... Ale co když prostě někdy stačí si nenechat ujít, utéct toho, s kým bychom mohli být šťastní a koho bychom si vážili, milovali, co když se ta láska třeba vykřeše z kusu kamene, kterej nám připadal před chvílí jenom jako šutr. A že ta láska, ta vysněná, ta moje představa o ní, je jenom možnost lásky, není to pravidlo...

Cítím, že potřebuju víc pokory, víc si uvědomit, jak je tohle křehká věc, že mi nespadne do klína a nejde ji brát jako jistotu, která přijde, i když se budu chovat jako hysterická kráva...což výborně umím. A vůbec život brát víc jako dar a snažit se být lepší a lepší, otevřená možnostem a jiným cestám než mám napsaný na seznamu, abych mohla být něčí ženou, nejlépe dobrou ženou.



A ještě song samosebou - Zuza Smatanová a moji milovaní Desmond ♥












PS: Za tejden si tuhle úvahu přečtu a řeknu si, jak jsem byla pitomá...
PS: A pak zas něco napíšu...
PS: Koloběh blbosti 

Žádné komentáře:

Okomentovat