úterý 31. ledna 2017

Je mi to jedno

Moje chyby jsou mi jedno
Tvoje chyby jsou mi jedno
Naše kecy jsou mi jedno
Křik je mi jedno
Pláč je mi trochu jedno
Škola je mi taky jedno
Úterý je mi tak nějak jedno
Ego je mi úplně jedno 



Když máme ty dny do sebezahledění, tak máme ten úžasnej pocit křivdy, že my všechno děláme správně a oni, tamti jsou na nás zasedlý. Vzniká to z toho, že jsou nám věci málo jedno. Moc je řešíme. Moc řešíme lidi, jejich pocit, moc řešíme sebe, svoje pocity a následně naše pocity, jestli se vzájemně zasahujou, prolínaj, kooperujou a jestli jsme v souznění. Nejsme a nikdy nebudeme. Moc řešíme úspěch. Moc řešíme prachy, školu, budoucnost, konec tejdne, štítky na obalech, zimu, kolemjdoucí...
Ono to stejně nemá cenu. Nic nevyřešíte, pak se stejně rozhodnete podle sebe a zas to někoho naštve. 
Jsme svobodní.


Pro ty, kteří se nenašli, tipy na filmy a hudbu:

◄ ► Sedmikrásky - Věra Chytilová
Hra o jablko - Věra Chytilová
Rodinný film - Olmo Omerzu


♪ Korben Dallas 
Billy Barman
Monikino Kino






PS: Velká krize

sobota 14. ledna 2017

To samo

Trapnost je asi nejčastější pocit, který si pamatuju už od dětství. S trapností já umim pracovat. Ta je mou součástí stejně jako okousaný nehty. Někdy je o roztomilá, někdy už dost na hraně debility.
Ono to dost souvisí s mojí nešikovností, která už je téměř pověstná. Všechno, co držím v rukou, pokud to není přiděláno ke zdi, i když ani to není záruka, mi může spadnout a roztřískat se. Byly doby, kdy jsem i já sama byla přesvědčená, že - "to samo", ale nalejme si čistého vína... Je úplně jedno, jestli jsem absolutně v klidu a nic mě nerozrušuje, zčistajasna se prostě moje ruce zachovají jako by do nich někdo narval elektrickej proud vo tisícovce ampér a mám oběd, v lepším případě u sebe, v hoším u něho cizího, v klíně. Stejný je to samozřejmě i s nohama. Upadnout při běhu nebo na náledí, to není žádnej majstrštyk, já zkrátka stojim a najednou ležim. Bez příčiny. Stejně tak i každej můj úraz má svoji vlastní bizarní historku - mysleli jste si, že si nejde zapíchnout dveře od auta do pusy? 


Dojemný je, že už se ani nerozčiluju, když si třeba takhle v centru Brna při vodpoledni jdu s taškou plnou nákupu, která najednou nemá uši a večeře se mi válí v kaluži. Věčně si prostě ten kus žvance seberu, pokud tam neleží déle než 5 sekund - očistím a vložím do náhradního zavazadla.
Některý lidi mi říkaj, že jsem si to vnukla, že hlava je to nejdůležitější, že si prostě musim věřit a půjde mi všechno. A tak se občas snažim zapomenout na svou historii vrchního neumětela a sebevědomě jdu na brigádu servírky. Vyprsim se, nárovnám šálky na tácu, aby každé ucho směřovalo na jinou světovou stranu, uhladím ubrousky, které intimně čouhají z tácku a kontrolujíce každý svůj krok jdu! Tři šálky rozdané ladností laně a když přijde ta chvíle před trumfem, kdy na stůl dám poslední šálek kávy, si do toho těma vyprsenejma prsama šťouchnu a je po kafi, sebevědomí i bílý halence. 
Celkem dlouho mi taky zabírala taktika, že jsem si představila, co by se nejhoršího mohlo stát, protože, když to člověk ví, tak se to pak nestane, znáte to, ne? Jenomže po čase jsem pochopila, že většinou si ty největší pohromy dopředu představit ani neumím.
Často je mi taky trapně z toho, když něco říkám. Protože já mluvím hodně, často a taky dost nahlas. Taky se trapně směju, ksichtím a pohybuju. Pokud to teda nemám nacvičený jako opice. Já za sebe jednoduše neručim nikdy a nikde. 
Ono to ale většinou nějak moc nevadí, je to spíš komický tyhle trapnosti, jediný, co mě štve, že se bojim šahat na miminka. No, šahat vlastně ani ne, ale chovat! Jejda! Kdyby mi upadlo, tak říct jako pokaždý- "to samo" by šlo asi těžko...









