Přijela jsem z tábora, letos to už bylo počtvrté, co jsem tam jela a zase jsem totálně zaseknutá. To, že mi už totálně hrabalo, že jsem se těšila až si v klidu sednu na záchod, aniž by mi někdo třikrát někdo zaklepal na dveře a křičel: Hani? Hani? Teto?... a pak se zeptal na nějakou zřejmou otázku typu, jestli bude dneska večeře, to je normální, s tím počítám. Ale vždycky zapomenu na ten pocit prázdna, když kolem mě neřvou desítky dětí.
Zapomenu na to, jak se cítím strašně bezmocná, když si v hlavě promítám ty obličeje dětí, u kterých vím, že jim chybí láska, rodiče je opustili, zradili, ubližovali jim a oni žijou v děcácích, když si v hlavě promítám radost, smích a brebentění krásných spontánních nemocných dětí, ale zároveň zapomenu i na tu pokoru a vděk za svůj život... Jelikož je to tábor vážně pro všechny skupiny dětí (epileptici, autisté, z Klokánků, děcáku...), těch příběhů je tam až až...
 |
| Helena Zmatlíková |
Za čtrnáct dní nezměníte reálně život ani jednomu z těch "děcákových" dětí, musíte se tak "omezit jenom" na to, že jste dobrým posluchačem, že často chválíte, povzbuzujete, děkujete, omlouváte se, jste upřímní, myjete vlásky, čistíte uši, čtete Děti z Bullerbynu před spaním, snažíte se dělat břichomluvce za plyšáky, objímáte, dáváte pusy na dobrou noc, stelete postele, protože - pežiny jsou těžký a radujete se všemi těmi divochy a draky.. Je jedno, jak malá kapka v moři to je, pořád existuje, pořád je v ní neskutečná láska a absolutní a zároveň absurdní chvíle, když zpíváte Bejvávalo dobře za chatkou s malým autistou, když koukáte na padající hvězdy a prťata si přejou vrátit se domů, když usnete mezi dětma na posteli a oni vám sundají boty, aby se vám leželo pohodlně.
Jasně, vždycky to není zalitý sluncem. Všechny děti nejsou miláčci, někdy jsou to pěkně vyčůraní satani, někdy byste je přerazil a přetrhl jako hady. Někdy řeknete něco zdánlivě nevinného a dítěti z děcáku se vybaví všechny noční můry a vy musíte reagovat. Brečet se vám chce minimálně třikrát denně - dojetí, vztek, přepracování. A zatímco nejoblíbenější písní dětí je Despacito, vedoucí jedou Mrdá mi v hlavě od Muchy...
Jezdím tam ráda. Upřímně, někdy to i mě samotnou překvapuje, ale je to tak. Vždycky přijedu jiná, úplně překopaná, stejně jako moje priority, obohacená o další okamžiky štěstí. Všechny děti bych adoptovala, měla do toho vlastní a žila na statku na Vysočině a měla krávy a pěstovala mrkev. Blázinec a totální existence!
 |
| Ch |
Pociťuju, jak jsem děsně sentimentální a trhlá. Ale momentálně si nemůžu pomoct. Realita mi uniká mezi prsty, takže to trochu zlehčíme...
Knižní koutek:
Okamžiky štěstí - Patrik Hartl - Možná kdybych tuhle knížku nečetla, byla bych bezstarostnější, možná bych některé věci viděla pořád stejně, stejně blbě a neupřímně...
Domov je místo, odkud tě nevyhodí - ani když vyrosteš - Dagmar Zezulová - Život pěstounské rodiny se všemi radostmi, ale i velkými pády. Je to šílená síla a obrovská naděje.
PS: Krásné léto!!
PSS: Jetě furt nemám v Madridu byt!! ÁÁÁ!
