Na kraj světa

Opět se hlásím z dalekých krajů madridských!

Teď jsem na pár dní zabloumala do krajů portugalských a viděla oceán! Bylo mi krásně, svět je nějak moc nádhernej!! Žít se dá asi všude, možná i kdybych jela až na kraj světa, všude budou lidé v podstatě stejní a budou toužit po tom samé. 
Deprese odplynula někam do háje, ale můj mozek jede pořád dál. Pořád analyzuje, pořád chce všechno pochopit, vystihnout to. Ale těch emocí a zážitků je nějak moc a nabaluje se jich víc a víc, nejspíš všechno pochopím, až se vrátím domů.

První týden, když jsem přijela do Madridu mi jeden tatínek z české školy, kde učím, řekl, že přijet na semestr je strašně málo a že největší šok není teď, když jsme přijela, ale bude, až se vrátím. Nechápala jsem to, semestr se rovnal nekonečnu a větší šok by byl snad jen ve vesnici kanibalů. Ale čas pokročil a já to už docela chápu...

Jswm tu skoro tři měsíce, ale uteklo to jak týden. Začátek byl těžkej, nikdy mi nebylo tak smutno a těžko, teď mám ale 20 dní do prvního odjezdu a jsem ráda, že se v lednu ještě vrátím, protože cítím, že se mi bude šíleně stýskat. Jo, nejradši bych zůstala ještě aspoň jeden semestr, abych se naučila pořádně španělsky a poznávala tuhle bláznivou zemi a nejen to!

Ale zase se zároveň chci vrátit, naskočit zpátky do toho svýho vlaku jedoucího po nádherných zajetých brněnských kolejích, protože věci se dějou, životy plynou. A já nechci být tak dlouho daleko od těch, které znám, abych se pak musela sama sebe ptát, jestli je vůbec ještě znám. Možná to ale přeci jen bude šok a možná ten největší šok budu já.

Jaká jsem vlastně teď já? Změnilo mě to? A co vlastně já budu potom dělat?

...a nepřeháním zas?

♫ Právě som zistila, že je niečo inak

prave som prišla o svoje predstavy ♫

PS: To be continued...

Když si v hajzlu už moc dlouho

když už se nedá slušně mluvit

když už se nedá nezahulit

když už se nedá tancovat

a nepít

když už tě nejde slepit

tak si v hajzlu 

protože

sprostě mluvíš

hlavu hulíš

netancuješ

víno piješ

nezazpíváš

špatně žiješ

tak si v hajzlu 

se s tim smiř

anebo ne...

PS: Anebo ne, volím si tebe!

Pořád sama

Nevím kolikrát mi to v životě ještě bude muset dojít, ale jsem sama! Ostatně jako vy všichni. Nakonec. Vždycky. Sami. 

Je jedno, kdo nám dal život, kdo nás miluje, kdo se pro nás obětuje - vždycky sami! 

A to je dobře.

Když jsem přijela do Madridu, musela jsem se zase naučit žít sama se sebou. Celé měsíce před odjezdem jsem byla neustále obklopená milovanými lidmi, ztracená v každodennosti, úkolech a povinnostech, až jsem se já samotná ztrácela. Milovaným, sobě, Bohu. 

A najednou - v cizím městě, státě, v cizím bytě s cizím chlapem, všechno bylo tak smutný a studený, že by jeden zaplakal. A že já zaplakala!

Zbyla jsem si já se svojí hlavou plnou myšlenek. Kdo jsem? Proč zrovna tady? Neudělala jsem chybu? Jak to zvládnu? Máma daleko, kamarádi daleko, jenom já blízko. Tak blízko, že mě to až štvalo a děsilo.
Za těch 22 let se ale už docela znám. Už na sebe nejsem tak zlá, už se tolik netrápím nepadnoucím oblečením v debilní trendy barvě, cvičením, který mě nebaví nebo čtením knížek, který bych nejradši hodila do kamen. Zvyknout si na sebe, zase si sebe začít všímat, mi najednou nedělalo tolik problémů jako když jsem se odstěhovala do Brna. Věděla jsem, že potřebuju nějak pracovat, vonnou svíčku, dobrej čaj a dlouhý procházky, který mě unaví.

On člověk zjistí, že je to možná i bezpečnější, než když se pořád váže na lidi, ale myslím, že tahle samota, ta absolutní víra v sebe sama a spoléhání se jenom na sebe, je taky cesta do pekel a vyhýbání se životu. Nejde totiž o to zavrhovat lásku jiných a nemilovat. Já to sama vnímám jako to, že se znám. Vím, jak na sebe. Umím říkat ne, ale taky říkat jo. Mám se ráda. Umí se zklidnit. Modlím se. Vnímám to tak, že nejsem bezmezně závislá na cizích názorech, potřebách nebo rozhodnutích. Sama vím, kde mám hranice. Jsem svobodná ve svých rozhodnutích, ve svém svědomí, ve svém těle. Vím i kde jsou hranice pomáhání druhým, obětování se.

Je to těžká práce. Nekonečná. Každodenní řehole. ¨

Poprvé za dlouhé měsíce (nebo možná roky) jsem i ráda, že jsem single. Jsem vděčná za sebepoznávací chvilky, za chvíle, kdy zjišťuju, jak to v životě chci a nechci. Svobodná. Tvrdohlavá, drzá a hysterická; zatím bez kompromisů. Sama v muzeích, v kavárnách, v parcích se sluchátky v uších. Běhám, skáču, směju se, tancuju podle svýho. Sním. 

Chci být nejdřív Někým. Někým jako Já. A pak se teprve dát všanc. 

Matt♥

PS: Platonický lásky pořád platí!