PS: S těma miminkama - to byla sranda...
PSS: Jako bojim se, ale to všichni, ne?¨
PSSS: Maj ty měkký hlavy.

čtvrtek 5. ledna 2017

Ignorant městský

Když jsem se rozhodovala, kam půjdu na vejšku, neřešila jsem ani tak možnost volitelnejch předmětů nebo země, kam tě pošlou na Erasmus, protože jsem se nemohla prokousat vůbec tou prvotní znalostí všech pojmů jako je sylabus a jinej hnus. Ještě pořád totiž to vysokoškolský nadupaný PR nechápe, že pokud ještě na tý vejšce nejsi, nemáš vůbec šajna, že kreditama si nenabíjíš mobil, že značka P místo známky není chyba systému, ani odkaz na porno a že když je něco v Isu, není to na frontě v Sýrii. Ale to jsem odbočila... Když jsem se rozhodovala, jaký město bude na pár let poctěno mou přítomností, tak jsem prostě jenom nechtěla skončit jako Pražák...


http://summer-biscuits-and-running.tumblr.com/post/132966775824

Pražák, kterej běží přes mrtvoly na eskalátorech v metru po levý straně, aby mu náhodou neujelo, protože další by jelo až za 3 minuty (vo vojekendu za 7 minut, to už za zlámanou hnátu stojí!). Nechtěla jsem čumět tupě kupředu se sluchátkama v uších, mračit se a nevnímat svět. My, lidi z malejch měst a zapadlých vsí, jsme totiž zvyklí, že když vám ujede autobus, tak vám jede další za půl hodiny a o víkendu taky třeba až druhej den. Jsme zvyklí se koukat, maloměšťácky čučet, okukovat, usmívat se nebo pohoršovat. Ale taky pomáhat s kočárkama, vozíčkama a starejm panim s taškama. Díváme se lidem v autobuse přes rameno, abychom viděli, co čtou, povídáme si na lavičkách s neznámými stařečky a každej den chodíme do stejný kavárny, protože jiná slušná ve městě není. Trochu přeháním... ale ne moc. A tak v mém vysokoškolském rozhodování vyhrálo Brno. Vážně jenom z těhlech důvodů. 
Ale co vám budu povídat, velký město je prostě velký město. Jenom někde se ještě navíc tlačíte klaustrofobně v metru a jinde jste toho ušetřeni. Konkrétně dneska jsem šla Brnem ověšená asi devadesáti pěti taškama, ovázaná šálou, co mě škrtila, umaštěná, ošlehaná a s výrazem "mám-hlad-a-asi-začnu-brečet" a měla jsem samozřejmě v uších sluchátka. Stejně jako většina lidí kolem mě. Štvalo mě to a abych si aspoň trochu vylepšila krédo, usmála jsem na jednu pani v tramvaji a ona se naštěstí usmála taky, takže snad pro tentokrát odpuštěno. Chtěla bych, aby lidi nikam nespěchali, aby Brno každej den bylo jako v červnu u Lokálu, kdy to tam vypadá jako v Bibione na pěší zóně. Živá hudba, pohoda, pivo. Ale zároveň si uvědomuju, jak je člověk právě rád, že si v tom šíleným shonu může do uší narvat sluchátka a poslouchat hudbu, která ho nabudí, uklidní nebo ho dostane úplně do jiný dimenze. A jak je těžký pak z tohodle tranzu třebas u poklady, když platíte ty tři housky, džus a tuňáka, musíte vypadnout a spadne na vás veškerá tíha světa a únava černošskejch sběračů bavlny. 
Nic z toho nevyplývá, já vím. Snad jen možná, že je dobrý si zkusit žít ve městě, aby vám došlo, že to není pro vás. A že nechce být vytrhováni z hezkých chvilek, ale chcete je mít pořád (což stejně jako nejde..víme?). A pokud momentálně nemáte jinou než městkou možnost, anebo jste s ní maximálně spokojení, občas se usmějte aspoň v tý tramvaji, je to třeba!






PS: Nemám co poslouchat!!
PSS: Poraďte! 
PSSS: Jo, je to Emma