sobota 29. srpna 2015

Tak nějak vobyčejně šťastný...

Jsem velkej nostalgik. Ráda vzpomínám na starý časy i na ty, který jsem ani nezažila. Miluju starý filmy, retro módu a všechno na čem je jen trochu hipsterský patiny. Nejradši bych žila postaru někdy před padesáti lety a makala až by mi klouby praskaly v těle. 
Samozřejmě by přišlo vystřízlivění a všechna realita světa by mi padla na bedra jako stokilovej medvěd, ale kvůli tomu to neříkám, spíš proto, že mi došlo, proč jsem taková a co tím sleduju...

Byla jsem teď na Vysočině u rodiny v takový malý vesničce. Jezdím tam odmalička - moji rodiče a jejich rodiče a zase jejich rodiče odtud pocházejí. Příbuznej je v podstatě každej s každým minimálně přes třetí koleno tety Mařeny. Miluju to tam!


♥ Šťastná jsem tam byla odjakživa♥
♥ Miluju ten vzduch, co všechno kolem sebe téměř drtí, miluju ty vůně luk, lesů, hnoje - nikde takhle ten hnůj nevoní, přísahám!, miluju ty starý baráky se stodolama, řvaní ptáků, slepic, krav a ovcí, miluju ty ostře žlutý vajíčka k snídani a čerstvej chleba, domácí -rajčata, okurky s pořádnou náloží mrkve a kopru, červenou řepu se zelím♥, miluju ty lidi a jejich bezvadnej slovník, bodrost, bezprostřednost! Miluju to, jak je to pořád stejný (teda ne všechno, logicky) a ty zásadní věci zůstávaj pořád konstantní. 

Dělat úplně normální věci tak nějak přirozeně. 
Tak třeba letos jsem zase dělala věci, co jinde a jindy nedělám a jsou tak dokonale vobyčejný:

  • Jela jsem na motorce bez helmy - jako spolujezdec a připadala si jako Blažena ze Slunce sena
  • Jela jsem na kole-  možná pro někoho nic divnýho, ale já kola nenávidim! Tentokrát jsem jela, taky bez helmy a bylo to kupodivu bezva!



Ještě aby nebylo na tak super cestě!


  • Koupala se nahá v totálně zeleným rybníku
Ale na fotce vypadá dobře...

  • Jedla švestky a jablka rovnou ze stromu
  • Kradla kukuřici z pole
  • Poslouchala ticho (dobře no, občas do toho nějaká kráva zabučela...)
  • Četla v trávě bezva knížku - Dva proti říši ! Pecka!
  • Jedla k snídani domácí játrovou paštiku s cibulí - nebo vysočinu s okurkou
  • Pila víno po láhvích 
  • Pila "smrťáka" (káva alá turek, 4 lžičky, bez mléka) a neumřela


A zbožňuju to tam, protože tam jsem úplně vobyčejně šťastná. V tý nepřekonatelný samozřejmosti a upřímnosti. Je to dětství, bezpečí, jistota. To by měl každej poznat. 
Ale fakticky mi dochází jaká to nakonec může být strašná rutina a jak se to může najednou z ničeho nic člověku zajídat, jak to všechno plyne ve svých kolejích, ale taky vim, že je to něco, co chci taky vybudovat. Pro sebe, svého muže, děti, přátele. Mít takový požehnaný místo.

Momentálně mám pocit, že to nedokážu, že to moc těžký, málo pravděpodobný. Pochybnosti. Tak to nechávám plout a dávám tomuhle snu, o kterým mám pocit, že by mě udělal šťastnou, volnost.










PS: Přiznávám, že se fakt těším na podzim!
PSS: Kakao a deka!
PSSS: Ale léto je nádherný, vo tom žádná!

pátek 14. srpna 2015

Zase táborníkem aneb Měsíc v trapu na tripu, II. část

Je tu druhá část naší rubriky - Co jsem dělala v červenci. Minule jsem psala o úžasném Colours of Ostrava, které bylo opravdu nezapomenutelné. Tentokrát se přesuneme do "trochu" vzdáleného světa - na tábor. Pořád na ten samý jako loni a na podzim. Pořád jako osobní asistent jednomu úžasnému chlapečkovi.

