neděle 22. dubna 2018

Svoboda není levná věc



svoboda,
díky

opravdový
jednoduchý
klečení na hrachu

svoboda,
 díky

sliby
sobě tobě Bohu
nevinnost

Ze skvělého filmu Piatá loď ♥


svoboda,
asi

přikázání;
sliby
chyby
shyby

svoboda, 
ne

zodpovědnost
věnec na hlavě
deprese 
a
špeky v podpaží

svoboda,
jo!

hříchy
radost
a jiné drogy

svoboda?

běžim 
nezastavim

chyť mě
miluj mě
zkroť mě

.
.
.

svoboda, 
díky








PS: Mandrage je moje velký GP
PSS: Žijem v paradoxu

sobota 7. dubna 2018

Jel by Orten na Erasmus?

Poslední týdny dělám jenom věci, který mi hořej pod zadkem a který už nemůžu udolat nicneděláním. Nevím, jak je to možné, ale třeba týden neotevřu počítač, anebo dokonce diář! A navíc nemám žádný výčitky, což nechápu už vůbec. Kam se podělala ta organizovaná Hana, která si zapisuje i počet vypadaných vlasů za večerní česání? Jako bych to všechno zapomněla, nebo co... 

 ...ano, občas mám záblesky, takže čtu. To jsem si řekla, že trochu s  kavárenským flákačstvím souvisí. 
Momentálně vede Orten, Topol, Skácel a forever Bondy. Vždycky, když čtu tyhle starý věci, tak mě napadá, co by kluci nedělali, kdyby byli dneska mladý : 


Chodil by Bondy v džísce po tátovi? 

Poslouchal by Skácel The National? 


Jel by Orten na Erasmus? 


Třeba jo, možná by byli taky tak divně ztracení ve světě Instagramu, vařili by bulgur s kozím sýrem a nikdy nenapsali nic tak rezonujícícho, smutnýho a po životě toužícího. Třeba by je pohltil blahobyt a nedostali by ze sebe ani čárku. 

Mám se dobře. Taky žiju v blahobytu. Nejspíš nikdy nenapíšu nic jako Orten, ale nebudu to svádět na to, že nežiju za druhý světový. Ale záleží na tom?

Když se teď píše nebo mluví o tom, co je v životě důležitý, vždycky padne slovo štěstí. Za štěstí si můžete dosadit cokoli od kariéry až po matku pluku, takže to každýmu vyhovuje. Já jsem vždycky za štěstí považovala osudovou lásku, která hory, nebe i krávy přenáší a čtyři děti, jejichž varianty jmen mám napsané v každém diáři; kromě toho letošního. Protože se teď pořád ptám, jestli člověk musí být šťastný. Jestli jsme tu naživu, abychom došli ke štěstí, tomu individuálnímu štěstí nebo obecnýmu. Přijde mi to nějak málo. Ale co je teda to proč? Proč jsme tu? Co má smysl?

Byla jsem zase letos na táboře, jak tam vždycky jezdím, a tentokrát jsem byla totálně vyměklá. Vůbec jsem si nedokázala držet odstup od těžkých osudů dětí z děcáků, klokánků, děcek, který jsou nemocný... Poslední dobou jsem si totiž jenom stěžovala, jak toho mám moc (po návratu ze Španělska je na mě hodně i vynesení koše), jak jsem nemilovaná, jak ublížená, prostě vyloženě kravský chování, ze kterýho potřebujete probrat... Najednou kolem mě ty dětičky bez maminek, bez vlastních pokojíčků, bez snů a možná i bez nadějí a probuzení z tý mý sobecký diskotéky. Jenže co jsem těm drobkům mohla dát víc než svůj čas a péči? Pět dní na Velikonoce, čtrnáct dní v létě, týden na podzim. A i kdybych si jich deset adoptovala, tak to nezachránim. Nezachránim svět. Někdy si přijdu jak ty blbý modelky, když mluví o světovým míru, ale já to myslím vážně, možná jsem teda ještě blbější. Takže co má smysl?

A ještě navíc chci pracovat v totálně zruinovaným školství. Co má teda smysl?

Život nemá odpověď na Proč. Nemá nejspíš ani smysl, ten pochopitelnej pro mozek. Nemůžeme ho pojmout. Nějak je potřeba žít nebo co. S mozkem a srdcem. Dřív jsem si myslela, že srdce stačí, ale nestačí. Nějakej moudrej člověk napsal, že je lepší dřív myslet než cítit. A asi měl pravdu. Cítíme, ale cítíme správně? Je láska je fakt láska? Osudová láska? Kdo to pozná?

Když se dokážu zbavit pocitu, že potřebuju, aby to mezi námi bylo jinak, mám opravdu radost z toho, jak to mezi námi je.“ 

(Melissa Kirk in Šťastný blog)

Je už ale skoro jaro a člověk ví, že chce žít. Z podstaty, beze smyslu, bez vyšších cílů. Osudová láska je slunce, před ním nebe a v něm Bůh. Každé ráno zelenější a zelenější trávy s květinami jsou děti. A takhle země je požehnání samo.


"...a modlete se za zem, 
aby ji prosinec nezrušil příliš mrazem, 
aby jí duben dal, co květům náleží,
aby jí byla noc praporem na věži,
jenž vlaje do světla, když nastává čas hvězd,

aby ji milenci chválili i za bolest." 

(J. Orten, Sedmá elegie)


Cyniky a pragmatiky jsem nepotěšila. A to je dobře.











PS: Kdykoli si myslím, že už nenajdu žádnou dobrou písničku - hle - Spotify se vytáhne!
PSS: Kdo to dočetl až sem - gratuluji a děkuji! ♥