úterý 16. února 2016

Jak se krájí ananas

Znovu pracuju. V nejmenovaném zdravém fast foodu. A teď se tam mění vedení a tak, takže jsme měli míting. Přišla jsem o deset minut později a mohla jsem se tak chvíli z dálky koukat na ty lidi, kteří tam seděli a vedení, které sedělo před nimi a pozorovat jejich tváře. Smrtelně vážné. Tak jsem se bála, že se propouští nebo se něco stalo, odešel třeba odšťavňovač nebo něco podobně příšerného, ale to ne. Řešil se ananas a velikost, na kterou se má krájet. Protože několikrát bylo zdůrazněno, že kostka ananasu má vážit prostě 30 gramů. A je jedno, že každej ananas je jinak velikej, má jinak silnou slupku, jiný "vlasy". A jablka odteď na čtvrtky a kiwi a červenou řepu jenom škrabkou, protože je třeba snížit náklady. A hlavně nezapomeňte - všechno musí bejt rychle, žádný flákačky, pod tři minuty, doufám, že si to všichni stopujou!
Chvíli jsem koukala, poslouchala a snažila se do hlavy uložit všechny podrobnosti, který odteď budu dělat jinak nebo ty, které jsem se dozvěděla jako úplné novinky.Jenomže pak mi to přišlo hrozně vtipný. My vážně řešíme velikost odkroje mrkve a tváříme se u toho jako profesoři lékařský fakulty? Ne, tohle vážně nikdy nepochopím. 

ananas

Já vážně nechápu celej tenhle systém. Ale pokaždé si říkám - ale tak však nějak to tam fungovat musí, nechtějí plýtvat - to je šlechtí. Jenomže mi to nevydrží dlouho, protože já tohle prostě nesnáším. Ty obchoďáky a v nich vedle sebe všechny fast foody světa, i když jsou z mrkve a obilnejch klíčků. Vedle kino, kde dávaj jak na pásový výrobě Decibely lásky, všude je to hnusný umělý osvětlení, že člověk neví, jestli je jaro, podzim, noc nebo ráno a velký je to jako třináct fotbalovejch hříšť. A když mě někdo zavalí argumentem, že tak to prostě dneska je, tak mi to rozhodně nestačí. Protože to takhle bejt nemusí. A je mi teď moc líto, že do toho patřim.
Cestou domů jsem v šalině četla skvělej článek v Reportérovi od Tomáše Poláčka o hospicu. Psal o tom, jak na něj ten pobyt tam působil, koho vyzpovídal a co se povídalo. A nevyznělo to vůbec pohřebně ani depresivně, naopak. Je to docela dávno, kdy jsem pochopila, že musím dělat s lidma. S těma malýma, dospělýma nebo starými. Nevím proč mám vždycky pocit, že sama sebe obejdu, že si stačí poručit, nestačí. A jelikož s odšťavňovačem si moc nepokecám, tak je mi jasný, že budu muset jít o dům dál a najít něco, u čeho nebudu mít pocit, že jsem ananas, kterej se jenom odkrajuje a odkrajuje a odkrajuje anebo jako brokolice, která se tak blbě odšťavňuje, že zlatej pěnivej špenát.










PS: Já spíš myslím, že tady lidi málo hulej.
PSS: Tys nás zapálil? Ne, naopak!

středa 10. února 2016

Hana, jméno mé

Odmalička se mi mým skutečným jménem neříkalo, jenom občas brácha, když jsem mu něco provedla. Jinak mi říká Kužel a já jemu Pašaj. Příběhy, jak tyhle přízviska vznikly jsou úplně ubohý, ale přezdívky se chytly. No dobře, brácha mi tak říká, protože jsem celý dětství nosila takovou červenou zimní čepici, kterou mi ale dal děda! a ve který moje hlava vypadala jako kužely, kterýma je na silnici zúžená cesta. Ale zpět k mému jménu...
Taťka mi vždycky říká Handulko nebo Haničko, stejně jako zbytek rodiny, kromě mamky, která mi jménem v jakýkoli podobě neříká kupodivu vůbec, pro ni jsem Líza, Elizabetha, Carolina (vážně, čteno jako ten klub z NHL "Kerolajna Hurikejns")... kdoví proč, když si mohla tyhle jména vybrat místo toho mého, nehledě na to, že se jmenuje stejně jako já a jí všichni říkají Hano. Záhada.
Jenže pak jste v určitým věku, kdy říkat vám Haničko jako není nic moc. Je to divný, že Anička se prostě říká normálně a nikdo se nepodiví, ale Hanička zní už trochu pedofilsky... Jednoduše pak se přesedlalo na Hanku. 

