sobota 25. února 2017

Všecko bude


Ó, jak jsme moudří! Honíme jen stíny
a léta mučíme se pro vteřiny
a léta propláčem ve dlouhém trudu
a jako dítě šeptneme si znova
ta stokrát stará a zas stokrát nová,
ta mystická a čarodějná slova:

Já ještě šťastěn budu!
                                                                          
                                                                            (Jarda Vrchlický, Sloky)



V mým životě se teď neděje absolutně nic, co by stálo za řeč. Dělám si teď akorát záchytný divadelní a jiný kulturní body po celej semestr, aby mi z toho nehráblo - třeba na Želary do Mahenova divadla se těším jak pes. A paradoxně mám momentálně největší radost z toho anglickýho kurzu pro blbečky, vážně to bylo dobrý. Za prvé nejsem jediná takhle postižená a za druhý je tam sranda a taky máme lektora sympaťáka...ehm...
V tomhle království ničeho nic neřešim. Jenom školu, ale to už je takovej folklor. Kupodivu mi to ani moc nevadí. Jenom nevím, co bych si s kým povídala. Jsem momentálně houba, která nasává všechno kolem sebe, ale ze sebe nic nevydává. Furt tak nějak blbě čumim, jsem negativistická anebo se divim a obdivuju.


Asi jsem zase v tom divným módu, kdy si myslím, že toho tak strašně málo vím a umím. A tak se snažím vědět a umět. Což jako humorný moc není. Ale možná je ten humor taky dost přeceněnej...


Teď ještě malý koutek slovenské hudby. Tak čtvrt roku neposlouchám nic jiného, než Slováky! Což jste si asi všimli, takže jízda pokračuje:

 Jana Kirschner + Fallgrapp ♥♥
Miro Žbirka - Do člna
Fallgrapp - Vlasy
Katarzie - Kde sa slzy berú - soundtrack filmu Piata loď - na ten jsem hodně zvědavá!

A filmovo-seriálový koutek:

◄► Svět pod hlavou - ten seriál má progres jako prase a Neužil ♥
Bába z ledu - jsem zvědavá
















PS: Je jasný, že za týden bude můj svět zase někde úplně jinde, což se těšte
PSS: Já se těšim

čtvrtek 16. února 2017

Umim jenom česky

Věrná tátovu oblíbenému sloganu a zároveň jeho komančskýmu mindráku "kolik jazyků umíš, tolikrát si člověkem" jsem se ve svém, zatím krátkém, životě začala učit už čtyři jazyky. Obligátní angličtinu, akurátní němčinu, záhadnou francouzštinu a plamennou španělštinu. Chodila jsem na jazykovou základku a dostala se na cestovní ruch. Jak je to možné, doteď nikdo v mém okolí nechápe...
Navzdory osmi let výuky němčiny umím jenom Entschuldigung, když chci bejt světák tak jenom Schuldigung (jak se to píše jsem si musel najít na Google Překladač...). Po zjištění, že ve francouzštině napíšete tři věty a vyslovíte dvě slova, jsem to vzdala a umim jenom písničku Ó Champs Elysees (zase Google...) a jim francouzský sýry. Španělština mě bavila, ale člověku stačí umět slovo mañana (bez Googlu!) a je vystaráno, takže je to spíš zbytečný. No a zbyla angličtina. Kámoška na věčné časy. I uklízečka vlakovýho nádraží musí umět engliš.

http://culturacolectiva.com


Přes všechny jazykový pokusy jsem na jazyky lempl. Neumím se zkrátka tak dobře vyjádřit, mění mi to identitu. V rozhovoru s Angličanem musim působit jako tiché děvče, ale já jenom přemejšlim, jak se sakra řekne "obloha byla jako vymetená". Nemaj naše krásný slova, nakonec člověk skončí buď u "very nice beautiful", nebo u "shit motherfucker". 
Mám češtinu ráda. Mám ráda českou hudbu, český dvojsmysly, vtipy a obraty, dokonce i českej dabing. Nesnášim, když někdo říká, že čeština je zbytečná nebo zbytečně těžká. Vadí mi i český vlezdoprdelství - ve Varech musíme umět rusky, v pohraničí německy, polsky, čínsky... Vy jste někdy slyšeli Španěly nebo Italy nebo nedejbože Francouze mluvit jinak než jejich rodnými jazyky? Kašlou na to. Jsou hrdí na svůj jazyk, jasně, že jsou taky líný, ale jsou taky nad věcí. Myslím, že to Čechům chybí.

