Opravdoví muži a jejich emancipované ženy

Od doby, kdy jsem zjistila, že se lidi dělí na kluky a holky, byla jsem feministka. Žila jsem ve stereotypech - chlapi všechno můžou a ženský nic, když chlap podvede je borec, ženská lehká děva... 

Zároveň se mi nelíbilo, že JÁ!, tak inteligentní a plnohodnotná osoba, bych měla být podřízená někomu, kdo nechává po bytě rozházený smradlavý ponožky, navíc bych měla ještě přijmout jeho příjmení a potvrdit tím to, že jsem něčí. A navíc v životě ženy je přeci tolik bolesti - menstruace, porody... žena prostě vydrží víc než člověk. Emancipace na vrcholu! 

Ale je to blbost. Vážně. Protože muž, pokud je opravdovým mužem a ne majetnickým egoistou, stává se tím, po kterém každá feministka touží. Takoví muži totiž mají sakra těžkou životní úlohu. On je ten, který se má starat, zabezpečovat, budovat, který je zodpovědný nejen za sebe, ale i za svou ženu, svoje děti. Jemu tohle všechno leží na bedrech! On má na starosti, aby se jeho rodina cítila v bezpečí, ačkoli on má strach, pochybnosti, cítí se na dně. Takovým mužům je třeba se podřídit, takovým mužům je tak jednoduché, osvobozující a nádherné se podřizovat, mít je v úctě, vzhlížet k nim, obdivovat je a samozřejmě hlavně bezmezně milovat. A co víc, takoví muži o to stojí.
Pak je jednoduché přijímat všechny role ženy s naprostou samozřejmostí a přirozeností. Ale to neznamená jen v zástěře v kuchyni a naštvaně čekat s teplou večeří, až manžel laskavě přijde domů. Být něčí ženou totiž hlavně znamená být milovanou a respektovanou. A to se pak vaří samo.

Je tak fascinující, jak je to na tom světě krásně zařízeno a muž a žena do sebe zapadají jako dvě kávové lžičky. Obě jakoby vypouklé na jinou stranu, ale nakonec najdou správný směr. A pak vznikne malý lžičkový klon, který je tak napůl jako ti dva a hledá k sobě ten správný (s)klon... 

Jasně, všichni víme, že to často taková romantika není... ale nebudeme si to kazit ♥

PS: Dnešní den je prostě jízda ♥

PSS: Už jste stáhli někdy nazí ve fotokomoře?

PSSS: Já jo.

PSSSS: Prima to bylo.

Kde domov můj?

Dlouho jsem si myslela, že domov je místo, kde si nemusíte na schodech svítit. Jenomže to platí jen za předpokladu, že takový místo máte. Když ho ztratíte, tak co? Stává se vaším domovem místo, kde žijete? Je domov panelák, kde bydlí vaše máma, i když je to na konci města, se kterým nemáte nic společnýho? Byt, kde jste se narodili? Nebo dům, kde jste prožili dospívání? Anebo je to grunt, odkud vaše rodina pochází? 

Nejspíš ani jedno. Domov nejsou primárně stavby. Cihly, tvárnice nebo panely spojený betonem. Nejsou to stěny s čárama vysokýma, jak jsme s bráchou rostli, zahrady, kde jsme běhali. Domov jsou lidi, domov je atmosféra jistoty a pocitu, že se máte kam vrátit. Přitáhnout zlitý, bez peněz a hladoví. Nešťastní, zničení, ponížení. Návrat - volver ve velkým stylu. V lásce. 

s-media-cache-ak0.pinimg.com

Ale domov je taky je nostalgie, a ta se právě nemilosrdně váže k místům. K domům, lesům, řekám, polím. Vždycky, když přijedu na Vysočinu, odkud pochází moje rodina ze všech stran, mám zvláštní pocit sounáležitosti, jenom pocit, protože jsem tam nikdy nežila, ale jakoby to ve mně bylo. Ta zem a vzduch, co se nemilosrdně dere do plic, hustota lesů, nekonečnost polí neodmyslitelně spojených s dřinou, šero - to neskutečný šero a sentiment řítící se ze všech stran. Ale chybí lidi, chybí láska. Jenom místa nestačí.

Nestačí chtít mít oprejskaný hrnky v kredenci, sušený kytky ve vázách, Špaňhela na stěnách a procházet se v zástěře po sadu plnýho stoletejch jabloní. Musíte k tomu někoho mít. Kdo tohle bude chtít mít s váma, kdo se bude chtít dřít s váma ze dne na den. Tam bude teprve domov ve všech směrech, ve kterých ho lze chápat.

PS: Jasně, že jsem doma u maminky

PSS: I když je ten panelák fakt hnusnej ♥
PSSS: Trochu více patosu než je denní dávka!

Až tak moc mě nežere...

Znáte to, když objevíte šaty, které se k vám vůbec nehodí - nesedí vám, v ramenou vás pnou, vzor nesedí k ničemu, co už máte ve skříni a dokonce k nim nemáte ani boty - ale vy po nich přesto toužíte a koupíte si je? 

Někdy prostě chceme něco jen tak. Víme o všech nevýhodách, o neperspektivnosti a jasným konci, kdy si ty šaty musíme už servat z těla. Ale přesto se pro ty šaty nadchneme a snažíme se je unosit, i když už nám dochází, že ten jejich vzor nám nejde k pleti... Tak takhle je to přesně s muži, kteří nejsou "ten pravý".

http://evolutional.tumblr.com/

Někdy, ať se sebevíc snažíme, nedokážeme být pro někoho "tím pravým". Můžeme mu dát všechno - svoji lásku, duši, tělo, peníze... a stejně nic. A to si s tím dotyčným můžeme rozumět v názorech na politiku, umění, rodinu a životní styl, školství a další poměrně důležitý věci v životě jedince... ale stejně to nebude stačit a zjistíme, že až tak moc nás nežere... 

Dělá to z nás horší lidi? Jo, je to blbá otázka, ale znáte to - Karel mě nechce, tak jsem asi ošklivá blbá kráva... A přitom to není pravda a ani Karel si o vás vůbec nic takovýho nemyslí, jenom prostě nejste jako Kamila, která má pihatej nos a má ráda Hvězdný války. No, takže vy byste si přály být jako Kamila, protože ta se líbí Karlovi. Jenomže stejně, kdybyste na krásně nakonec Kamila byly, zjistily byste, že Karel dělá blbý vtipy, nechce tři děti a vlastně se vám ani moc nelíbí...

Člověk prostě někdy chce některý věci a lidi jenom pro ten pocit, že je má. Nebo že je chtěnej, milovanej, obdivovanej. Ale je to stejně jenom faleš, když ten druhý nechce všechno. Všechno s vámi. A vy nechcete všechno s ním. 

Potřebujeme x- faktor v lásce a oddanosti. Nepopsatelnost. Tu nemáte s každým, se kterým se shodnete na oblíbený knížce a písni od Vaška Neckáře. To je něco tak neskutečně výjimečnýho, že je setkání těchto lidí jednoduše zázrak. Jeden požehnanej nefalšovanej zázrak. Nejde to nijak obejít, přeskočit, překonat. Je to absolutní, rezolutní, neměnné, jisté, nekonečné. 

S těmi, kteří jsou jako nepadnoucí šaty, ztrácíme (ne)jenom čas. A oni ho ztrácí s námi. Až tak jednoduchý to je.

PS: Tak nebuďme pitomý