pondělí 11. ledna 2016

Píšu knihu... a fakt nekecám!

Můj první knižní pokus byl s kamarádkou Míšou asi když nám bylo dvanáct. Milovaly jsme Piráty z Karibiku a psaly takovou ženskou verzi - Pirátky zálivů. Asi už název napovídá děj a zřejmě i kvalitu díla. Pak už nám začaly růst prsa a zjistily jsme, že jsou i lepší témata než poklady a smradlaví piráti. Ten druhý knižní pokus jsem ale nakonec dokončila už sama a to v prvním prváku na gymplu, kdy mě v tom úžasně podporovala moje spolužačka. Příběh samozřejmě nepostrádal milostný trojúhelník, nádhernou hlavní hrdinku, nabušené milovníky, prvoplánové tragédie. Ale dopsala jsem to a mělo to asi dvacet kapitol. Je z toho jeden vytištěnej exemplář u M. doma. Říkala jsem si, že je to tragédie, ale pak jsem četla 50 odstínů... a možná žít v Emerice, prorazila bych s tím.
Pak jsem ale konečně sebekriticky uznala, že kniha je v patnácti trochu velký sousto. Ale nevěděla jsem, co jinýho psát a byla jsem taky tak trochu posedlá svým vzhledem, takže jsem dlouho nepsala. Až jednou mě napadlo poměrně nosný téma a napsala jsem povídku, která se umístila na literární soutěži. Ale už když jsem ji psala, zase jsem tajně myslela na román, co by z toho mohl být. 
Asi dva roky jsem sbírala myšlenky, situace a hlavně odhodlání se do něčeho dalšího pustit. A jelikož teď nedělám nic jiného, než tu knihu píšu nebo myslím na to, co v ní budu psát, opravuju mnohdy velmi komické chyby a zvláštní překlepy, tak jsem se rozhodla dát ukázku i sem. Momentálně žiju totiž se svou knihou a možná tak trochu i v ní. Věřím jí, protože bez toho by to nešlo, ale možná se zase ohlédnu a bude to jenom pokus. Moc na tom nezáleží, já to totiž miluju, takže uvidíme!

Pracovní název - DVA BEZ DVOU 

Prolog   
   
"A víš co ti mi jako řekl?!"    
"Ne..."    
"Tak von normálně říká - Petro, jako já tě..."    
    
Mám rád? Miluju? Nenávidím? Nesnesu?    
    
"...a vohřej si to celý... ne, v tom modrým kastrůlku na kredenci... jo, dojez, to víš, že jo a až přijedu tak upeču..."    
    
Štrúdl? Makovou buchtu? Čokoládové řezy? Bábovku?    
    
"Jenomže takhle to bereš ty, ale chápej, že všichni nejsou stejný."    
"Já to chápu, ale nechápu, že někdo nedokáže pochopit..."    
    
Relativitu? Občanský zákoník? Úplně jednoduchou věc? Kterou je?    
    
Linda seděla na lavičce a podobných rozhovorů slyšela za poslední hodiny desítky. S největší pravděpodobností se nikdy nedozví konce ani jednoho z těch rozhovorů, jejich příčiny ani důsledky. Nejspíš nikdy nezjistí, jak se ti lidé jmenují, kde bydlí a jak pokračují příběhy, kterých byla pár vteřin součástí.   
Není v lidské moci pojmout životy všech, kteří kolem nás jen tak projdou, ani těch, které každé ráno potkáváme na těch samých místechPřicházejí ale vzácná setkání, kdy toužíme nasát a pojmout každý, byť jen sebemenší detail o někom, koho jsme před chvílí ani neznali.   

1. 
Uklízeli dobí ze stolu. Z ohně už zbylo je doutnající nic a oni zůstali sami. 
"Dáš mi pusu?" zeptala se patnáctiletá Linda.  
Petra na vteřinu napadlo ji políbit, připadala mu najednou s tou probuzenou drzostí v dětském obličeji hezčí a vášnivější, ale nakonec se jenom usmál a odešel s kupou špinavých talířů do domu.  
Oba si na to vzpomněli, když se zase po čtyřech letech uviděli a pozdravili se jako staří známí mávnutím ruky. Oběma to přišlo příjemně trapné, směšné, ale ani jeden neměl chuť se smát. Byli příliš zahledění do svých současných životů a vzpomínky pro ně znamenaly příliš málo na to, aby se jimi nechali unést.   

