úterý 30. června 2015

Co jsem zase utopila

Počítač je pod vodou,
copak se mnou provedou
všichni moji čtenáři, 
co maj mě tak děsně rádi? aneb lichotivá báseň nad mým neštěstím...


Píšu, píšu a divoce píšu svoje zážitky z Prostějova a najednou mi spadne váza s gerberama na notebook. Samozřejmě to byly gerbery živý, takže v počítači je teď takový malý rybník.

Proto jsem tak dlouho nepsala.

A z čeho teď píšu? Mám nový Macbook za 25 000,- a sedím na terase se džbánkem vychlazené zázvorové limonády.  

KECÁM!

Jak jinak. 

flickr.com

Sedím v hnusný krajský knihovně a píšu jako zjednaná už třetí článek. Ne, že by mi to nějak extrémně šlo, ale co zbejvá, když se počítač rozhodl, že s vodou v písmenkách nepojede.
Není to můj první vodní úraz. Letos (teda vloni, ale jako tenhle školní rok podle školy) tři dny před Vánocema jsem se koupala a položila mobil na ručník, protože mi volala M., říkala jsem si, že se s ním nic nestane, jsou Vánoce, že jo… No, roční období na katastrofy neplatí, takže jsem se prostě šla utřít, mobil udělal minimálně pět salt a žuchnul do vany. Ještěže ale nakonec byly ty Vánoce a měly na mobil slevy…

A to jsou ty důvody, proč se mi naši odmalička smějou, že jsem , jak oni říkají, švidravá. Což v praxi znamená – jednu vylil, druhou vypil. Prostě mi všechno padá z rukou (mám je teda malý jako desetiletá, ale prej to je jen výmluva), všechno rozleju, zničím, roztrhnu. Jsem prostě jelito.

Ale snažím se.
  
Ale občas pochybuji o tom, že mi měli dávat ten řidičák... Třeba dneska, když jsem měla nacouvat podélně mezi dvě auta. Třikrát jsem to místo objížděla, protože to bylo v jednosměrce a za mnou neustále někdo lozil, no a stejně jsem tam radši nezaparkovala. Blbej den.

Ovšem abychom se vrátili k meritu věci (to zní dobře, co?) tak ve vzduchu visí filosofická otázka - kdy budu mít zase notebook?

Nevím.

Na jednu stranu je to děsný, jsem na něm závislá, přiznávám, na druhou, kterou v rámci zachování zdravýho rozumu a snažení se o pozitivismus na tomhle blogu musím vidět, je to docela prima. 
Utápím svoje svoje pochybnosti, že bez některejch věcí žít nedá. Koupila jsem si totiž dvd zase po sto letech a koukala na film. Pustila si opravdový cédéčko v opravdový hifivěži. Začala číst fakt ve velkým. Najednou je nějak čas, víc času. 

A taky mi došlo v praxi, protože teoreticky jsem si to pořád vědoma byla, že jak je všechno furt kompaktní a 2 in1 a podobně, ztrácí se ty maličkosti a rituály, věnování se jen jedný věci – pustit si rádio, film, číst si, psát, číst noviny. Člověk to na počítači všechno pustí, ale nic si neužívá. Je to jedna motanice. Možná je to s tou motanicí o trochu jednoduší, ale zase když se do toho člověk zamotá, tak se z toho těžko vymotává.

Jako já.









PS: Ať se ve vodě koupete jenom vy a ne vaše technický vymoženosti...
PSS: ...i když...

pátek 12. června 2015

Rande naslepo a tak trochu Hamlet

Byla jsem zase v Praze. Na to, že mě tam nevzali na vejšku, jsem tam teď pečená vařená. Kdežto předtím to bylo víceméně (spíš tedy méně) ze studijních důvodů, tentokrát jsem si tam zajela čistě ze "zážitkových" pohnutek. Se svou nejdražší přítelkyní jsem strávila báječný čas!

Asi tak, když se máte s někým sejít na Václaváku. To není jak u nás ve Varech, kde si řeknete někde na kolonádě, v Praze musíte mít vypočítaný každý milimetr, tam nejde ani říct sejdeme se u H&M, protože to má tři patra a minimálně dvanáct vchodů. Doporučuji tedy buzolu a neomezený účet.
Když jsme se tedy na půli cesty mezi obchody a pokutchtivých policistů sešly, došlo nám nejen, že máme zpoždění, ale i že Nová radnice není Novoměstská a po kočičích hlavách se na podpatcích chodí fakt neskutečně blbě.
Nicméně dorazily jsme na Neviditelnou výstavu ve zdraví a jen s pěti minutovým zpožděním. Konečně jsme tak využily lístky, co mi půl roku ležely na stole a zažily tak trochu bláznivou hodinu v úplné tmě. 
Narážely jsme do lidí i stěn a snažily se hádat, co bylo v jednotlivých místnostech za věci, jak co používat, jednoduše být na chvíli v kůži těch, kteří nevidí. S pocitem, že vyjdete na světlo a zase uvidíte, se asi nedokážete vcítit úplně do slepce, ale nejspíš to ani není účelem, nejspíš stačí, když si člověk něco uvědomí.
Celkově měla výstava několik částí - procházení se po bytě, na ulici, návštěva galerie nebo baru. Poslední akce, kdy jsme si už jemně na slepotu zvykly, byla docela fajn, i když ve tmě poznat peníze bylo docela na palici... Seděly jsme na barových stoličkách a klábosily. Pak ovšem přišla trošku ošemetná konverzace :
"To by bylo dobrý mít takhle rande jako v Lásky čas, co?"
"No úplný rande naslepo!", pak jsem to chtěla vylepšit "no, to byl černej humor."
Smích a další nálož. "Se mi z toho smíchu udělalo černo před očima..." 
Jednoduše se nešlo z téhle konverzace nějak rozumě vybruslit, byly jsme ve slepé uličce... 

