Vystřelená do vesmíru!

Hlásím se po nucené studijní pauze!

Měla jsem v průběhu těch skoro tří měsíců kolikrát nutkání napsat něco, co se mi v životě děje, ale nejspíš bych musela doprostřed strany napsat HOVNO, protože já se jenom a jenom učila. Poprvý jsem pochopila, co to vlastně je se doopravdy učit, protože to, co jsem praktikovala doposud bylo spíš takový šolichání učiva. A taky jsem poznala, co to je abstinence a o jakým že asociálním životě to neustále ti medici mluví. Mastný vlasy, kruhy pod očima, šunkový tousty a samomluva byly moje poznávací znamení. Naštěstí jsem na to nebyla sama. Na bytě takto žily tři zombie, díky za ně ♥ Ale vezmeme si to popořádku...

PROSINEC 

Dodělat všechny předměty na první fakultě, aby mě vůbec pustili ke státnicím.  Což zahrnuje milion urgovacích mailů, protože všichni se furt diví, že končíte UŽ v lednu! UŽ?! KONEČNĚ, TY VOLE!

Poslat zkušební texty ke státnicím a zjistit, že po třech letech na žurnalistice jste asi zapomněli psát srozumitelný texty.

V krvi a potu, o kterém jsem vám již referovala, dopsat tu krásku nalevo (jako spíš je napravo, nalevo je zas jiná kráska... haha). Co na tom, že se v lednu zjistí, že mi tam chybí kapitola, kvůli které budu navždy do análů Masarykovy univerzity zapsána s bakalářskou prací za E. Ale na to se hysterie neptá, že.

Poprvé za své bakalářské studium na pajdě nedat zkoušku na poprvé. A kdyby jednu - pro jistotu debility rovnou dvě.

Připadat si jako idiot a k ukončení studií mít daleko asi jako do Reykjavíku.  

Mít naději, protože jsou Vánoce.

LEDEN 

Napsat v pondělí státnici, jejíž výsledky se dozvíte až v pátek alias nervy k kýblu. 

Pak druhou ve středu a vědět, že do A vám chyběly dva body alias satisfakce.

Obhájit tu bakalářku bez kapitoly, ale za to s kupou typografických chyb.

Být bakalář a moci si dát brejle na stůl:

Nevědět, že to nejhorší mě teprve čeká = 8 zkoušek na pajdě.

Mít byt plný bakalářů ♥ (Jste nejlepší.)

Učit se na zkoušky, na které standardně potřebuji více než týden, za 2-3 dny. 

ÚNOR

Všechno zvládnout a těšit se na další bakalářku a státnice LETOS na jaře. 

Brutálně porušovat #suchejúnor

Přesně tahle jsem si NEpředstavovala, že to sepíšu. Nemám ráda tyhle věci psát ex post, protože pak vypadají jenom jako výčet úspěchů s převratnou myšlenkou - bylo to těžký, ale dobře to dopadlo. Ale já fakt padala na hubu. A vážně nevím, jak se to dá zvládnout. Ono se to totiž zvládat nedá, to byl zázrak a úkaz přírody. A jsem tak vycucaná, že si občas říkám, jestli to za ty dvě písmenka před jménem a příslib dalších stálo. Asi bych se rouhala, kdybych řekla, že ne. Stálo, ale mám toho plný zuby. 

Na jednu stranu je skvělý si trochu sáhnout na dno a zjistit, co je člověk schopnej zvládnout. Za nervy, tlak, kolik toho do tý hlavy nacpe za fakt nepředstavitelný závodní časy. Na druhou stranu si říkám, jaký je to vakuum a s odstupem je to něco, co je jenom cesta za něčím, na čem vážně v životě záleží. 

Připadám si jako vystřelená do vesmíru, kde ale pořád hledám ten svůj masterplán. A možná si přijdu ještě ztracenější než kdykoli předtím. 

Žádný školy z nás lepší lidi neudělají, ani nám neřeknou, jak máme vlastně žít, koho máme milovat, kde pracovat a kde a za co žít. Člověk by si řekl, že je až nespravedlivý, když té škole tolik věnuje. Ale zase je to svoboda, protože se školou nestojíme a nepadáme. 

Chtěla bych svojí alma mater poděkovat, protože bez ní bych nebyla tam, kde jsem teď. Teda hlavně v Brně. Kde to miluju. Kde miluju. Bezmězně.

PS: A odteď zase pravidelně

PSS: Snad i méně zmateně

PSSS: Zase toho budu mít milion, ale už se na to těším!