úterý 29. března 2016

Na sto kusů

Myslím, že jsou dvě největší prozření v životě, kdy máte opravdový pocit bezmoci. První je, když vám dojde, že umřete. Vy, vaše maminka (a ta dokonce nejspíš dřív), váš pes i kamarád od naproti. Pamatuju si na sebe, jak jsem brečela v pokojíčku do svých peřin navlečených v Barbie povlečení. Takže to je ta první věc - omezený čas. 
A druhá - nic na světě není samozřejmost. Voda, slunce, láska, peníze, oči, nohy ani obě ledviny nebo plíce. Jenomže nad tímto v dětství nepřemýšlíte. Všechno, co se kolem nás dělo byla samozřejmost, standard, takhle to bylo normální. Jenomže jakoby z ničeho nic už nejsme dětmi a všechno, co nám do té chvíle připadalo jako jistota, jistotou není. A to, co nám ještě zbývá, nám připadá tak málo, že s tím nelze pracovat. Tomuhle pocitu jsem propadla i já a dovedlo mě to až na pokraj sil. 
Přitom těmto stavům předcházelo krásné období, kdy jsem byla druhá na literární soutěži, na vyhlášení přijely všechny moje nejdražší přítelkyně a večer jsme si moc užily, ale hlavně jsem se nechala pokřtít. Byla to ta nejdůležitější a nejkrásnější věc v mém životě. Nejzávažnější a největší rozhodnutí mého života. Dlouho jsem čekala na nějaké znamení, abych to udělala. Říkala jsem si, že nejsem dostatečně dobrý člověk, dostatečně vyspělá, mluvím sprostě a vůbec se občas vůbec nechovám, jak by se Bohu líbilo... Ovšem byly to spíš výmluvy, nejzásadnější je rozhodnutí a já rozhodnutá byla. Přijala jsem Pána a on přijal mne. S chybami i hříchy. Větší milost není. 
Jistě, tušila jsem, že s takovým velkým krokem přijdou i zkoušky. Ale i když čekáte ránu mezi oči, tak vás stejně bolí. Absolutně nic nebylo podle mých představ, tak sama jako dvě neprospané noci jsem si nepřipadala nikdy, bušilo mi srdce, hlava se mi to točila, břicho se svíralo v křečích. Úplná temnota. 


V takových chvílích přichází zásadní volba. Jestli se budu donekonečna a do zblbnutí hrabat a nadávat na to, co nemám anebo si začnu užívat, vážit a milovat to, co mám. V mém konkrétním případě toho není málo, co mám, i když po většinu času bych to vyměnila raději za něco jiného, co má někdo jiný. Ale život není směnný obchod, musíme nakládat s vlastními dary. A to chce velmi, velmi, velmi mnoho pokory. A navíc je to nikdy nekončící proces. 
Před pár dny jsem dočetla knihu Na sto kusů od Lucy Dillon. Podvědomě jsem tušila, že to bude kniha, kterou "potřebuji", a tak jsem si ji koupila. A našla v ní přes různé asociace i přímé situace- všechno, co jsem v tu chvíli potřebovala. Ale to gró byla naděje. Protože s nadějí jde všechno a já mám naději v tom, že:


  • Budu péct dorty, protože "Kde je dort, tam je naděje"
  • Dopíšu svojí knihu, protože jí věřím, ale věřím zároveň i tomu svému rozvážnému tempu, ve kterém ji píšu
  • Si koupím Polaroid! I když jsou ty filmy drahé a kdesi cosi!
  • Odjedu z ČR (ne napořád...snad)
  • Si koupím pořádný velký kufr
  • Začnu zase malovat


Ráda bych ještě napsala jednu věc. A to je, že jsem šťastná, přestože si tak nepřipadám. Jsem šťastná už jenom proto (anebo právě proto??), že mám rodiče, kteří mě milují. Maminku i tatínka. Ano, nedávají mi to často najevo tak, jak bych potřebovala a já zase mnohokrát nechápu jejich požadavky nebo prosby, ale mám je. Milují mě jak jen umí. A já miluji je. Jejich společnou minulost a lásku nemám právo hodnotit, jenom vím, že byla a z ní jsem já. Kdyby se nepoznali, kdyby se nezamilovali, nevzali, nebyla bych já. Mamka by možná byla známá módní návrhářka s chutí do života, táta právník v oblasti trestního s tučnou výplatou, všechno by nejspíš dopadlo radikálně jinak. Ale byli by šťastnější? Méně zranění? Nevím, nikdo neví. Já jenom vím, že díky mně a mému bratrovi nelitují spojení svých světů. ♥









PS: Myslím, že pouštění této písně 50x za sebou způsobuje něco na způsob zobnutí si LSD
PSS: Ne, že bych to zkoušela
PSSS: Teda to LSD
PSSSS: Jakože jsem zkoušela jen tu hudbu
PSSSSS: Sklapni, prosím!