Byla to asi nejzajímavější výstava, na které jsem kdy byla, doporučuji!


svandovodivadlo.cz

Ovšem výstava nebyla jedinou akcí. Další bylo představení ve Švanďáku - Hamlet. Na tohle představení jsem se chystala vlastně už její premiéry, protože mě strašně zajímala práce režiséra Daniela Špinara, který mimochodem teď vede činohru Národního divadla, a také samozřejmě Patrik Děrgel v hlavní roli, protože takhle mladý Hamlet, to se jen tak nevidí.
A musím říct, že jsem tedy absolutně unesená. Jak vynikajícími hereckými výkony (Zuza Onufráková je výborná!), tak výstavbou inscenace, podmanivou hypnotizující hudbou i zmodernizovaným pojetím, které občas bylo na hraně, což je ale právě důvod, proč jsou Špinarovy hry tolik výjimečné. Co ještě musím ocenit je skvělé poprání se s replikou - být či nebýt? v nepatetickém stylu.
Nejlepší je, že se moc nedá o tom představení hovořit nebo psát, to se musí vidět!
















PS: Úterý směr Wolkrův Prostějov!
PSS: Sama na tripu!

sobota 6. června 2015

Všechno je jinak

Je začátek mých dlouhých čtyřměsíčních prázdnin. Pár dní uběhlo a já nevím, co se svým dnem. Jsem zvyklá neustále dělat něco, co nedělám moc ráda a najednou je tu svoboda. Čas a prostor. Je to šok. Cítím teď ale i velký prostor pro přemýšlení. Hlavně nad tím, abych si ujasnila, kam jdu. Nepřijali mě totiž na vysokou, o kterém jsem si myslela, že je pro mě jako stvořená (nebo spíš já pro ni). A teď jsem zklamaná, uvržená do zmaru a pochybností.
Vlastně je úplně normální se cítit hrozně, ale znáte to - řeknete si, že zklamaní nebudete a že jste připraveni i na možnost neúspěchu a nakonec je to jinak. Stejně jste zlomení a naštvaní. Logicky se totiž neubráníte snění, chtění uspět a celkovému souznění s tou představou. A pak nic.
Dovoluju si brečet, dostat ze sebe ten pocit, kdy si připadám neschopná a k ničemu, ale nedovoluju si být zoufalá (i když často jsem), protože mám jinou cestu - přijali mě do Brna na žurnalistiku!


flick.com

Takže, co si vlastně stěžuju, vždyť je to fajn, vždyť miluju psaní, vždyť jsem to chtěla....všechno je to ale najednou nějak špatně - škola na druhém konci republiky, jiná než moje úplně vysněná... a já bych chtěla, aby bylo všechno jinak, i když taky nevím, jak by to dopadlo a jestli by mě to bavilo, ale to už je asi taková ta lidská blbost - toužit po tom, co nemáme. Teď přichází ta část s pokorou, která mi dělá velké potíže, a to - přijmout to, co se mi dostalo a být s tím spokojená. Brát to jako výzvu a jít do toho s otevřeností.
Je mi líto, že už nebudu dělat nic s pedagogikou ani hrát jako hérečka, ale chci mít neustále na paměti, že to takhle nemusí být napořád. Všechno se totiž mění. Většinou úplně mimo plán a dobu, ale zároveň v tu nejlepší chvíli, protože ty nejlepší věci se prostě jen stanou.
Vidím to teď kolem sebe pořád. Životy jako na houpačce, a pak najednou zlom a láska, smích i uvědomění si sebe sama. 
Ale chce to čas. Ačkoli je mi dvacet, tak si neustále myslím, že ho mám už jenom málo. Což je taky blbost. Je hodně času na to budovat, nezabředávat, pracovat i jen tak být a je taky čas na změny. Všechno je jinak, než jsme původně chtěli, všechno ještě bude jinak, než je teď, ale všechno je jinak ve správný čas na správném místě.














PS: Clint je božskej!!