witanddelight.tumblr.com

Hanka je takový nekonfliktní a normální. Jenomže já se jmenuju Hana a mám s tím docela problém. Vždycky když někdo přečte moje jméno anebo ho prostě jenom řekne nahlas tak mě to naštve, vyděsí, hrkne ve mně. Jako kdybych něco provedla. 
Dlouhodobým pozorováním jsem přišla na dvě věci:
1) Když ženský řeknete, že se jmenujete Hanka, říká vám Hanka, protože jste se tak představila a prostě ona si to tak pamatuje a je to společensky přijatelný. Ale chlap si vás rád přejmenuje - zdrobní a najde nejúchylnější alternativu vašeho jména. 
2) V písemný podobě mi Hana tolik nevadí a dokonce by mě ani nenapadlo se podepsat jinak. Dokonce když se řekne nahlas i s příjmením, tak působí docela normálně, ale jinak? 
Nejsem moc spokojená. Vždycky jsem záviděla všem těm Šárkám a Eliškám, protože těm se hnusně říct nedá. A samozřejmě žiju v přesvědčení, že svejm dětem dám tak bombastický jména, že si nebudou moct stěžovat. Ale to si naši asi mysleli taky a babička s dědou taky a prababička s pradědou... jenom Adamovi s Evou dal jména Bůh, takže ty si stěžovat nemůžou. A jsem v jádru pudla - chci si taky přestat stěžovat a začít mít svoje jméno ráda se vší parádou. Představovat se jako Hana, nebát se e-mailů z fakulty, které začínají: Dobrý den Hano. Už konečně být Hanou.
A všimli jste si, že na každý jméno se dá zvyknout? Třeba v redakci máme teď novou holku, co se jmenuje Háta. Nejdřív jsem se smála u každýho článku, co jsem od ní četla, ale teď je to prostě Háta.
















PS: Všechny jména jsou pěkný, když se pěkně řeknou. 
PSS: U Boženy trochu váhám, ale nejspíš to bude pravda.

pondělí 1. února 2016

Brečím, co to dá!

V sobotu se vdala moje nejdražší kamarádka. Je to jako včera, když jsem na blog psala, že je zasnoubená. No, a už je z ní mladá paní! Bylo to jednoduše nádherné. Až jsem si říkala, jak to, že se někdo nechce vdávat nebo ženit. Padá tolik zásadních slov, spojují se světy, odevzdávají se srdce, vzdávají se holdy. A když je ještě nevěsta tak nádherná jako byla tato naše, tak to vyráží až dech. Nejúžasnější na svatbě je to spojení totálně intimní chvíle, kdy dáváte svůj život do rukou někoho, koho milujete, s veřejným obřadem, kdy tu svojí lásku zároveň vyznáváte před všemi. 
Co vám budu povídat, jedno oko nezůstalo suché, bylo to dojemné až hanba. Myslím, že bych teď družičku snad chtěla dělat i profesionálně!
Jsou to přesně ty chvíle, kdy je nádherné brečet. Sdílené slzy štěstí, láska koncentrovaná mezi všechny živé bytosti. Dokonalost situace.

fanpop.com

A pak pláčeme bolestí. Protože nejsme dostatečně silní, abychom překonali to, co nás svírá. Je to naprosto přirozené, nepochybuji o tom, že na to máme právo. A já momentálně brečím, co to dá. Jestli jsem si někdy myslela, že jsem na bodě nula, tak protože jsem ještě nežila teď. 
Nemám na čem začít něco budovat, mám pocit, že si z rodiny do života ni moc pozitivního nenesu, ale už nejspíš uběhl čas, kdy by na tom záleželo. Jasně, můžu se na to donekonečna vymlouvat, ale to je tak asi všechno. 
Nemám s kým co budovat. A to v období vdavek kamarádky pociťuju nějak mnohem víc zásadně. Ale co je nejhorší - nemám proč něco budovat. Všechny důvody a motivace jako by spadly do černé díry, ze kterých je lovit je nemožné a vlastně už na to nemám ani moc sílu. 
A je pro mě těžký si říkat, že přijde něco lepšího, přestože hluboko v sobě jsem o tom přesvědčená. Právě tuhle v chvíli mám ale chuť rozmlátit všechno kolem sebe, křičet až omdlím nebo v horších případech to s autem napálit do prvního stromu. Uvědomuju si jak moc jsem patetická a dětinská, hysterická a afektovaná a jak jsem nechutně netrpělivá. Ale všechen oheň ve mně zhasíná, hasí se vodou, která se skrze mé slzy valí ven.
Často teď přemýšlím nad tím, jak podivně se stavíme ke štěstí. Považujeme ho za svoje právo, životní cíl a potřebu. Málokdy v něm vidíme to křehké a pomíjivé, co tvoří vlastně celou jeho podstatu. Vlastně je nádherné, že štěstí je to, k čemu směřujeme, přestože je to abstraktní jev. Ale máme na něj nárok? Můžeme ho na někom vymáhat? Těžko.
Můžeme leda sklonit hlavy a prosit. No a taky se jednou přestat litovat a jít zase zkusit štěstí. A pak brečet vděčností anebo bolestí, ale hlavně naplno - co to dá!











PS: Zlom mi srdce pro svůj plán, vše, co jsem, co mám Tobě vydávám!
PSS: A teď dostát svých prohlášení...