pondělí 1. února 2016

Brečím, co to dá!

V sobotu se vdala moje nejdražší kamarádka. Je to jako včera, když jsem na blog psala, že je zasnoubená. No, a už je z ní mladá paní! Bylo to jednoduše nádherné. Až jsem si říkala, jak to, že se někdo nechce vdávat nebo ženit. Padá tolik zásadních slov, spojují se světy, odevzdávají se srdce, vzdávají se holdy. A když je ještě nevěsta tak nádherná jako byla tato naše, tak to vyráží až dech. Nejúžasnější na svatbě je to spojení totálně intimní chvíle, kdy dáváte svůj život do rukou někoho, koho milujete, s veřejným obřadem, kdy tu svojí lásku zároveň vyznáváte před všemi. 
Co vám budu povídat, jedno oko nezůstalo suché, bylo to dojemné až hanba. Myslím, že bych teď družičku snad chtěla dělat i profesionálně!
Jsou to přesně ty chvíle, kdy je nádherné brečet. Sdílené slzy štěstí, láska koncentrovaná mezi všechny živé bytosti. Dokonalost situace.

fanpop.com

A pak pláčeme bolestí. Protože nejsme dostatečně silní, abychom překonali to, co nás svírá. Je to naprosto přirozené, nepochybuji o tom, že na to máme právo. A já momentálně brečím, co to dá. Jestli jsem si někdy myslela, že jsem na bodě nula, tak protože jsem ještě nežila teď. 
Nemám na čem začít něco budovat, mám pocit, že si z rodiny do života ni moc pozitivního nenesu, ale už nejspíš uběhl čas, kdy by na tom záleželo. Jasně, můžu se na to donekonečna vymlouvat, ale to je tak asi všechno. 
Nemám s kým co budovat. A to v období vdavek kamarádky pociťuju nějak mnohem víc zásadně. Ale co je nejhorší - nemám proč něco budovat. Všechny důvody a motivace jako by spadly do černé díry, ze kterých je lovit je nemožné a vlastně už na to nemám ani moc sílu. 
A je pro mě těžký si říkat, že přijde něco lepšího, přestože hluboko v sobě jsem o tom přesvědčená. Právě tuhle v chvíli mám ale chuť rozmlátit všechno kolem sebe, křičet až omdlím nebo v horších případech to s autem napálit do prvního stromu. Uvědomuju si jak moc jsem patetická a dětinská, hysterická a afektovaná a jak jsem nechutně netrpělivá. Ale všechen oheň ve mně zhasíná, hasí se vodou, která se skrze mé slzy valí ven.
Často teď přemýšlím nad tím, jak podivně se stavíme ke štěstí. Považujeme ho za svoje právo, životní cíl a potřebu. Málokdy v něm vidíme to křehké a pomíjivé, co tvoří vlastně celou jeho podstatu. Vlastně je nádherné, že štěstí je to, k čemu směřujeme, přestože je to abstraktní jev. Ale máme na něj nárok? Můžeme ho na někom vymáhat? Těžko.
Můžeme leda sklonit hlavy a prosit. No a taky se jednou přestat litovat a jít zase zkusit štěstí. A pak brečet vděčností anebo bolestí, ale hlavně naplno - co to dá!











PS: Zlom mi srdce pro svůj plán, vše, co jsem, co mám Tobě vydávám!
PSS: A teď dostát svých prohlášení...

Žádné komentáře:

Okomentovat