Něco končí... maturitou

Končí rutina, co mě často štvala, končí proces hledání čím chci být, končí sezení ve třetí lavici u okna s N.,otáčení do zadní lavice za V., šunkový, franocuzský a sýrový bagety z kantýny k svačinám, (ne)chození v přezuvkách, rozbory souvětí, důtky třídního učitele, pochvaly třídního učitele, krátký zvonění za minutu, matika bez jediný logický souvislosti a hlavně dramaťák, kterej mi bude upřímně úplně nejvíc chybět.

Končí střední. Končí další éra. Řekla bych konečně, po pěti letech - přeci jenom, že? Ale najednou mi to přijde děsně líto. 

Když jste dítě, neprožíváte vztahy mezi lidma nějak moc intenzivně. Bára, Klára, Petra...je to fuk. Jak stárnete, zjišťujete, že některý lidi jsou výjimečný. Jsou vám inspirací, oporou, zpovědnicí, občas boxovacím pytlem - přáteli, autoritami. A já mám dost oprávněnej pocit se bát, že už nepotkám tak úžasný lidi, který jsem potkala na střední.

http://unejeunedemoiselle.tumblr.com/post/29800816308/
albapoppies¨
-audrey-hepburn-by-david-seymour

Jasně, když něco končí, vzpomíná se jenom na to dobrý, což je tím, že to prostě je endešlus, ale já doufám, že s některými osobami se můj život ještě bude protínat...byla bych za to moc ráda.

Člověk se na jednu stranu těší, co bude dál, na druhou ho to neustále táhne zpátky. Ten přístav minulosti. Z psychologickýho hlediska je to asi normální, já z toho mám zase dost zmatek. Poslední týdny mám vůbec nějak hodně zmatek, zbývá totiž ještě stupínek k odrazu.

Čeká mě maturita. Nás Angličáky už v pondělí. No a tak ještě na nostalgii asi seru a půjdu se drtit formální fráze nazpaměť - Could you please send me more information about this job? a podobný ptákoviny.
 Nervozita  totiž nemilosrdně stoupá, dny ubíhají nějak rychleji než před týdnem, vůbec času je nějak málo, ne? Nejlepší by asi bylo, kdyby se teď zastavil čas a všichni by jeli na měsíc na Bali a klid by prostoupil našimi dušemi...no, nebo si jenom pustit 500x za sebou Janku:

PS: Nechtěla jsem, aby to bylo patetický, nepovedlo se
PSS: Zaplaťpánbůh