Narodila jsem se a dvacet let žila ve městě a přilehlém okolí Karlových Varů. Moje babička do nich přivedla svou rodinu v době, kdy byly Vary prosperující město s bohatým kulturním a společenským životem. Což už v době, kdy jsme se narodili my s bráchou, dávno neplatilo. Devadesátky začaly pomalu měnit Vary v Potěmkinovu vesnici aneb Ivanovy Vary.
Vyrůstali jsme v centru města ve starých vznešených domech, který smrděly plísní a padaly nám na hlavu, v teplácích jsme hráli na babu mezi obchody s lustry za miliony a mezi Rusandama v liščích kožiších s špatně nakresleným obočím. Všechny naše oblíbený obchody i místa začali mizet nebo se přesouvat do obchodních center. Z cukrárny na rohu se stal A3 sport, v divadle nic nehráli, ze sámošky pod kopcem se stal obchod s... no jasně, s lustrama. Zbyly jenom neustále se opakující školní výlety na Tři kříže a Svatošky, Mekáč, spousta lékáren a fesťák - jeden týden v roce, kdy Vary ožívají a všichni vidí, že to jde, že by to v těch Varech šlo, kdyby...
Chtěla jsem vždycky (jako většina spolužáků) vypadnout pryč, nežít v týhle díře bez vysoký a práce. Brno bylo dostatečně daleko. Jak od Varů tak od Prahy. A to se vyplatí. Brno je skvělý. Malý, hezký, rychlý, chytrý, nikde žádná ruština. Rychle si na něj člověk zvykne,Vary mi ale občas chybí.
Chybí mi, jak jsou divný. Třeba- v Brně je furt hezky, to není až normální, to Vary jsou neustále zahalený nějakým mlhovým depkózním filtrem nebo co, při kterým se chce člověku pořád spát. Chybí mi i lesy kolem města a hlavně ty u galerie, málo lidí, kopce, měkká voda a chladný rána. Chybí mi ta jistota, kterou tam mám, protože vím... Ve Varech, vím, kdy můžu jet na kruháči, i když autobus ještě nebliká, protože jednička přece vždycky jede na nádraží nahoru a ne dolu jako já. Vím, kde v kolik otvíraj i zavíraj v kavárnách, barech, knihovnách a knihkupectvích a vím, kde vyměnili servírky i záclony. Vím, že když mi ujede v neděli vlak, další pojede až druhej den. Vím kam jít, co říct, co si odnýst.
Úžasnej stereotyp, kterej se ovšem dá vydržet tak maximálně čtyři dny. Ale pořád je to domov. Nevěrohodnej, nehodící se a načančanej, ale za to perfektně nostalgickej!
PS: Na fesťák přijeďte!
PSS: Ale jindy nejezděte...
PSSS: Byli byste zklamaný.
Žádné komentáře:
Okomentovat