7308,6328

Ledový sprchy se nemají v takovým horku dávat, já to vim a máma mi to nikdy nezapomene vyčíst, když pak nadávám, že mě bolí v krku, ale kdo má vydržet bejt v tom horku a taky pořád dělat ty správný věci, stačí že už si tolik nehnípu palec na noze, jak byl operovanej tak má úplně divnej tvar a dělá se mi na něm tvrdá kůže, což mě baví loupat, ale ty záděry mě pak nebaví. Takže studený sprchy si dovolim, i když teď z toho nemůžu spát. Lidi počítají ovce, ale já tomu moc nerozumím, mě to nijak neuklidňuje, spíš mě mate to nekonečno ovcí, co můžu napočítat do toho stáda. Potřebuju vždycky jasný cíle, to už bude nejspíš diagnóza, takže já budu počítat kolik dní jsem na světě, nebo radši kolik hodin? Možná by ale vteřiny byly nejlepší. Vteřiny nebo sekundy; proč? Dřív se taky Branky, body, vteřiny jmenovaly Branky, body, sekundy. Možná tam vadí ty kundy. Kundy totiž vadí každýmu. Nebo by aspoň měly. Ale radši se vrátím zpátky ke dnům, protože mně matika nikdy moc nešla. Přitom, když mi vyšel někdy nějakej příklad, to bylo radosti! Možná protože mi jich moc nevyšlo… nebo vyšlo, ale ne správně. Takže se dny to bude jistější. 

by T̴͎͙̟̲͉̜a͔̙̺̠̦̔̀p̶͎̺̼̋̍̈́́̒̈ī̟͎̖̥̪̽ͭͅw͙̞̬͎̅̅́̈́á̟̪̘̞̉ͦ̓ͮ̈ ̦̟̩M̧̮̎ͦ͌ͅạ̙̤̺̖̩̖̅ź̮̼̾ͬ͋ͪ͂̊i̛̥̜͎͚̥̭̓b͓̞̩͋ͯͧ̀u͈̲̪͎ͤ͊̅ͯ̂̾͜k̲̻͓̹̍o̘̍

Nesmím ale taky zapomenout na přestupný roky. Kdy byl přestupnej rok naposledy? Loni? Nebo už předloni? To je jasný, že v tom výpočtu budu mít zas nějakou chybu. To nechci. Ale taky nechci vstávat, protože to by znamenalo definitivní probuzení, rozsvícení lampičky a nutnej pohled do protějšího zrcadla. Vždycky se kouknu, i když si pokaždý říkám, že to neudělám, ale podle mě je to nemožný. Anebo je to nemoc, jako když ty lidi vždycky kontrolujou, jestli při odchodu všechno vypojili ze zásuvky, aby nevyhořeli, jestli zavřeli okna, ale ne jednou, kontrolujou to třeba pětkrát. To já takhle na sebe zase furt čumim do zrcadla a do výloh, do zrcátek aut, prostě kamkoli, kde by se jednom dal zahlídnout můj ksicht… nebo ani ne ksicht, třeba i břicho nebo nohy; musim to zkontrolovat, i kdyby to už bylo před minutou zkontrolovaný, tak beztak to udělám znova. Myslím, že už si toho všímají i ostatní a asi je to dost blbý. Teda máma se mě aspoň ptá, co jako na sobě chci vykoukat, ale já nevim, prostě mám pořád potřebu se nějak vidět. Aby mi bylo jasný, že existuju, že se trochu můžu vidět jako mě vidí jiný. Koukám na sebe a pořád to nemůžu nějak najít, tu konečnou podobu nebo co. Právě proto asi takhle počítám, kolik je mi dnů, jenže bez toho přestupnýho roku to nedám. A navíc tam furt je ten čtvrt den, tři sta šedesát pět a čtvrt dne, což dvacet čtyři děleno čtyřma, ale kdo ví, jestli to fakt sedí a není tam třeba o nějakou půl hodinu nebo desetiminutovku víc. A možná to nevyjde ani na dny, takže to bude stovky dní plus pár hodin, takže to nebude zaokrouhlený, což by asi nevadilo…beztak to nebude přesný; ale co je? Vlaky určitě ne. Nesmí mi to zejtra ujet, což se asi stane, když nepudu spát, jenže kdo má v tomhle hice spát. Dvacet let… zní to hrozně. Člověk, jak si myslel, kde ve dvaceti bude a jak to všechno bude jiný po tý maturitě, jak už konečně bude svobodnej a všechno to už jako začne ten vopravdovej život a tak. Kecy. Občas mám takový chvíle, kdy se zastavim a divim se, že žiju, jak je to možný a moc tomu nevěřím, to je člověk chvíli trochu mimo tělo, a právě to mě nikdy nenapadne se podívat do zrcadla, třeba by to bylo úplně jiný než vždycky. Nebo když mám stres, tak jsem taky úplně mimo. Mimo mísu jako jablko, když ho tam vždycky z tý plastový tašky prudce spustim, některý se tam neurdržej a vyskočí ven. Slabí jedinci. A ty pak sním a nevím, jestli je to pro ně výhra, že byly sežraný, anebo naopak chtějí zůstat co nejdýl nesnězený, anebo dokonce shnít. Jako nesnězený nesplní účel svý existence, což je možná ale taky dobře, protože nejsou sežraný. Já účel svý existence nejspíš taky neplnim, asi taky proto, že mě nikdo nesežral. Ale jsem člověk, takže by mě mohl sežrat tak žralok, medvěd nebo možná had, kdyby si mě nějak nakouskoval nebo se rozdělil s rodinou. Ale hadi jsou asi individualisti, vždyť i v Malým princovi sežere slona sám. Bojim se dost zvířat, který by mě mohly sežrat. Asi je to právě kvůli tomu. Nikdo nechce bejt sežranej, ale zároveň chce splnit účel. Což se rozchází. Nerozumim tomu.

