Maturita s dvacítkou na krku

Po třech dnech jsem se vrátila domů...ehm...opojená velkým množstvím alkoholu a ověšená dary.

Ale abych začala pěkně z gruntu:

Pondělí - po probdělé noci, kdy jsem ve tři ráno hledala, jaký den se slaví den sv. Patrika, jsem seděla před komisí a přestože jsem zapomněla všechno, co se zapomenout dalo - počínaje dějinami pedagogiky, angličtinou jako takovou a konče rozsvícením světel u auta a podpatky na přezutí - tak jsem udělala maturitu!
Pár hodin mi to nedocházelo, pak jsem ale přišla domů, líbla matku na tvář, vítězoslavně si sedla do křesla a prohlásila: "Tak mami, teď už konečně můžu začít rodit ty děti." No, zase bych se nakonec tak neunáhlovala...
Následovala návštěva hospody a omílání mantry: "Ty vole, my tu maturitu fakt máme, to není možný, tak na zdraví/na vysokou/chlapy/ať dojdeme domů po dvou..."

Úterý - ráno vstanu a hledám auto a ono nikde! Po šílené panice jsem si všimla značky s blokovým čištěním. Prostě karma funguje. Máš maturitu? Tak plať!

Čekala jsem na svojí spolumaturantku a šla zase na pár drinků. Servírka nám ze začátku asi nevěřila, že máme vůbec občanku, ale po pár prohlášení: "Maturita je jen jednou!" (ťuk, ťuk) snad už pochopila.

Středa - Ano, ač je to neuvěřitelné, bude mi dvacet, a tak jsem dostala (nejen) super piknik jako předčasný dárek od mojí milované M. O jeden dárek se ráda podělím:

Čtvrtek - Je mi trochu špatně a nějak mě zase chytají filosofické myšlenky. A říkám si jak stačí málo - maturita, aby si člověk připadal jako mistr světa. A přitom jsem hlavně teď ukojila potřeby, konvence tohoto světa, ale já sama si nepřipadám o nic lepší, zajímavější nebo úspěšnější. Protože teď to teprve všechno začíná...

Možná bych měla být přeci jen víc optimistická, ale tohle bručounství bude spíš už věkem...

♥ Mějte krásný (nejen) zítřejší den ♥

PS: No, nechci si ani představovat, že to má zítra opakovat...

PSS: ...snad dojdu domů po dvou...

PSSS:...po čtyřech...

PSSSS: ...snad dojdu vůbec domů.

Nejsem ničí žena...a už vůbec ne na díze

Pátek, když brácha slavil narozeniny, probíhal zvláštně. Protože ačkoli bylo tak trochu v plánu se zlít jako kůň (člověku je 22 23,24...nebo 60 jen jednou za život), tak já jsem prostě byla pořád střízlivá. Všichni kolem mě pomalu začínali breptat, mluvit z cesty nebo záhadně začali umlkat s hlavou na stole. Většinou si nevšímám těch změn na tvářích, jazycích i chování ostatních, jelikož většinou mám sama co dělat se sebou...ale najednou...jsem byla úplně ready!
Šli jsme na diskotéku a já si kabelku i s mobilem, peněženkou, klíči i drobky na dně dala do šatny a šla prostě tancovat. A bylo to BEZVA! A to přesto, že jsem byla na nejhorší diskotéce, co nesnáším, že si všichni kolem mě asi mysleli, že jsem si dala čáru nebo minimálně vypila půlku baru, že se mi při takové menší kreaci roztrhly kalhoty u rozkroku a jednoduše jsem vypadala jako totální magor.

pinterest.com

Bylo to ale fuk, protože já si dala 3 minerálky a místo toho, abych se v půlce noci (jako vždycky) zastavila a dostala totální depresi typu - jak to doprdele žiju a co je to za kretény kolem mě- tak jsem skákala jak laň až do rána, totálně střízlivá, mezi všema těma dotěrnýma debilama. A vůbec mi tentokrát nebylo líto, že jsem sama, že tam v obležení opojených líbajících se párů stojím v bílejch keckách, protože já prostě nejsem ničí žena.

Nejsem smířená, šťastná, ale jsem spokojená. Občas si i užívám ten čas o samotě, ale popravdě - většinou je to na houby. Prázdný kus postele, holý prsteníček na levé ruce, zapnuté šaty po vykloubení ramene, dvojitá porce k obědu - dobře, to je pozitivní...

Poslední dobou ale přemýšlím nad tím jestli mám dobrou "filosofii" ve vztahu ke vztahům. Kolem sebe totiž člověk neustále slyší, že na lásku se musí čekat, že to pravé ořechové přichází až po velkém boji a blablabla... No a já jsem výbornej čekací typ a navíc jsem idealista a fatalista a odjakživa si myslím, že toho svýho muže potkám, uvidím ho někde a on uvidí mě, slovo dá slovo a já budeme vědět všechno, budeme vědět, že se milujeme, chceme být svoji a mít děti. 
Jasně, existují takoví lidé, jsou takové vztahy, kde láska přichází na první pohled a je jasná, nesmlouvavá, šíleně bláznivá... Ale co když prostě někdy stačí si nenechat ujít, utéct toho, s kým bychom mohli být šťastní a koho bychom si vážili, milovali, co když se ta láska třeba vykřeše z kusu kamene, kterej nám připadal před chvílí jenom jako šutr. A že ta láska, ta vysněná, ta moje představa o ní, je jenom možnost lásky, není to pravidlo...