♥ Táborník 2015 ♥

Cesta tam byla krušná. Ono jet v neděli z Ostravy kamsi na Šumavu je téměř mission impossible. Z nadšení po sehnání posledních dvou volných míst ve vlaku do Prahy nás vytrhlo zjištění, že jsou do dětského kupé. Nu což, dobrá příprava na ječící dětské davy, ale vidět S čerty nejsou žerty dvakrát za sebou jsme ale nemusely...
Když jsem tedy po nějakých sto přestupech a nekonečném čekaní konečně dorazila na místo, tak jsem zase padla do reality (ne)všedních dní, kdy už se nejí veganský burgery na trávě v Dolních Vítkovicích a kulisu k tomu nedělá Kasabian. Možná trochu škoda, ale nic netrvá věčně a navíc pocit, že někomu pomáhám a nemyslím jen na sebe mě prostě baví, uspokojuje. 
Už jsem i v předchozích článcích o táboře psala a zdůrazňovala, jak moc mi připadá důležité být tu i pro druhé. Ukáže nám to totiž svět v nové syrové perspektivě - drsné, reálné, smutné i dojemné. Uvědomuju si pak fakt, že si žiju skvěle a mám se dobře, že  ke štěstí stačí málo a je také málo věcí, na kterých opravdu záleží. A je to tak dokonale patetický, že je mi dobře.
Nejvíc jsem vděčná za tu dětskou vnímavost, bezprostřednost, upřímnost a lásku, kterou roztomile projevují. Když vidím ty malé bytosti, jak jsou nadšené z maličkostí a smějí se bez zábran, tak se nezvladatelně těším na ty vlastní. Na ten nový prostor, co mi vytvoří a jaká já v něm budu.






Samosebou nebylo nouze o (tolikrát odzbrojující) hlášky :


  • No bezva - hláška, co mě doslova vytáčela, ale malý Ondra ji používal velice hojně - "Dneska nebude fotbal? No bezva!"
  • "Jste chytrý jak rádio Egrensis!" - kdyby aspoň Český rozhlas...
  • Kuřata - šli jsme tahle kolem slepic a já nadšeně volám na Ondru, aby se podíval a on mi s vážnou tváří říká - "To jsou ty kuřata, co jim uřežou nohy a hlavy, daj se do mrazáku a potom si je někdo ogriluje..." Co na to říct?
  • Jako list? - Ondra psal pohled domů a domlouval se se mnou, co napsat a já mu pak domluvenou verzi diktovala a po písmenku říkala. Když jsme se dostali k písmenku S, vyvstala otázka - "Jako list?" Po dlouhém nechápavém mlčení Ondra napsal S obráceně, opravila jsem ho a on s důrazným prohlášením - "Takže jako list!" dopsal pohled sám. (Furt v tom ten list nevidím)
  • Malej pinďa - přišli jsme z celodenního koupání a bylo od chlapečka oznámeno, že má malýho pinďu a čím to tak mohlo být... nějak jsem to uhrála, ale bylo to o prsa... ale jinak dobrá příprava na vlastní rodičovské přednášky.
  • Pa - ještě jeden zážitek ze psaní dopisů - "Ondro, co napíšeme mamince?", chvíle ticha - "Pa Ondra.",radši jsme to odložili na další den.
  • Pan sluha = Pan číšník 


A ještě si asi až do konce prázdnin budu neustále zpívat nejen Love me like you do, Cestu, I see fire , ale hlavně tu, kterou vážně moc nemusím - Toulavá, ale která se tak trochu hodí k tomu mému minulému měsíci na cestách, po kterém se mi neuvěřitelně stýská a mám pocit, že už snad ani není pravda. 




♥ Bylo to skvělý! ♥



PS: Tu písničku uměly všechny děti nazpaměť - haluz!