Takže jsem mírně otrávená ze všech Erasmů a výletů do světa za jazykem. Chci žít doma, nechci mluvit anglicky jako česky. Mě nejvíc láká se naučit se fakt dobře slovensky, tam v ní pořád cejtim kus svý identity.
To ovšem nic nemění na tom, že jsem se musela přihlásit na kurz angličtiny pro blbečky (rozuměj A2) a budu se muset moc moc snažit, abych se zlepšila, ale radost mi to (zatim) nečiní. Snad ale už konečně budu dvakrát člověkem.










PS: Má angličtina odpovídá té v písni
PSS: Snad mě i z toho kurzu nevyhodí 

čtvrtek 9. února 2017

Gilmorova děvčata v 1+1

Z velkého domu, z procházek do lesů se psem, běhání do kopců, trhání borůvek, pošmourných dnů strávených v obrovské posteli svého pokoje, ve kterém se dalo tancovat a taky se hodně tancovalo, z prosluněné kuchyně, jsem se objevila v paneláku. Z vaření a prostírání pro čtyři, krmení osmi koček a jednoho psa, z nědělní pohody, z dovolených u moře, z žabomyších hádek a podivný symbiózy, jsem zůstala jenom s mámou. 

1+1 v 1+1

beautybets.com


Když se z deseti pokojů stanou najednou dva, musíte si být zákonitě blíž. Fyzicky, mentálně, lidsky, rodinně. Chce to i nějaký vnitřní smíření, že jediná místnost, kde se ukryjete před tím druhým, je koupelna s vanou, ve který musíte mít skrčený nohy, abyste se do ní vlezli. 
My jsme s mámou nikdy neměly problémy typu jedna se sprchuje, druhá si u toho čistí zuby. Menstruace, podprsenky nebo depilace byly vždycky normální součástí našich hovorů. Selhávaly jsme ale v porozumění. Na cílech se shodneme, na procesu nikoli. Zásadní povahový rysy mám totiž úplně jiný, ale vlastně chci to samý, co chtěla v životě vždycky i ona. Dřív jsme se často hádaly, štěkaly po sobě nebo spolu radši ani nemluvily. Nesvěřovaly jsme se, nediskutovaly. Bylo to i mojí pubertou, ale i potom jsme byly v stagnaci. Já si nejvíc ze všeho přála vypadnout z baráku a žít si po svým a ona mě měla taky nejspíš už plný zuby. 
Teď je to jinak. Mámě se svěřuju jak nejlepší kamarádce, zajímá mě, co si myslí a jak to vlastně bylo s tátou. Co chtěla, co chce, jak si představovala svůj i můj život. Asi je to i věkem, ale spíš tím, že spolu teď spíme v manželský posteli, abychom se vešly. 
To zmenšení prostoru a intenzita času, když přijedu z Brna a jsem doma, z nás udělalo Gilmorova děvčata hrající do půlnoci Kris Kros a vyprávějící si o eskapádách všeho druhu. Chodíme spolu do kina, chodíme na večeře a koulujeme se před domem. Spadl z nás totiž stres, že musíme být dokonalé - matky, dcery, manželky, sestry, kamarádky... Jedna pro druhou jsme si zbyly jako přístavy, ve kterých už navždycky můžeme najít místo pro svou loď, i kdyby byla rozpadlá, bez plachet a dělala ostudu.









PS: Maminko, já nejsem strašidlo, já jsem vaše dcera ♥