Linda nenáviděla místo, kde žila. Tu malou vesničku na západě Čech. Nesnášela její ranní klid, odpolední řev dětí ze sousedství, večerní samotu. A přesto zároveň milovala běh mezi poli, ranní rosu, čaj na terase s rádiem, kde hráli jen staré odrhovačky na přání. Chtěla z toho místa permanentně utíkat a zase se vracet do bezpečí, které v něm toužila a hlavně potřebovala vidět. Ale ani jinak se příliš nelišila od svých vrstevníků. Vyhýbala se pravidelně všem praktickým cvičením z fyzikybyla zoufalá ze svých malých prsou, tajně kouřila za školoumilovala školního hezouna a chtěla být jiná než její rodiče.  
Nechápala otcovo stereotypní chození do pracímatčino zalévání zahrady s nesmyslnými kytkami ani mlčení u nedělního oběda s pocitem budování jakéhosi domova, když hlavním tématem domácnosti byl nedostatek peněz a otcovy nevěry.  
Linda byla přesvědčená, že rodinná trápení jsou definitivně za ní po osmnáctém roce života. Jenomže ani s dalšími roky si nepřipadala proti nim imunní. Byla jejich neodmyslitelnou součástí. Záviděla sestře, že s rodiči nemusela bydlet pod jednou střechou, že stačila odejít dřív, než se každý nevynesený koš proměnil v tu "Couru, co se s ní taháš!". 
Současně ale i sestra jí lezla na nervy. Zdůrazňováním své štíhlosti v nehorázně upnutých šatech, házením neustále hnědými vlasy sem a tam, ale hlavně svou povrchní a hloupou potřebou při každé započaté konverzaci předhazovat jak se má dobře, žije na úrovni, vystudovala právnickou fakultu, našla si dobré zaměstnání, má byt, audinu, chlapa dovolenou na Kanárech.  
Linda věděla, že Karla žije přesně život podle představ rodičů. Dokonalá dcera, která si umí život a všechno v něm zařídit a v důchodu se o ně postará. Otec se nezdráhal dávat najevo, že ačkoli je pyšný tak on, kdyby nežil za totality a měl ty možnosti, které mají jeho dcery, by ještě více studoval, cestoval a užíval si svobody. Nikam se mu nikdy v těch dlouhých proslovech o svobodném životě ale nezapadala matka a vlastně nakonec ani Linda s Karlou.  
Linda měla pocit, že všech karambolů a chyb, které spatřovala čím dál častěji na své rodině si je vědoma jen ona, všichni jí, pro ni zcela paradoxně, připadali spokojení sami se sebou navzájemJediné vysvětlení viděla v tom, že měli svůj protějšek, se kterým zažívali souznění. Matka s otcem, i když se na něj už ani nedokázala pořádně podívat. Otecnavzdory všem avantýrám, s matkou. Karla, v rámci správného života správné dcery, se správným mužem Tomášem. Vysoký vysportovaný právník se smyslem pro humor. 
Ideál. Co víc si přát. A teď si ho navíc měla brát. 



2. 