PSS: Ale léto ještě nekončí!!!
PSSS: Snad se neuškvaříme!

středa 5. srpna 2015

Měsíc v trapu na tripu, I. část


devianart.com/vampire-zombie


♥ TAK JSEM ZPĚT ♥

!KONEČNĚ!


!VÍC JAK PO MĚSÍCI!

!!TOTÁLNĚ NABITÁ I VYBITÁ ZÁROVEŇ!!

Je toho tolik! A je jasný, že si půlku z toho, co jsem prožila už nevybavím, ale snažím se to brát tak, že to, co si pamatuju, je to nejdůležitější a ostatní by bylo jen pindání okolo...


Novinky:

  • Mám počítač - končila jsem tím, že nemám počítač, protože je nefunkční, nakonec to přeci jen s tím chudáčkem dopadlo líp, než se předpokládalo, "jen" mu nejde klávesnice, pro mě jako psavce trochu podstatnej problém - takže nakonec mám nový HP - jde na něm psát a je tmavě modrej, v podstatě je to tak všechno, co mě zajímá...
  • Blogu je rok, měsíc a tři dny! 
  • Mám práci - konečně jsem se dočkala a do Studentpointu píšu za peníze, ovšem jestli budu ještě schopná něco vyplodit, najednou mám pocit, že nenapíšu ani kloudnej řádek, ÁÁÁ!
  • Budeme v Brně s mou drahou ♥ - někdy v 15 jsme s M. dohodly, že budeme studovat v Brně. Jenže-  já propadla a o rok se zpozdila, ona začala studovat v Praze, s Boží pomocí jsem udělala maturita, M. její obor moc nenaplňoval - aneb bylo jasný, že to takhle dopadne ♥ Teď jenom najít byt, protože na koleji - to bych připadala 24/7 jako na táboře...
  • Projíždím republiku - je to docela sranda, protože jsem totiž plánovala na srpen, že zlanařím nějaký kamarády a vyrazíme na trip po Česku a přitom poslední dva měsíce nedělám nic jiného!
  • Jsem jak splašený kuře - mám pocit, že musím stihnout tisíce věcí najednou i mezitím, co píšu tohle, si třicetkrát odskočím na Youtube, sníst housku, podívat se, co novýho v e-mailu, na Seznamu, na Facebooku... no, ale asi by stačilo dýchat, že?
 No ale abych teda vůbec začala...

Wolkrův Prostějov 

Ještě v červnu jsem stihla jet do Prostějova a to sama. Byl to totálně spontánní nápad potom, co mě nepřijali na DAMU a já si potřebovala ujasnit jestli vůbec do toho divadla chci fušovat a taky jsem nějak toužila být sama.
Ze začátku jsem ale měla spíš pocit, že jsem ve zlým snu. Nemohla jsem v Praze najít správný nástupiště, polila jsem se kapučínem ve vlaku, na nádraží v Olomouci nešla elektřina, takže jsem nevěděla odkud mi to jede a lítala tam jako splašená koza a hned první večer mě to po písničce Krchovskýho "...všechno, co jsem dělal v životě jsem nedělal rád..." (nebo tak nějak) přikovalo k mobilu na tři hodiny v zoufalém pláči.

Ale jinak to bylo super. Nakonec. Poznala jsem pár spřízněných duší. S někým jsem probírala smysl života, s jinými divadlo, pak zachraňovala ptáčka až umřel, propila se nocí... Byla jsem inspirována. Lidmi, semináři, ale i představeními a recitátory, jejichž výběr textů mě mnohokrát pobavil nebo dojal, někdy i obojí (musím si prostě už přečíst Podivný případ se psem!), užívala jsi seminář storytellingu, který mi konečně posunul v dramaturgický práci s mými texty a vůbec se toho spoustu nového naučila. Hlavně v komunikaci - půjčit si jen tak od někoho v kavárně propisku, oslovit někoho, aby mi otevřel láhev s pitím, doprovodil mě na druhou stranu města... 

