Tak jsem zase doma... vlastně nevím, co psát, ale musím to napsat, protože jinak tenhle pocit nijakosti zapomenu. Jsem v takovým meziprostoru, ve velký bublině přes kterou koukám na Španělsko a zároveň na Česko. Leskne se a nechce prasknout.
Jasně, teď jsem se vrátila a měla bych už prasknout nad Českem a spadnout zase nohama na zem, vytáhnout diář a všechno naplánovat, přestěhovat se zpátky do Brna, jít na všechny zkoušky, smazat všechny appky madridskýho mhd z mobilu, přestat používat eurovou kreditku, zašoupnout česko-španělský slovník v knihovně až dozadu k vybraným sbírkám od Klostermana, vymazat TOP 50 španělských hitů z mobilu, utřídit všechny španělský/francouzský/portugalský fotky a udělat z nich jedno z alb z dovolený v PC, na který se už nikdo nedívá, přestat se dojímat nad videi z madridské školy a nad těma skvělýma holkama, který jsem tam potkala. Jenže, abych takhle lehce odstřihla Španělsko, to bych musela mít minimálně amnézii.
Ne ne, teď se musím naučit si to svoje Španělsko, který ve mně zůstává, uchovávat, hýčkat ho. Je totiž skvělý. Je plný úsměvů, světla, náhodných španělských slov, hudby, kávy, sangrie, líných rán a ještě línějších dnů, plný skvělých lidí. Je to svět snů, ve kterým se nedá žít pořád, ale naučí vás hrozně moc věcí. Být sám, být sám rád, poslouchat se, radovat se, nepřemýšlet, neorganizovat, nechat plout.
V Česku je to jiný. Takový malý Cold Mountain - mnohem šedivější, drsnější, všude na vás padá ta dřina týhle země, ta únava z těch let útisku, malý sebevědomí, sebekritika. Všechno je ale kompenzovaný nádhernou krajinou, jazykem a kulturou. Všichni si to dobrý i špatný z Česka v sobě nesem a je to součástí nás. Já tuhle část sebe miluju, připadá mi tak opravdová, i když často ubíjející.
Teď k ní ale přidávám ještě tu španělskou část, tu pohodu, chuť a drive si tenhle život ještě pořádně užít, tu potřebu být doopravdy sám sebou*, i když to mnohdy znamená být za debila ♥.
PS: * účinky Španělska jsou vysoce individuální
