21!

Je mi 21. Zase o rok víc. Jako každej rok. A letos snad poprvé za šest let s pocitem, že nejsem stará. 

Najednou jsem se ráno vzbudila a neměla ten divnej pocit jako poslední roky, že mi zase něco ujelo a já pořád nestíhám a už jsem stará a měla bych se vzchopit. Najednou mi přišlo na mysl: "jééé, já mám narozeniny!"

Nevim, jestli je proto, že jsem oficiálně od Kanady přes Vietnam plnoletá, ale chce se mi říct, že se často poslední dobou koukám do zrcadla a říkám si: "Holka, jak je možný, že tě ještě žádnej chlap nemiluje? Vždyť seš skvělá!" Když čtu někdy nějaký svoje věci, které jsem napsala, tak si říkám: "To jsem vážně napsala já? To je super!" Když vidím svoje starý obrazy, slohovky, scénáře, návrhy říkám si: "V tobě něco je! Ty seš talent holka, holka, kdo tě to tak naučil?" (a pak si začnu zpívat Lucii...) Pak si často přijdu trapně, ale dneska říkám, že nevim, proč bych měla. Vždyť ocenění krásy, umění nebo čehosi je subjektivní záležitost a já subjektivně a nezaujatě (ehm...umím si doopravdy vynadat nejvíc na světě) říkám, že jsem fajn holka, která vytváří zajímavé (v tom dobrém smyslu!) věci. Protože kdybych si tohle nemyslela, tak bych to přece nedělala, tak bych přece ani nemohla vylézt z baráku!

Je jednodušší se nemít rád, dělat věci, které po vás chtějí ostatní, přizpůsobovat se, Mnohem je těžší dělat to, co chceme, i když dopředu nevíme jestli to bude dobrý nebo špatný, mnohem těžší je vzepřít se ostatním, když cítíme, že musíme, chceme nebo vyloženě potřebujeme. Neříkám, že by člověk neměl dělat kompromisy, že by ho nemělo zajímat, co na to ostatní, nepokládat si otázku: neubližuju někomu tím, co dělám?, ale nikdy bychom se neměli cítit jako oběti. Svých rodičů, minulosti, lásky, budoucnosti, ale ani přítomnosti. 

Není žádný návod na život ani 10 rad, jak žít šťastně. Je to balanc mezi láskou, vášní, nenávistí, kritikou, reflexí, přírodou... Promiňte, je mi 21 a připadám si strašně dospělá a sečtělá a tohle píšu, abych to mohla zítra popřít a zase napsat něco jiného ♥

Mimochodem - dostala jsem úplně boží psací stroj - na tom se bude psát rodinná historie jedna báseň.

PS: Tajné životy ♥ archiv RTVS

Omylem proti všemu

Včera jsme si s M. v IKEA střihaly. Já jsem byla řízek a ona zeleninové kuličky. Nemohla jsem se totiž rozhodnou, co si dám, tak jsme daly kámen, nůžky, papír, abych konečně věděla, co polknu k véče. A ona vyhrála. Zeleninové kuličky s bramborem už na mě čekaly. Konečně. Jenomže já si stejně na konci té fronty, kdy se mě ten pán s bílou lodičkou na hlavě zeptal, co si dám, řekla, že řízek. 

Dělám to takhle pořád. 

Vždycky něco prohlásim jako hotovou věc, pak začnu pochybovat, zatáhnu do toho všechny blízké, neblízké i kolemjdoucí, pak se znovu tentokrát už definitivně rozhodnu a všichni zainteresovaní s tím počítají, a pak si nakonec stejně dám řízek.Takhle podivně já funguju a málokdo to dokáže rozšifrovat. 

Přísahám, nedělám to schválně. Ale už nejspíš chápu, jak přemýšlím, že se mi tohle děje. Snažím se až do poslední chvíle, až úplně do mrtě, být racionální. Vidět zásadní fakta, předložit logické argumenty a nechat se vtáhnout jejich jasností a přesností. Ta logika je tak lákavá! Dokud se nezeptám pateticky srdce. A tam je totiž logika potřebná jako mrtvýmu zimník. A už se vezu. Zjišťuju v jakým bludu žiju a chci to úplně obráceně - odříkaného chleba, největší krajíc. A co si budeme povídat, to se střetává s nepochopením. Mnohdy to mnohé naštve. 

Teď jsem zase v té situaci. Přijali mě na školu, se kterou jsem už nepočítala a hlásila se na ní pro dobrej pocit, že jsem to zkusila. A teď mi to udělalo čáru přes rozpočet, kterej jsem ale neměla tak spočítanej, jak jsem si myslela. Stavím se zády proti vlastním rozhodnutím, ale vnitřně jsem totálně šťastná. Protože je to škola, která bude plnit jeden z mých snů nebo se o to alespoň pokusí. 

Četla jsem od Hájíčka Rybí krev (doporučuji!!!), kde hlavní postava (Hana, jak příhodné!) nakonec jede dělat au-pair do Anglie. Říkala jsem si před týdnem - to je znamení, že mám jet taky! Ale nebylo. Tedy myslím... Teď momentálně cítím, že nebylo. Protože ona, než odjela, zkusila všechno, co se dalo, aby zachránila svůj domov, lásku, život, který milovala. A já nezkusila skoro vůbec nic, já bych chtěla jenom utéct a doufat, že rok je dostatečně dlouhá doba na to, abych se nějak změnila. Ale je to blbost. Já budu furt stejná, moje touhy budou pořád ty, které jsem si napsala do diáře před půl rokem, kdy jsem k sobě v přítmí se sklenkou vína byla hodně upřímná. A je to tak správně. 

Jsem nerada omylem proti všemu, co říkám jako hotovku, ale někdy mi vážně dělá problémy se zastavit a poslouchat Boha, co mi říká.

Učím se ♥

PS: Jestli jsem někdy pochybovala o názvu Hledání masterplánu, tak rozhodně už nikdy nebudu

Mámě ♥

Mámě

Maminko, mami,

zůstaly jsme samy.

Maminko, mámo,

už nám stačí málo.

Mamí, matičko,

chci ti vrátit všecičko.

Maminečko, mami,

já jsem stále tady.

                  Ke Dni matek 

                                           Tvůj Spratek ♥

Mámu mám jenom jednu. Malou, co voní po Induloně. S hebkou kůží - hlavně na pažích. Pihatou a potřeštěnou. Milovanou. Silnou ženu. Miluju ji.

ap.com

Miluju ji za to, že: 

• Existuje
• Mě naučila uklízet, i když si myslela, že je to marný boj! Nebyl, maminečko, nebyl! 
• Mi dala prostor se naučit vařit (protože na to potřebuje jenom prostor a možnost něco připálit, podpálit a flambovat)
• Dělá tu nejlepší svíčkovou na světě s tvrdejma nekynutelma knedlíkama ♥ (fakt se mi stýská!!)
• Je upřímná až to bolí
• Se směje jako puberťačka
• Dělá vtipy jako puberťačka
• Je praktická až hanba
• Pořád mluví jako holka z Vysočiny
• Je statečná a silná jako Hercules
• Luští rychle křížovky
• Neumí s žádnou technikou, ale nikdy to nevzdává
• Hraje se mnou všechny trapný deskový hry
• Vůbec neumí zpívat a většinou se o to moc nesnaží
• Si všechno píše do kalendáře
• Se mnou všechno prožívá ♥

PS: Mamka si koupila novej notebook, tak si to snad zvládne přečíst