Vlastně jsem si za těch pár dní nic nebyla extra osvícená, ale  pár věcí mi došlo. Třeba, že samota není vždycky depka (i když často je, uznávám), najednou se jeví jako něco přirozeného a vznikne prostor pro zkoumání a objevování nových míst i lidí a taky mi došlo, že divadlo mě baví, fascinuje mě, přitahuje - absolutně, neskutečně. Vždycky to ve mně nastartuje nové nápady a určitou dávku kreativity. Miluju tu divadelní zkratku a metaforu. Moje cesty mě teď vedou jinam, ale věřím, že mi je divadlo ještě protne. 




50. MFF KV

Žila jsem nočním životem. Viděla slavné herce a herečky. Procházela se nad ránem karlovarskou mlhou. Nezastavila jsem se ani na chvilku...V podstatě to tak vážně bylo, až na to, že jsem měla noční v bagetárně u Thermalu, viděla si herce a herečky kupovat bagety, co jsem jim připravila, ráno šla mlhou nasraná a unavená, protože jsem se ani na chvilku nezastavila. 

V celku jsem teda neviděla ani jeden film, neměla na sobě ani jednou večerní šaty, make-up ani blbou řasenku. Fesťák jsem si užila jako jedna velká bageta.  

Moje každodenní mantra - peníze, peníze, peníze moc nepomáhala, ale nakonec se to dalo. Protože i v tom nejhorší můžete poznat bezva lidi, který to s váma pronadávaj a proskuhraj až do konce. Nevím ale ve výsledku jestli to vůbec stálo za to. Asi na ty peníze nejsem zas tak moc, abych to příští rok podstoupila znovu, ale kdo ví? 
Určitě je ale dobře, že jsem si to zkusila. Manuální práci, kdy se všichni "manažeři" tváři jako kdyby zrovna hledali lék na rakovinu tlustýho střeva a ve skutečnosti jenom buzerujou, abyste do baget dávali míň choriza, protože oni přece nekradou ...ehm... 
Takže radši učit se, učit se, učit se...

Fotku radši nemám.

Colours of Ostrava

K 20. narozeninám jsem od svých nejdražších dostala úžasný dárek v podobě lístku na Colours of Ostrava!! Tímto ještě jednou ze srdce děkuji ♥!

No a co vám budu povídat - bylo to boží!!!


Začalo to Björk, pokračovalo bezkonkurenční Zrní ♥ s Janáčkových orchestrem, což byl pro nás jako skalní fanoušky absolutně nejúchvatnější zážitek. Hlavně, když začali hrát skladbu Dva. Vybaveny tričky jsme pár hodin před stepovaly, abychom viděly všechno zblízka.



Užily jsme si všechno. Stálice jako Kasabian, St. Vincent nebo třeba Rudimental, ale i nové objevy. Například La3no Cubano, protože takhle jsem si nezatancovala jak je rok dlouhej, byla jsem svobodná a hlavně nadšená.

Ovšem největší hvězdou byla, aspoň tedy pro mě, Dillon. Okouzlující, skromná brazilská zpěvačka v krásném kostýmu s podmanivým hlasem, kterým rozezpívala všechny přítomné a přitom její styl alá elektro k tomu původně nesvádí. Ona ale strhne! Ano, je strhující přímo neuvěřitelně. A taky nádherná!



Colours, to není jenom hudba, ale i výborné jídlo. Hlavě tedy veganské!! Špica! Pití - bez Kingswooda ani ránu! A taky je tam plno krámků s hudbou - sehnaly jsme svatou trojku - Bittová, Navarová, Radůza na MC (jo, je to zkratka pro kazetky do kazeťáku, co se obrací a musej se přetáčet), měly jsme co dělat, abychom nekoupily nějaký gramofonový desky, ale to bychom neunesly, takže jsme se ovládly. Ale super bylo taky oblečení, šperky nebo kabelky. Všechno zajímavé, originální, homemade, určitě se o tom na blogu ještě zmíním. Jednoduše žůžolabůžo.


A I. část je u konce, protože je to dlouhý jako toaletní papír. 



PS: Druhá část bude brzy
PSS: Jo a děsně si to užívám a doufám, že je to znát!
PSSS: Tohle léto ještě nekončím!