Dneska jsem po 5 letech ukončila svoji terapii. Občas to hodně bolelo, někdy to bylo neskutečně očistný.
O terapiích se poslední roky hodně mluví, že to není ostuda a jak je to potřeba… občas mi to ale připadá docela neosobní a ty promluvy (logicky) často anonymní. I mě ovšem vždycky povzbudilo, když mi někdo řekl, že na terapie chodí a co je třeba i jejich tématem. Proto se teď trochu rozepíšu.
Terapie pro mě byla ze začátku drahá, nadstandardní věc z televize, ale zároveň jsem cítila nutkavou potřebu “se definitivně nezbláznit”. První terapeutka potřebovala sama terapii a v půlce sezení odcházela hádat se přes telefon se svým manželem, slovensky, což znamená dost nahlas, abych utekla. Druhá terapeutka mi řekla, ať si zašukám a bude po starostech. Až se třetí jsem vydržela právě těch 5 let, byla nejmíň divná 🙂
Když jsem na terapie začala chodit, potřebovala jsem ujištění, že nejsem blázen, což, troufám si říct, potřebuje hodně lidí. Slyšet, že jeho pocity, stavy a prožívání nejsou mimo, hysterický nebo zbytečný, ale naopak logický a potřebný. Bylo pro mě těžký tomu věřit, když jsem do tý doby celej život žila v toxickým prostředí ponižování, násilí a nechutností. Tohle ujetý chování byla norma, tu jedinou jsem znala, ale zároveň jsem cítila, že v tom nemůžu zůstat. Dneska vím, jak moc silná a skvělá jsem byla, že jsem se nenechala zničit a našla nouzovej východ.
Během terapie jsem hodně mentálně vyrostla. V přijetí a postojích ke své rodině, k sobě samotný, svýmu tělu, myšlení, studiu a potom i práci. Zvládla jsem se postavit na vlastní nohy, začít žít svůj život sama za sebe. Rozplynuly se moje strachy, že budu bezdomovec, i když se psem, že jsem k ničemu a zbytečná. Bylo to kurva těžký, ale dopadlo to. Zároveň jsem přestala svoje problémy srovnávat s problémy ostatních, hodnotit, jestli mají váhu a jestli neřešim marginální píčoviny. Pro mě byly moje problémy těžký, možná by to někdo zvládl líp, ale to nikdy nezjistim, tak je mi to jedno.
Na terapii jsem se o sobě hodně naučila. Například mluvit. Vždycky jsem si myslela, že s tím nemám problém, vždyť melu furt. Musela jsem se ale naučit pojmenovat věci přesně, být srozumitelná a pořád všechno neshazovat.
Ale terapie není všespásná a i terapeuti jsou lidi. Věděla jsem, že někdy svojí terapeutce dávám fakt zabrat, že se někdy chovám jako totální piča a někdy jsem byla i v prdeli z toho, že mi nerozumí a že neví, co se mnou, takže jsem asi fakt magor. Na poslední terapii jsme se i shodly, že jsou témata, ve kterých mě nedokázala vést, bejt tam se mnou, protože jsem ji tam nepustila nebo jsem se bála, že mě bude soudit… že tam někdy ta důvěra taky chyběla.
Je to zvláštní. Nepřinesla jsem ji ani kytku, dort, cokoli. Je to člověk, kterej o mě ví snad nejvíc, a přesto to není moje blízká osoba. Tenhle pocit jistý důvěrný vzdálenosti je ale pro terapii myslím dost zásadní. Mám a vždycky jsem měla kolem sebe lidi (díky vám všem, miluju vás), kterejm můžu říct strašný hloubky, ale vždycky vím, že někdy tím trashem zasáhnu i je. Terapie nabízí nemuset se tohodle zásahu bát. Nebo by to tak mělo být.
Teď už musím sama, ale hezký je, že mě to už neděsí, cítím, že to zvládnu. Zároveň i zvládám o celým tom procesu mluvit a sdílet ho, což považuju za vrchol. Samozřejmě neuzavírám dveře terapie navždy, vím, že je ještě kam jít, ale momentálně zavíráme krám.