PS: Beztak to vyšlo blbě

Auťáci bez pásů

Je asi tisíc stupňů, škvařím se ve vlastní šťávě a po sto letech sedím u počítače a chystám se něco psát. Nevím, kam se poděly ty dva měsíce, za které jsem sem nenapsala ani čárku, ale jsou fuč. A už vůbec nevím, jak jsem si v Madridu mohla tak naivně myslet, že si ten španělský klid doma uchovám a budu si ho hýčkat. Protože místo sangrie a oběda v půl pátý odpodle jedu jako blázen, totální workoholik...

Stalo se toho nějak moc - záhadně jsem zvládla uzavřít semestry na svých dvou školách a dodělat i předměty, které jsem si táhla ještě z Erasmu, namočit se do nejhorší bakalářky v dějinách bakalářek (jo, píšu o Rumunsku! Bože, za co?!), nechat si ukrást počítač z vlastního bytu, ve kterým jsem v inkriminovanou chvíli byla! (představte si, jak jsem to nahlašovala na tý policii... psycho!), vypustila jsem téměř duši na brigádě na karlovarským fesťáku (každej rok si říkám, že už nikdy, ale dám si já říct?) a v neposlední řadě jsem zase jela s dětma na tábor.

Tábor mě letos dost vyškolil. Člověk si říká, že ho už nezaskočí, když dělá něco dlouho, ale s dětma je pořád všechno jinak. Vždycky umí naprosto odzbrojit, překvapit a brutálně nastavovat zrcadlo. 

Nikdy nebudu na první dobrou hodná holka, vždycky si každej myslí, že jsem zlá nafoukaná mrcha, a docela trvá, než se týhle image zbavím. O to je těžší, když nějaký dítě (ještě navíc holka) je úplně stejná jako já v jejím věku. Věděla jsem, jak je zbytečný si myslet, že moje slova nebo křik něco v tu chvíli změní - ego je ve třinácti u zabejčenejch suverénů na Everestu, se s tim smiř... Nevím, jak to naši se mnou mohli vydržet, je to nadlidskej výkon. Ale tyhle děti vlastně nejvíc baví, zaryjou se pod kůži a nepustí. Je to trochu jako neopětovaná láska, kdy člověk bude do čtyřiceti čekat, jestli mu ten druhej nakonec nepřizná, že udělal chybu a jestli by to nemohli dát dohromady. A to je brutálně vzrušující (může se tohle slovo legálně používat ve spojitosti s dětma?). 

Jenže čím je člověk starší, víc přemýšlí nad tím, čemu věnuje svůj čas. Dřív jsem brala všechno, co ke mně přišlo, snažila se nabrat zkušenosti. Což bylo super, ale nějak mi dochází, že už to takhle není udržitelný a musím se víc rozhodovat, do čeho investuju energii. Říkám si, jestli chci další rok krotit divou auťákovou táborovou zvěř, jestli bych se neměla jít na kurz angličtiny, kreslit stromy do bloku nebo se konečně naučit skákat šipku. Prostě bejt trochu sobec. 

Ale zároveň si říkám, jestli zažiju někdy větší pocit svobody, než když tancuju na diskotéce v obležení svých báječných auťáků, kteří ze sebe navzdory epilepsii, mozkové obrně, hydrocefalu, mozkové retardaci, extrémně pomalé mluvě, tiku v pravém oku nebo autismu vydají všechno s takovou samozřejmostí, bez pásů, že máte tendenci jim závidět a snažíte se s nimi držet krok (vždycky si říkám, že by mě u toho měl vidět můj budoucí muž, protože to by vážně byla zkouška tolerance). Přemýšlím, jestli někdy zažiju ty chvíle, když je točím na kolotoči, zpíváme Ó hřebíčku zahradnický, ó růžičko voňavá, a mě to tak neskutečně baví, že dáme repete. Jestli zase zažiju ten pocit, že jsem na tomhle místě správně, i když zrovna ležím pod postelí s chlapečkem, který šíleně pláče, protože se neovládl a zmlátil kamaráda. 

Jednoduše, na to, že já mám být ta, která vychovává, nakonec se dozvídám nejvíc sama o sobě. Někdy mě to až děsí. 

Asi bych teď měla přehodnotit téměř všechno, co žiju a dělám, ale nějak se mi to nehodí. Takže možná v jiném životě, protože teď ještě není čas hodnotit, ale jenom jet jak blázen, totální workoholik, auťák bez pásu. A přestat se bát, že to celý poseru. 

Čti:  Autismus a Chardonnay - aj to bylo dobré! Až autisticky!

       Dědina - život ze všech stran a navíc je to z Vysočiny

       Kdo zabil Snížka - už vím, kdo ho zabil, což su ráda a můžu v klidu umřít

PS: Ještě jsem vlastně byla na vodě - zdravím Gábinu s Karlem

PSS: Letos jsem si opálila nohy! Nemohu tomu uvěřit!

PSSS: Nosim teď furt kraťasy a koukám se, jak jsou hnědý