Cítím, že potřebuju víc pokory, víc si uvědomit, jak je tohle křehká věc, že mi nespadne do klína a nejde ji brát jako jistotu, která přijde, i když se budu chovat jako hysterická kráva...což výborně umím. A vůbec život brát víc jako dar a snažit se být lepší a lepší, otevřená možnostem a jiným cestám než mám napsaný na seznamu, abych mohla být něčí ženou, nejlépe dobrou ženou.



A ještě song samosebou - Zuza Smatanová a moji milovaní Desmond ♥

PS: Za tejden si tuhle úvahu přečtu a řeknu si, jak jsem byla pitomá...

PS: A pak zas něco napíšu...

PS: Koloběh blbosti 

6+6 filmů na blbý dny

Zrovna prožívám období nečtení. Takže povětšinou koukám na filmy. Nové i staré. Tohle období je ještě navíc blbý. Nemůžu spát ani psát. Je to krize na všech frontách. A moje stavy nadšení, že všechno půjde, střídají hluboké nářky, že nepůjde vůbec nic. A to ovlivňuje i výběr filmů.

Na jedné straně 6 filmů, když se chcete smát nebo "ztratit mozek":

• Easy A (Panna nebo orel) - blbost jak vyšitá, ale písničku, kdy se Emma Stone sprchuje, rozhodně z hlavy nevyženete následující tři dny
• Millerovi na tripu - pouštěla jsem si to cestou na přijímačky do Brna a bylo mi docela trapně, když jsem se pořád smála, ale vážně - jedna z mála typických amerických komedií, co za něco stojí
• Casino Royale - koukala jsem na to, když jsem držela čtyřdenní půst, protože se tam nejí...nakonec na nějaký večeři přece jen byli, ale nevadí, stejně to bylo bezva
• Agent bez minulosti - Matt je tam jednoduše skvělej 
• Hanebný pancharti - já Tarantina moc nemusím, ale tenhle film se mu fakticky povedl, lítá to tam hlava nehlava a Brad je zase největší fešák
• Harry Potter a cokoliv - když je deprese, přichází čas čar a kouzel

http://www.csfd.cz/film/302551-radostna-udalost/galerie/strana-2/?type=1

Na druhé 6 filmů, když chcete závidět nebo se psychicky zdeptat:

• Radostná událost - nejlepší film o těhotenství vůbec! 
• What if - když Radcliffe nehraje Harry Pottera, ale obyčejnýho kluka, co se zamiluje a vy mu to totálně věříte
• Pýcha a předsudek - bez Keiry by to nešlo a navíc v roli Elizabeth Bennet je to nádhera!
• Pokání - lež, co změní životy všech a vy jenom brečíte, protože v rukou máte jenom bezmoc
• Jeden den - když už konečně všichni ví, co chtějí, tak to končí
• Last night - rozklad i rozbor vztahů, kde byste se nakonec přiklonili ke hříchu, který se nestal (samozřejmě s Keirou)

A pokud by filmy nezabíraly, tak tu je The Kooks.

PS: Mějte hezké dny ♥

Něco končí... maturitou

Končí rutina, co mě často štvala, končí proces hledání čím chci být, končí sezení ve třetí lavici u okna s N.,otáčení do zadní lavice za V., šunkový, franocuzský a sýrový bagety z kantýny k svačinám, (ne)chození v přezuvkách, rozbory souvětí, důtky třídního učitele, pochvaly třídního učitele, krátký zvonění za minutu, matika bez jediný logický souvislosti a hlavně dramaťák, kterej mi bude upřímně úplně nejvíc chybět.

Končí střední. Končí další éra. Řekla bych konečně, po pěti letech - přeci jenom, že? Ale najednou mi to přijde děsně líto. 

Když jste dítě, neprožíváte vztahy mezi lidma nějak moc intenzivně. Bára, Klára, Petra...je to fuk. Jak stárnete, zjišťujete, že některý lidi jsou výjimečný. Jsou vám inspirací, oporou, zpovědnicí, občas boxovacím pytlem - přáteli, autoritami. A já mám dost oprávněnej pocit se bát, že už nepotkám tak úžasný lidi, který jsem potkala na střední.

http://unejeunedemoiselle.tumblr.com/post/29800816308/
albapoppies¨
-audrey-hepburn-by-david-seymour

Jasně, když něco končí, vzpomíná se jenom na to dobrý, což je tím, že to prostě je endešlus, ale já doufám, že s některými osobami se můj život ještě bude protínat...byla bych za to moc ráda.

Člověk se na jednu stranu těší, co bude dál, na druhou ho to neustále táhne zpátky. Ten přístav minulosti. Z psychologickýho hlediska je to asi normální, já z toho mám zase dost zmatek. Poslední týdny mám vůbec nějak hodně zmatek, zbývá totiž ještě stupínek k odrazu.

Čeká mě maturita. Nás Angličáky už v pondělí. No a tak ještě na nostalgii asi seru a půjdu se drtit formální fráze nazpaměť - Could you please send me more information about this job? a podobný ptákoviny.
 Nervozita  totiž nemilosrdně stoupá, dny ubíhají nějak rychleji než před týdnem, vůbec času je nějak málo, ne? Nejlepší by asi bylo, kdyby se teď zastavil čas a všichni by jeli na měsíc na Bali a klid by prostoupil našimi dušemi...no, nebo si jenom pustit 500x za sebou Janku:

PS: Nechtěla jsem, aby to bylo patetický, nepovedlo se
PSS: Zaplaťpánbůh