Je to jen bakalářské období

Nepoužívejte středníky! Jsou to hermafroditní transvestité, kteří neznamenají vůbec nic. Vypovídají o vás jen to, že jste chodili na vysokou.

nadsázka K. Vonneguta 

Jako mohla bych udělat fotku, až si tu bakalářku hezky vytisknu, až z královsky modrýho obalu bude zlatě zářit moje jméno. Mohla bych říct, že je jako moje první dítě a popsat všechny fáze od početí až do porodu... což mi teď přijde vtipný, takže to asi udělám... mohla bych potom říct, jak to bylo sakra těžký prokousat se vší tou povinnou literaturou, historií Rumunska, Rudým právem třicet let dozadu a používat u toho středníky a slova typu vonneguteskní, abych demonstrovala, že jsem se na tý vejšce fakt něco naučila. 

Jenomže to bych asi nebyla já, abych radši neukázala tu bídu a zmar procesu. 

Víte, já to ještě nemám dopsaný, zbývá mi na to pár vzácných dní a já docela jistě vím jen to, že ten obal bude královsky modrý a písmo zlaté, protože mi to připadá Masarykovský. 

Možná bych se mohla živit tím, že budu neustále říkat, jak mi něco nějak připadá. Hezký, zajímavý, divný. To by mi šlo. A myslím, že takových prací je spousta. Když jsem šla na žurnalistiku, tak jsem asi trochu předpokládala, že do nich tenhle obor taky spadá. Teď se bojím, jestli nemám odcitovat i větu V následující kapitole se budeme zabývat realitou, protože Berger s Luckmannem mi vysvětlili, že realita vlastně není realita, ale je to jenom moje realita a jestli chci nazývat realitu realitou měla bych říkat objektivizovaná realita. Děkuji. Věřím, že i vy děkujete za tyto vzácné podněty. 

Jo, to moje téma je děsně zajímavý a vlastně mě baví se v tom párat, hledat a psát. Ale strach a časovej pres mi to dost kazí. Občas se probudim v půlce noci a píšu si seznam, co musím další den udělat, koukám do stropu a přemýšlím nad obhajobou. Na co se asi zeptají, co asi odpovím. A nepoznají, že jsem totálně hloupá amatérka? Pak si k tomu připojím ještě praktický státnice, kdy budu muset psát nějakou trefnou (nedejbože vtipnou) glosu a můj tep je tak vysoko, že podle mě jsem tak dvakrát měla miniinfarkt, ale tím, že jsem ležela jakoby zmizel. 

Pak jsou lepší dny, kdy ráno vstanu, dám si bílej jogurt a silný kafe, jdu na záchod, pak si prohlídnu v zrcadle břicho a usměju se, že dneska je nějaký menší. Pak si sednu ke kompu, do uší si pustím všechny nabušený songy ze Spotify, čtyři hodiny na něm divoce klapu a nakonec odpadnu jak křeček, když to přežene na tom svým běžeckým kolu. 

Všichni mi říkají, že to zvládnu. I já si to občas v záchvatu instagramovýho #positivevibes říkám. Zbytek času vymýšlím, do který země na deset let odjedu, aby babičky mezitím zapomněly, že mám mít v červnu před jménem Bc.&Bc.

Jako ani moc nebrečím. Nebo spíš pořád cejtím rezervy a mohla bych víc. V tomto směru mě možná ještě nejhorší čeká, skromně tipuju formátování, to mě vyškolí.

Všechno nějak dopadne, všechno se může stát a nikdo nemůže ohodnotit, jestli to bylo vlastně správně. Objektivní realita říká, že by bylo prima letos ty všechny zkoušky, státnice a bakalářky zvládnout, ale realita jedný Hany třeba potřebuje jenom vědět, že zvládat všechno na sto procent není možný a nikdo to po ní asi ani nechce a že dostatečně chytrej není nikdo. 
Co na to Freud s Foucaultem? O tom zas jindy...

Čtěte: Zbabělci - J. Škvorecký


PS: Vím, že to dobře dopadne