Prospat se Madridem

Druhý týden je za mnou a je jasný, že Šípková Růženka dostala v mojí podobě novej rozměr (doslova). Spím jako dudek, velmi často do odpoledních hodin. Už se nedivím, že mistrovství světa ve spaní je v Madridu. Možná bych se mohla přihlásit, protože snídat ve tři? Noproblema, ani v noci. 

Nějak velmi rychle jsem se adaptovala na zdejší - co můžeš udělat dnes, udělej za týden. Je to tu taková pohoda, že mě tu to nejspíš definitivně zkazí. 

Jasně, nějaký povinnosti mám, ale volný čas je několikanásobně vyšší, takže momentálně moje největší starost je, kolik stojí letenky do Porta nebo na Mallorcu a jestli bude moře za měsíc koupatelný. A taky neúnavně hledám dokonalou kavárnu na psaní, z Brna jsem totiž vážně kavárensky rozmazlená.

Zatím je to pořád dovolenka, čtrnáct dní, to je tak akorát. Ale nějak začínám cítím, že musím začít něco dělat. Třeba se začít pořádně učit španělsky. Protože Španělé mluví anglicky stejně jako Francouzi - buď vůbec, anebo strašně. Osvědčilo se mi radši používat svoji dokonale sekanou španělštinu, ve které se nejčastěji objevuje - caffé con leche (abych furt nespala), než jiný cizí jazyky, chudáci kudrnatí jsou pak zmatení.

A taky bych chtěla začít seriózně začít něco psát. Něco se strukturou, dlouhýho, do čeho se totálně zažeru. Jóóó, to by byla paráda...

a taky bych chtěla začít běhat...

a podívat se na bakalářku....

anebo napsat aspoň pár e-mailů do školy...

ale možná to nechám až na příští týden, to bude víc času ♥

PS: Víte jak v pondělí u nás je všude v galeriích a muzeích zavřeno? Tak ve Španělsku je to taky!

PSS: Člověk se jednou vykope před dvanáctou... ¨

PSSS: #svetovejproblém

Týden v Madridu

Tak jsem tady. 

Týden.

Úplně jinak to tady voní. Nějak sladce, až je mi z toho občas divně. 

Divně. To je spravný slovo pro všechno. 

Ano, Madrid je krásnej. Konečně chápu význam slova metropole - jakože metro, ale i pole. Každá část Madridu je jiná, nejspíš je tu všechno, i když všechno jsem ještě neviděla. Ale že by bylo všechno zalitý sluncem, tak to jako vůbec.

První tři dny jsem myslela, že koupím letenku, sbalím si čemodán a poletím zpátky. Měla jsem tak scvrklej žaludek, že jsem nemohla nic pozřít, jako bych se všeho štítila. Nemohla jsem spát, zuby zaťatý. Trochu mě uklidnilo, až když jsem si koupila letenky na Vánoce domů, spočítala počet dní, kterej tu budu muset strávit, počet peněz na den, počet hodin, který ve škole odučím, prostě matika mě zabavila. Což je v mým případě taky dost paradox.

Je to týden, ale na návrat myslím skoro pořád. Všichni říkají - ještě se nebudeš chtít vrátit, vdáš se tu... Jako správná svobodomyslná polofeministka bych měla souhlasit a jásat, děkovat kapitalismu, že můžu cestovat a žít, jak moji rodiče nemohli, ale já nejsem Marco Polo. Nikdy jsem nebyla. Nepotřebuju cestovat, abych věděla, že je doma krásně, že se máme absolutně skvěle, že příroda je nepřekonatelná, to vím i bez toho. Přesto jsem v Madridu. Ani nevím proč, ale díky Bohu nepochybuji, že jsem tu správně.

Já jsem tu vlastně i ráda, jenom je to pro mě těžší, nejsem tak moc do světa, potřebuju čas. Myslím, že takových lidí je spousta, ale to neznamená, že budou sedět doma a paty nevytáhnou. Myslím je fajn vyjet, zkusit to, ale umět přijmout i to, že chvíli bude brečet kdykoli ucítí maminčinu aviváž, vzpomene si na kamarády, co teď sedí na pivu bez něj, na děštivý rána v dece s kakaíčkem v ruce... Asi je dobrý překročit brutálně tu komfortní zónu, která nikam neuteče, uvědomovat si, že je to zkušenost, ale zároveň si připustit vlastní pocity, kterým třeba u mě dominuje osamění.

Ještě pořád mám pocit, že kdyby mi teď někdo řekl pojeď domů, tak jedu, ale zároveň se snažím si to tady užívat, protože mám super stáž, učím skvělý děti. Ale jenom jednou týdně. Zbytek týdne se musím zabavit sama. A v samotě se, jak známo, ukáže všechno, odhalí vás, nejde utéct. Na jednu stranu depka na druhou výborný čas na to být s Bohem... a v tom už lze vidět smysl mojí cesty.
Vono to bude dobrý ♥

PS: Doraz kdo můžeš!♥
PSS: Ale Madrid fakt nádhernej! To zas jo!

Zmizet

týden 

7 

6

uletim,

zmizim

5

4

sama

se sebou 

budu 

mít batoh;

ten žlutej

za sebou

3

2

a

před sebou

1

bude svět

a

bude ráno,

taky já

a 

Museo del Prado

0

flickr.com

Víte, strašně ráda někam jezdím. A nejlíp fakt dlouho.

Když jsem jako spolujezdec, tak se ráda koukám kolem a přemejšlím, spím nebo si čtu. Je to zvláštní čas, kterej se jakoby nepočítá, protože přeci někam jedete. Musíte, nemáte jinou možnost. Je to pro mě jako malý dárek tyhle chvíle, kdy sedím a svět kolem mě se míhá, něco se děje nebo aspoň bude dít, až přijedu, ale zároveň je klid.

Když řídím je to jiný, ale stejně skvělý. Auto umí dávat ten šílenej pocit svobody. Rychlost, blízkost smrti, ale taky možnost jet. Prostě jet. Někam. Daleko.

Teď poprvý v životě poletím. Jenom tři hodiny, ale nejspíš to bude ta nejdelší cesta v mým životě. Ale co já vím, nikdy jsem to nezažila. Trochu se bojim a... těšim. Ambivalentní pocity jsou normální, když je něco poprvý, že jo? Mám ráda věci, který jsem nikdy nedělala... Většinou. No, snad prostě nespadneme!

Nějak tomu prostě všemu nemůžu uvěřit. Vážně poletím? Vážně budu žít čtyři měsíce ve Španělsku? Pracovat a chodit odpoledne do Prada? Přijdu si jak spadlá z hrušky. 

Jasně, že lidi žijou mnohem zajímavější životy, choděj pěšky po Číně a u toho trhaj rejži, hladěj orangutany v Indonésii a kdoví co ještě. To, že jedu do Madridu není vůbec nic neobvyklýho. Ale pro mě je to velká věc. Překračuju totálně svoji komfortní zónu. Nejsem z rodiny, kde by se ve velkým cestovalo, učilo jazyky nebo podporovalo jinej styl života než ten zajetej "z práce domů, a pak tejden dovolená u moře". Takže tohle je vlastně jedna velká rebélie.

Neustále musím rodiče a všechny kolem přesvědčovat, že vím co dělám, všechno mám zařízený, všechno zvládnu a bude to okay, ale já doprdele nevim nic! Jdu to zkusit, přežít, něco zažít a poznat možná trochu i sebe samotnou.

K tomu mi dopomáhej BŮH ♥

PS: Příště už z Madridu
PSS: Doufám!!