Je asi tisíc stupňů, škvařím se ve vlastní šťávě a po sto letech sedím u počítače a chystám se něco psát. Nevím, kam se poděly ty dva měsíce, za které jsem sem nenapsala ani čárku, ale jsou fuč. A už vůbec nevím, jak jsem si v Madridu mohla tak naivně myslet, že si ten španělský klid doma uchovám a budu si ho hýčkat. Protože místo sangrie a oběda v půl pátý odpodle jedu jako blázen, totální workoholik...
Stalo se toho nějak moc - záhadně jsem zvládla uzavřít semestry na svých dvou školách a dodělat i předměty, které jsem si táhla ještě z Erasmu, namočit se do nejhorší bakalářky v dějinách bakalářek (jo, píšu o Rumunsku! Bože, za co?!), nechat si ukrást počítač z vlastního bytu, ve kterým jsem v inkriminovanou chvíli byla! (představte si, jak jsem to nahlašovala na tý policii... psycho!), vypustila jsem téměř duši na brigádě na karlovarským fesťáku (každej rok si říkám, že už nikdy, ale dám si já říct?) a v neposlední řadě jsem zase jela s dětma na tábor.
Tábor mě letos dost vyškolil. Člověk si říká, že ho už nezaskočí, když dělá něco dlouho, ale s dětma je pořád všechno jinak. Vždycky umí naprosto odzbrojit, překvapit a brutálně nastavovat zrcadlo.
Nikdy nebudu na první dobrou hodná holka, vždycky si každej myslí, že jsem zlá nafoukaná mrcha, a docela trvá, než se týhle image zbavím. O to je těžší, když nějaký dítě (ještě navíc holka) je úplně stejná jako já v jejím věku. Věděla jsem, jak je zbytečný si myslet, že moje slova nebo křik něco v tu chvíli změní - ego je ve třinácti u zabejčenejch suverénů na Everestu, se s tim smiř... Nevím, jak to naši se mnou mohli vydržet, je to nadlidskej výkon. Ale tyhle děti vlastně nejvíc baví, zaryjou se pod kůži a nepustí. Je to trochu jako neopětovaná láska, kdy člověk bude do čtyřiceti čekat, jestli mu ten druhej nakonec nepřizná, že udělal chybu a jestli by to nemohli dát dohromady. A to je brutálně vzrušující (může se tohle slovo legálně používat ve spojitosti s dětma?).
Jenže čím je člověk starší, víc přemýšlí nad tím, čemu věnuje svůj čas. Dřív jsem brala všechno, co ke mně přišlo, snažila se nabrat zkušenosti. Což bylo super, ale nějak mi dochází, že už to takhle není udržitelný a musím se víc rozhodovat, do čeho investuju energii. Říkám si, jestli chci další rok krotit divou auťákovou táborovou zvěř, jestli bych se neměla jít na kurz angličtiny, kreslit stromy do bloku nebo se konečně naučit skákat šipku. Prostě bejt trochu sobec.
Ale zároveň si říkám, jestli zažiju někdy větší pocit svobody, než když tancuju na diskotéce v obležení svých báječných auťáků, kteří ze sebe navzdory epilepsii, mozkové obrně, hydrocefalu, mozkové retardaci, extrémně pomalé mluvě, tiku v pravém oku nebo autismu vydají všechno s takovou samozřejmostí, bez pásů, že máte tendenci jim závidět a snažíte se s nimi držet krok (vždycky si říkám, že by mě u toho měl vidět můj budoucí muž, protože to by vážně byla zkouška tolerance). Přemýšlím, jestli někdy zažiju ty chvíle, když je točím na kolotoči, zpíváme Ó hřebíčku zahradnický, ó růžičko voňavá, a mě to tak neskutečně baví, že dáme repete. Jestli zase zažiju ten pocit, že jsem na tomhle místě správně, i když zrovna ležím pod postelí s chlapečkem, který šíleně pláče, protože se neovládl a zmlátil kamaráda.
Jednoduše, na to, že já mám být ta, která vychovává, nakonec se dozvídám nejvíc sama o sobě. Někdy mě to až děsí.
Asi bych teď měla přehodnotit téměř všechno, co žiju a dělám, ale nějak se mi to nehodí. Takže možná v jiném životě, protože teď ještě není čas hodnotit, ale jenom jet jak blázen, totální workoholik, auťák bez pásu. A přestat se bát, že to celý poseru.
Čti: Autismus a Chardonnay - aj to bylo dobré! Až autisticky!
Dědina - život ze všech stran a navíc je to z Vysočiny
Kdo zabil Snížka - už vím, kdo ho zabil, což su ráda a můžu v klidu umřít
PS: Ještě jsem vlastně byla na vodě - zdravím Gábinu s Karlem
PSS: Letos jsem si opálila nohy! Nemohu tomu uvěřit!
PSSS: Nosim teď furt kraťasy a koukám se, jak jsou hnědý
Žádné komentáře:
Okomentovat