čtvrtek 20. října 2016

Když někoho milujete...

Když jste malí, všechny, které milujete a kteří milují vás, máte kolem sebe. A nenapadne vás, že by to mělo být někdy jinak. Ale pak vyrostete a začnou se dít všechny ty podivné věci. Stěhujete se od rodiny do jiných měst, vaši kamarádi taky. Snažíte se stíhat ten starý život pomocí telefonu, facebooku, snažíte se jezdit na rodnou hroudu, ale není to už takové. Nikdy už to nebude takové. A postupuje to dál - svatby kamarádek, těhotenství, nedělní obědy od mamky zavřený v krabičce na cestu vlakem. Všichni v jiných městech s vlastním životem. Vývoj.

https://www.instagram.com/zoelaz/

Člověk si vybírá pro sebe tu lásku svého života, se kterou zakládá rodinu, ale pak jsou kolem ještě ty další lásky. Rodiče, sourozenci, přátelé. U těch je síla pout zkoušena nejvíc. Jenomže, když někoho opravdu milujete, nezastaví vás tyhle vývojový překážky. Přežijou tu transformaci vztahů, odloučení, (ne)čas, kterej na sebe máte. Protože pro lásku jsme schopni obětovat strašně moc, jsme schopni naplnit všechny kýče a klišé, které obnáší. Překonat měsíce i roky odloučení s pár chabými telefonáty, které už se nakonec stejně týkají jenom školy a všedních problémů, když chybí každodennost. 


Když někoho milujete... je to dojemný, (sebe)destruktivní a hrozně krásný







PS: Taky jsem (pro jistotu) použila všechna klišé

středa 12. října 2016

Nejsem auto

Zní to divně, ale občas se musím ujišťovat, že nejsem auto. Poslední týden totiž funguju na kafe a omamný látky. Je to už jako takový to, když jedete na rezervu a víte, že ještě chvíli a švihnete sebou do škarpy... A mé ženské tělo mi řeklo, že chce přeřadit minimálně na dvojku. Chce ležet na podlaze a čumět do stropu, jíst zmrzlinu a zapíjet ji horkým kakaem, brečet nad rozlitým mlíkem a nosit dětinský pyžama.


Žijeme ve společnosti, která se tváří, že nic není TABU. Všichni to dělaj se všema, sex je všude, na všem, v reklamách se mluví o vagínách a erekcích... ale běda, jak TO dostanete. 
Jasně, je i reklama na Always, kde běhá zběsilá holka v bílých kalhotech a zpívá odporný písničky jako z Kouzelný školky. Ale promiňte, kdo máte modrou krev? Která z vás má při menstruaci chuť trdlikovat po ulicích, navíc v umělohmotnejch alwayskách, ve kterých si po chvíli připadáte jako ve skleníku a bílé kalhoty by v nich vzaly brzy za své? 
Kromě toho, že je menstruace takhle podivně, až nepochopitelně, zkreslována, je předhazována jako věc, za kterou by se ženy měly stydět. Menstruaci ani menstruace neříkáme. Krámy, rajská, přijela tetička (wtf?), teče mi z nosu... Nejraději se ale o ní vůbec nebavíme. Obtěžuje nás. Upřímně - nechápu to. Jasně, někdy bych taky radši měla síly za tři, než abych se dojímala nad voňavým prádlem, ale co může být přirozenější? Normálnější? 
Možná, že v tom menzeshatu hrají velkou roli muži a jejich oblíbený argument, když s nimi nesouhlasíte - "Máš zas krámy, co?". Ale abych to upřesnila - arogantní muži, kteří vás v době menstruace berou jako nepoužitelný materiál... Chápu, že pro muže je to těžší, protože mají jedinou hormonální bouři, když chytají druhou mízu. Že pro ně musí být složité, přijímat všechny ty ženské věci nejen do povědomí, ale i do života, ale je to tak. My, ženy, taky posloucháme Vašuta, jak mluví o prostatě...

Poslouchat svoje tělo není jenom ezoterickej žvást, ale realita a ženský tělo to holt dává víc najevo. Za to bychom měly být vděčné a ne si připadat hloupě nebo méněcenně. Zvolnit, myslet na sebe i to debilní slovo "hýčkat se" je v tomhle případě povolený! ♥










PS: Mi z toho vyhládlo úplně...
PSS: Doufám, že jsem někoho uvedla do rozpaků

středa 5. října 2016

Zkouška jater

Tři dny za sebou jsem měla k obědu pizzu... a přijdu si docela v pohodě. Ne, není to zdravý a už vůbec jsem nikdy takovou životosprávu vést nechtěla. Jasně, že bych radši zavařovala marmeládu podle Káči Winterový z Herbáře, vařila dýňovou polívku a meditovala za rozbřesku. Ale je to jinak. 
Studuju dvě vysoký, tři obory a mám momentálně pocit, že těch novejch informací je tolik, až je moje hlava meloun. A tak se na sebe nezlobim, že jím ve čtyři ráno kebab, občas piju víno jako vodu a chodím všude (ale absolutně všude) pozdě. Ani za to, že moje jediná posilovna je lítání po knihovnách s pětikilovým nákupem z Billy a dobíhání mhd.

foxy-photo.tumblr.com/post/4602588763

Rezignovala jsem na nějaký věci, protože prostě nejsou skloubit dohromady s těma věcma, který musím dělat. Teda já je nemusím dělat, ale rozhodla jsem se je dělat. Taky mě to štve, protože většina těch úkonů je k ničemu... jenže dělám kompromisy, abych se z toho nezbláznila. A nezbejvá mi, než si zvyknout, že jediná moje ranní invence do vzhledu je natření rtěnky a vyndání ospalků, že někdy se vyplatí investovat do dvojitýho cappucina víc než do obložený bagety, že poslouchat "duc duc" v šalině je jediná možnost přežití ranní špičky. 

Nejradši bych žila jinak, jinde a s někým jiným, ale realita je v brněnské Ponavě. Se s tim smiř...









PS: S tím spaním by to taky mohlo bejt valnější