čtvrtek 3. března 2016

Neuchováš

Jak nezačít pateticky a přitom říct, že v životě se někdy stávají věci, které nikdy nebudeme schopni úplně pochopit, odpustit, se kterými se nebudeme moci nikdy úplně smířit. 
Sedím v autobuse a už nikdy se nevrátím domů.Tedy domů ve smyslu domů, ve kterém jsem posledních dvanáct let žila (ale vlastně i v jinejch smyslech). Měl ztělesňovat ideál, ke kterému se moji rodiče úsilím a hypotékou dopracovali.Ale nějak se nám to zvrtlo...
Měla jsem teď posledních čtrnáct dní, abych se rozloučila. Prošla tisíckrát prošlá a proběhlá místa, uvařila oblíbená jídla a zkusila konečně povidlový buchty, abych dýchala znovu ten stejný vzduch, když otvírám okno ve svém horkém pokoji, a pak se z něj dívám do dáli a přemýšlím nad načatým dnem, Ale vlastně už to není můj pokoj, už to není moje okno... Snažila jsem se teď za tu dobu všechno vrýt do paměti, do paměti svýho mobilu, ještě tam něco prožít. Ale to prostě neuchováš. Nejde zakonzervovat uklízení u totálně nahlas puštěnýho The Cranberries z kazetky, kde je na druhý straně R.E.M., nejdou zavařit do sklenice rána se snídaní na lince ve vlněnejch ponožkách a obrovským svetru s unaveným žvýkáním chleba s marmeládou a tupým zíráním do zdi ani nedělní rána s rádiem Plzeň a redaktorem Kopejtkem. Všechno se to nakonec zase rozplyne v minulosti.


Ale abych byla poctivá, musím přiznat, že náš dům nebyl jen místem radosti. Pokud se jedná o to, že náš záchod neustále vydával zvuky jako parník, kdykoli jsme ho spláchli, v hlavních dveřích jste měli pocit, že pokaždé urvete klíč (a někdy ne jenom pocit), mýt dvojitá okna bylo vyloženě peklo, vypínač v ložnici šel zapnout na popatnáctý hodně ostrým loktem, vířivka se zasekla po dvou letech a pak z ní plavaly jen hnusný zrezlý kusy, zašroubovaný žárovky v obýváku šly prvních čtrnáct dní a náš šiškovník na zahradě kolem sebe rozsel tolik bráchů, že jsme málem měli ze zahrady prales nebo moje postel, která se prolomila prosím pěkně pětkrát - všechno tohle bylo nakonec nádherný. To tvořilo náš dům, tyhle chyby a specifika. Jenomže pak byly i ty věci, co se v tom domě staly. Pláče, vzteky, hysteráky, bezmoc, zoufalství a míň lásky než by bylo třeba. A kvůli těmhle vzpomínkám musíme opustit, co jsme měli.
Připadám si jako bez nohy, úplně ZZZ - ztracená, zraněná, zrazená. Ale zároveň vím, že tohle není konec. Tedy je, ale jen něčeho. Že jsem pořád ještě tady a můžu začít znovu, začít sama.Chtěla bych vybudovat místo, který bych milovala a nejlíp, aby ho milovali i jiní. Zatím to moc nevypadá, ale já jsem stará nedočkavá skeptička, takže se svýma prognózama se můžu jít zahrabat.

Tož tak! Ale beztak stalo zase tolik skvělých věcí, že... ale o tom zas jindy.



Brusinky ♥ 





PS: Tu písničku jsem měla vždycky strašně ráda a tom jsem ještě ani nevěděla, co se v ní zpívá.
PSS: Asi vosud nebo co.
PSSS: A jasně, že na rozloučenou jsem upekla brusinkovej koláč, se nedivte.
PSSSS: Teď jim pateticky zbytky brusinek v autobuse.
PSSSSS: Celá já.