všem našim snům hrozí nebezpečí, že se uskuteční
(někdo chytrej)
Je tu vážně definitivně podzim, protože jsem teď nedávno přijela zase z Brna k nám do Sudet, nebe bylo jakoby nikdy slunce nesvítilo, nekonečná šedá nicota. A vzduch studenej, že si ho člověk musí prosít šátkem, než ho může naplno vdechnout.
Poslední týdny se mi dost stýskalo po starých časech na střední. Nějak jsem si sebe tenkrát nalakovala na růžovo a vůbec si ten každodenní mlhavej marast zpoetizovala - Varskej podzim to jsou totiž taky studený rána s teplým černým čajem a s Murakamim pročtený cesty vlakem do školy, ve sluchátkách Tomáš Klus, když ještě neměl děti, punčocháče pod kalhotama a zastrčená košilka, koukání na všechny filmy s Keirou K., nuda na matice, vzdor na češtině a svoboda na dramaťáku. Vary to jsou časy, kdy jsem věděla, kdo budu, protože jsem se prostě rozhodla. Už mi připadalo, že všechno vím, že jsem už na všechno přišla, na ten masterplán a všichni na mě v tom velkým světě čekají. Dneska bych řekla, že jsem byla trochu nevyrovnaná, ale rozhodně jsem to měla srovnaný...
 |
| Já na sv. Václava někdy dávno Jojo, chtěla jsem být jako v Elle ten svetr mám doteď |
...jenže to by nesměla být aplikace Vzpomínky na Facebooku a taky moje obsese nechávat si všechny diáře, zápisníky a kdejaký koniny, co jsem kdy napsala.
Vždycky mám hrozně ambivalentní pocity, když to všechno po sobě čtu, protože je mi na jednu stranu hrozně trapně, zároveň se dojímám a mám se chuť zpětně ujistit, že některý události zapomenu a nebudou mi vůbec připadat důležitý, že zapomenu i na spoustu lidí, polibků a nelásek, mám chuť se seřvat, mám pocit, že jsem by byla blbá a naivní, že jsem dělala nesmyslný nejen pravopisný chyby, že jsem strašlivě pózovala a brala se u toho hrozně vážně. Úplně to umím všechno zanalyzovat, vím proč, jak a co jsem na koho včetně sebe hrála.
O tom životním backgroundu bychom asi měli říkat, jak nás poučil a teď jsme už jiní. To si ale úplně nemyslím. Myslím, že to dřív to bylo hodně zaobalený moje já, který rokama jenom odhaluju, protože už mi nepřijde trapný a naopak mi přijde trapný to zaobalený; to jak si člověk o sobě hýčkal nesmyslný představy neslučitelný se životem. Ale i dneska občas něco hraju, ani dneska nejsem úplně autentická, taky někdy pózuju. Pořád jsem někde uvnitř ublížená holčička, která vyžaduje pozornost.
V těch zápiscích a starých statusech ovšem není jenom trapnost a zmar, ale taky špetka pozitivna. Vždycky jsem totiž byla hrozně zodpovědná a musím říct, že mi to zůstalo. Pokud bych měla říct stoprocentně dobrou vlastnost, kterou mám, pak by to byla právě zodpovědnost. A myslím, že ta vlastnost nebo způsob myšlení dneska lidem šíleně chybí. Není to jenom zodpovědnost za rodinu, za práci, ale taky za svoje tělo, za svého ducha, za tuhle zemi, za lidi, kteří jsou kolem nás. Je hrozně jednoduchý dávat od všeho ruce pryč, jenom tak bejt. Zodpovědnost vyžaduje pokoru, oběti, čas, energii, pochopení, i když se vám nechce. Zodpovědnost není primární štěstí, ale umí ho stvořit v každodennosti. Zodpovědnost je udržitelnost ve všech směrech.
Teď to vypadá jako kdybych už věděla, jako kdybych už na všechno přišla... to určitě. Příští týden si tohle přečtu a budu si říkat: Jejda Hano, to jsou kydy! Ale teď jsem takhle, možná je to trapný, malicherný a plný nejen pravopisnejch chyb, ale berme to jako zpověď čtvrtého října 2018.
Protože jediný, co vím je, že čím víc toho vím, tím víc vím, že vím hrozně málo. V tom mě extrémně školí moje dvě bakalářky, které jsou každý pes jiná ves. Tolik informací, tolik souvislostí. A já mám jenom jednu hlavu. Ne, nevím vůbec nic, ale aspoň je furt něco zajímavý.
Hudba, která mi na střední změnila svět:
PS: Čtěte: Pavel Růžek - Bez kůže a Bez růže ♥
PSS: N., napiš mi