Vím, že to dobře dopadne

Možná ráno, možná ještě půlnoc

trochu horko na nohy, trochu zima na hrudi

šílenej zvuk

horký nohy na studený podlaze

krk křupá, záda křupaj, ruce chtěj dosáhnout na strop
na posteli, čumim do prázdna

zuby, vlasy, čůrám

jedna nožka, druhá ponožka

nějaký svetry a rychle pryč

šalina ujela a potom jede ta blbá, která nejede až ke škole

drncám se, poslouchám furt dokola, furt dokola Zrní 

nestíhám, neběžim

kafe, kafe...tak na to taky už nemám 

blbý dveře, blbý patro, blbý lidi kolem mě

hledám

uf

sedim

Sally Nixon

vedro, dusno, umírám

za půl hodiny uběhla minuta

chci spát

stokrát to samý, k ničemu, na nic

zbytečný

nudný

už trochu smutný, jak moc je to trapný 

a nudný

chci spát

ještěže je facebook nekonečnej

co tady sakra dělám? proč? za co? co když to neudělám tuhle školu? 

nic nestíhám

sedim, mlčim

život ubíhá

nic nestíhám

sedim

nic nestíhám

mlčim a mám hlad

jsem mladá 

chci spát

nic nestíhám

jak tohle může učit?!

jsem stará

mluví, mluví, mluví,

 mami, budeš mě mít ráda, i když tu školu poseru?

kreslim si

jsem stará a kreslim si

co kdyby... hlava v oblacích

mimo svět, jiný dimenze, sny 

vymejšlim si

krásně, je mi krásně

jsem mladá

máma: budu

♥

PS: Nikdy nás nikdo nechytí, nikdy nás nikdo nevostříhá!

Něco dělat

Drazí, kteří mě čtete (snad Vás pár je) dnes vydávám svůj 100. článek!

Pocity? Jakože dobrý. Něco dělám, že?

(Ne)dělání je můj dlouhodobej problém. Neustále mám pocit, že nic nedělám, že se jenom flákám, i když po většinu dne lítám jak hadr na koštěti. Já totiž do dělání počítám jenom věci, který mají smysl, respektive - u kterých já ten smysl uznávám. Počítá se tam charita nebo pomoc lidem, věci, který mám ráda a věci, který mě někam posouvají. S takovou selekcí toho prostě moc nedělám. A když už dělám, zase přicházejí pochybnosti, jestli to, co dělám má ten smysl. Jestli to, když už to má teda smysl, dělám dobře. Jestli bych se na to spíš neměla vykašlat a nechat to na jiných. Začarovanej kruh.

Víte, třeba to psaní. Jsou stovky lidí, kteří píšou líp jak já. Jsou stovky lidí, kteří jsou lepší učitelé než já kdy budu. Jsou stovky lidí lepší než já. A stejně píšu, studuju žurnalistiku a pedagogiku. Ptát se proč je na místě, ale zároveň je to zbytečná otázka, protože nic jinýho neumim. Někde ve mně jsem naštvaná a unavená z toho, že jsem průměrná. Průměrná, obyčejná žena, která by se pravděpodobně stejně nejlíp vyjímala u plotny. Žádná Virginie Woolfová šmrncnutá Marylin Monroe. Jenom Hana z Varů, pro oživení žijící v Brně. Ale vem to čert!

Vnitřní touha, ctižádost, mírně šílenství a pud sebezáchovy mě udržují u toho, abych kromě nucených úkonů jako je studium a domácí práce něco vytvářela a taky - a to je dost zásadní - nevzdávala to! Vzdát to totiž člověk může vždycky, tak proč to prostě jenom ještě chviličku nedělat, protože to mám smysl, ten smysl, kterej sám uznává. Bez ambic a představ. Zároveň je to to nejtěžší - vkládat do něčeho úsilí a zároveň od toho nic neočekávat, ale když se dostanete do stádia, kdy to není otázka volby ale potřeby, pak není cesty zpět.

do jste viděl La la land jistě víte, že dělat to, co bytostně potřebujete, je jediná cesta ke štěstí. Bez kompromisu.

PS: Hledání grafikmástra - potřebuji, aby tenhle blog vypadal trochu k světu! Jste technik borci nebo nějakýho znáte? Napište -facebook, blog, na brněnský zdi!

PSS: Na brněnský zdi je tu Timo a ten mi asi pomoct nechce, takže radši na varský zdi...

PSSS: Radši nic už ♥