Už skoro tři týdny přemýšlím, jak napsat, že mi nikdy nebylo líp ani hůř zároveň. Původně jsem chtěla říct, že teď čtu pořád nějaký sociologický knihy a že je mi špatně z toho, jak někdo zkoumá to, jak nás ovlivňuje a do jisté míry předurčuje to, kam jsme se narodili, a má z toho radost. Chtěla jsem taky říct, že si občas připadám hrozně zoufale, protože mi ta škola nejde od ruky a věčně se trápím s ním, že mi něco nejde a musím to hrozně dlouho zkoumat a mazat se s tím v šíleným stresu, ale nakonec to vždycky odevzdám. Chtěla jsem napsat, že jsem musela skončit s prací, protože jsem se cítila hrozně vyčerpaná a povzbudivě pak napsat, že se UŽ nepovažuju za lempla, kterej nic nezvládá, ale dokážu si určit svoje hranice, protože nejsem robot. Původně jsem chtěla chrlit jednu událost za druhou a hledat východiska, kdy jsem se musela vzchopit a jít dál, ale já chci teď jenom říct, že jsem strašně vděčná.
Protože je jedno, jak velké zkoušky máme nebo jaké nás čekají, vždycky je zvládneme, nikdy na nás totiž není nakládáno více, než můžeme snést a to je tak strašně velká útěcha, že momentálně pociťuju jenom vděk. I když teď neprožívám zrovna krásné dny. Všechno, co bylo na svých místech, už tam není, všechno se ztratilo anebo se postupně vytrácí. Už nežiju v tom starém světě, který jsem znala a který znal mě. Chráněná sny a velkými slovy v malém městě. Mám strach. Nejsem šťastná, spokojená. Připadám si jako velká nacucaná švestka... ale přesto jsem vděčná. Za lidi, který miluju, za každý nový ráno, barevný stromy, sychravý rána, podzim a déšť, zvířata v lese i mimo něj, kakao a gumový medvídky, mojí duchnu, pod kterou je mi vždycky krásný teplo.
Byla by hloupost nechtít na tomhle světě žít, je tak nádhernej, i když je úplně jinej, než jsme si mysleli, chtěli, toužili, ale jsme v něm správně. Bezpochyby. CALM SEASON ♥
PS: Kdybyste byl někdo 2. v Brně, tak hrajou na Flédě. PSS: Už se těším.
Už je to víc než týden, co jsem se přestěhovala do Brna. Když jsem si měla vybírat mezi ním a Prahou vyhrála Morava, protože ve mně vždycky vyhrávají pocity. Kdežto v Praze mám vždycky ten pocit takový, že občané hlavního města trénují na olympiádu v rychlochůzi a mají vysokou školu ignorace, tak Morava to je kroj, slivka, dechovka a pohodička. Jenže po pár dnech v Brně mi muselo samozřejmě a jistě dojít, že Brno je skoro jako Praha. Chybí jenom metro a "Helééé tramvaj jedééé". Že jste na Moravě mi prostě dojde jenom když na mě někdo promluví, což se mi zatím moc nestává. Kolikrát řeknu za den třikrát dobrý den a jednou kuřecí kebab, prosím. Anebo když vyjedu za město, což se mi stává ještě méně často. Ale to jsou ty začátky. Hledám práci, dobré kavárny, restaurace, sekáče, knihovny (kdybych ještě někdy nadávala na karlovarskou knihovnu, dejte mi facku - je dokonalá!!!), divadla, galerie... Moje současná statistika:
tři uchvacující naprosto výborné výstavy - Budoucnost tradice, Zastihla je noc, Finále ceny Jindřicha Chalupeckého!!
úžasný ubrus s moravským vzorem ze sekáče
2 kartičky do knihoven, které jsou...divný, ale tak aspoň něco
2 výborné obědy v Ikee
objevení Kina Art
Ale nevzdávám se a pozitivního bude zase za týden mnohem víc. Doufám.
Ale abych se dostala vlastně k tomu hlavnímu, proč v Brně teď bydlím, tak je tu moje škola. Jelikož neumím číst, což určitě proberu někdy v dalších článcích nebo příspěvcích, tak jsem na kombinovaném čili dálkovém studiu a chodím do školy dva dny v měsíci. Když jsem se to dozvěděla, myslela jsem si, že mě klepne, pak jsem cítila omamující pocit svobody, teď jsem po první návštěvě školy zase spíše v háji zeleným, ale snad se to dá ustát. Když mám teď na papíře napsané všechny úkoly, které musím do dvou týdnů odeslat, tak mi připadá, že to budu muset sekat jako Baťa cvičky, což moc neumím, ale ještě jsem ani pořádně nezačala, takže se nechci hroutit, že moc nechápu zadání předmětu Úvod do komunikačních a mediálních studií. A určitě už se nechci hroutit z toho, že jsem měla dělat něco jiného, hlásit se jinam, vykašlat se na to. Protože teď je to takhle a má to bezpochyby svůj důvod, i když poslouchám teď nejradši tuto písničku:
PS: Uvidíme, co bude dál. PSS: Magická formule, která něco slibuje, ale nevíme co. PSSS: Možná taky nic. PSSSS: Uvidíme.