Nesnesitelné horko červencových dní neumožňovalo nic jiného, než být ukrytý pod slunečníky na zahradě domu, kam se pomalu shromažďoval všechen potřebný nábytek, umělé květiny, krabice se světýlkyubrusy a látkami. Zatím nic nenasvědčovalo příjemné atmosféře, která by na svatbách měla být, přítomný byl jen chaos, což týden před vypuknutím ovšem nebylo nic neobvyklého. 
Linda se snažila alespoň usmívat, když nebyla ani jako svědkyně schopná pomáhat sestře s přípravami na svatbu, ale nejraději by si stejně někam zalezla a nejméně půl roku tam bez hnutí seděla. 
Všechno ji lezlo na nervy. Všeobecné veselí, neskutečné teplo, které se kradlo kamkoli a hlavně pohled  na rodiče, kteří po dvou týdnech v Chorvatsku tokali jako dvě hrdličky, přestože ještě před dvěma měsíci jeden druhému vyhazoval oblečení z okna. Odcházela z místnosti, kdykoli se tam jeden z nich objevil. Věděla, že je nejspíš příšerná dcera, ale nemohla si pomoct.  
Ovšem zahlédnutí Petra pro ni bylo plné deja vuVypadal téměř stejně jako když ho viděla poprvé. Jen byl trochu zarostlejší a hnědé vlasy měl kratší. S Tomášem si byli hodně podobní, ačkoli byli jen bratranci. Líbil se jí stejně jako tenkrát, s velkou nechutí si to připouštěla. U analýzy jeho vzhledu si vzpomněla nejen na polibek, který nedostala, ale i na Šimona. Nebyl mu vůbec podobný, ale splňoval asociaci muže, který ji nechtěl. To stačilo. 
Karlu nepořádek a špatná organizace znervózňovali. Chtěla mít všechno do posledního puntíku dokonalé. Snažila se ale udržet klid, zejména kvůli sestře, která vypadala, že se každou vteřinu rozpláče. Neznala ji takto křehkou, byla zvyklá jen na její jízlivé poznámky a otrávené obličeje. Dělala si o velké starosti, což ji samotnou neustále zaráželo. 
Byla alespoň ráda, že konečně přijel Tomáš a přivezl se sebou i Petra, který na tom byl s náladou podobně jako Linda. Doufala, že když dva zoufalí spojí své síly vznikne kladná veličina. Anebo to funguje jen ve fyzice? 
Petr celou cestu v autě prospal, nedokázal s Tomášem už víc nic probírat. Potřeboval nemyslet. Natáhl se na zadní sedadlo a doufal, že spánek mu dovolí na chvíli na nic nemyslet. 
Nechápal, že se Tomášovi povedlo ho přemluvit, aby jel s ním už týden předem, ale jakmile dorazili na místo, byl rád, že není sám zavřený v bytě jako poslední dva týdny. 
Už tenkrát, když tam byl poprvé, se mu líbilo místo, kde Malí bydleli. Samota a ticho všude kolem a prostorný bílý dům jako vystřižený ze starých románů. Dřevěné okenice zamotané do břečťanu táhnoucího se po pravé straně domu, bujné muškáty v oknech a nádherně kvetoucí zahrada. Přál si jednou taky tak obyčejně žít, ale vlastně ani nevěděl jestli to vůbec bude umět. Nedokázal nad tím ale už přemýšlet, hlava mu těžkla při každé vzpomínce. Chtěl jenom tak být.  
Když zahlédl Lindu, uvědomil si, jak všechno strašně utíká. Minule byla sotva středoškolská koketa a najednou před ním stála mladá žena s očima zahalenýma tajemstvími.  
V první chvíli mu hlavou prolétlo, že je nádherná. S dětským obličejem, dlouhými zrzavými vlasy a pihatým nosem. Pravý opak Mariany. 

Po tom letmém pozdravu Petr Lindu už nezahlédl a to estože na zahradě i v domě neustále někdo poletoval a tu něco vyndával z krabic, tu aranžoval nebo telefonoval, aby to někdo zařídil. Ani nevěděl, proč na ni tak myslí. Nejspíš proto, že se mu zdála pohublá, měla kruhy pod očima vůbec vypadala nešťastně. Cítil jakoby zároveň zrcadlila i jeho utrpení, které mu připadalo nevhodné dávat najevo. 
Pro Lindu byly poslední dny pořád stejné. Celý čas, kromě jídla, ležela na posteli zavřená ve svém pokoji. Nikdo se po ní neptal, nikdo jí nevolal a nikdo po ní nic nechtěl, to zařídila Karla. Ani nevěděla jestli je za to ráda anebo by potřebovala vstát a vypadnout pryč. Jednodušší ale bylo ležet, tak ležela. 






























PS: Snad tam nejsou nějaký hloupý chyby, který jsem přehlídla.
PSS: Určitě jsou, ale já už je nevidím.
PSSS: Tak kdyžtak aspoň ta písnička je božská!

Žádné komentáře:

Okomentovat