pondělí 11. května 2020

Nenahraditelná

 
Každý deník má v jistém smyslu hodnotu archeologického nálezu: pohleď, zde leží člověk! Neostýchejme se jeho obnaženého, stárnoucího já. Mně teď připadá právě tak cizí jako tobě. A to říkám i přes bolest, kterou mi opětovné čtení těch stránek působí, i přes jistou hrdost, že on se na jakousi chvíli, byť krátkou, odvážil hledět do Slunce a neuhnout. 
 
[Hejno bez ptáků]

Vracím se, ale přidám si jako kdybych začínala úplně od začátku. Víc než rok jsem sem nevložila ani čárku, a to hned z několika důvodů, které mi najednou připadají zvláštní, možná i hloupé, ale zcela paradoxně, "začínám pokračovat" ve své asi nejzranitelnější době, v době chaosu, v době korony. Ale tak vítej, Hano, zpět ve svém hledání a vítejte i Vy, kteří ji budete sledovat. 

Jak shrnout rok, jak vystihnout změny a nerozporcovat se na nezáživné nuance. Jak nepohřbít zásadní pocity? Pokusím se. A stejně to nejspíš nevyjde, protože vždycky můžete něco napsat, říct i prožít lépe. Anebo ne, ale tahle chiméra je nesmírně životaschopná. Ano, toto je jeden z důvodů, proč jsem nepsala. Někdo píše lépe, a i když ne, stejně... Víte, dneska vydá knížku i obráběčka, když má dosah na Insta. Tak proč už takhle kulhajícímu světu literatury házet klacek pod nohy a psát další cancy? No jo, nemůžu jinak. Než jsem se rozhodla zase otevřít tenhle soubor, přečetla jsem si tak na přeskáčku celý tenhle blog a bylo mi krásně. Občas jsem fakt vtipná, někdy i sama sobě nepochopitelná, rozervaná. Blíženec, víš jak. Některé slovní obraty se mi ale tak líbily, některá slova měla opravdu sílu! Někdy jsem byla tak naivní, spokojená s málem, neukotvená, rozumbrada. Přeci jen, je to už šest let, co jsem začala. Tolik se toho změnilo, vytříbilo, tolik životních pravd už je lží...
Právě i to byl důvod přestat. A ten je vlastně asi nejzvláštnější, protože z něj tenhle blog vznikl: z hledání, z omylů, chyb, nacházení, opouštění. Najednou jsem už ale nechtěla rozebírat svoje pády, polemizovat nad svými názory, shrnovat, analyzovat. Měla jsem pocit, že musím žít a ne psát. Žít naplno, za sebe, bez přehnaného přemýšlení, svobodně. Utrhnout se ze řetězu. Po dvou bakalářkách to asi ani nebylo nic divného, ale pak jsem do toho života už zapadla, zabředla. Nehledala jsem nadhled, nový úhel pohledu, přestala jsem psát, abych si nemusela přiznat, jak moc blbě vlastně žiju. Nechtěla jsem, aby si kdokoli mohl přečíst něco o mojí hlavě, o mojí duši, protože jsem měla co skrývat a chtěla jsem vypadat líp, než jaká doopravdy jsem. Neztrapňovat se, nedělat si ze sebe srandu, ale současně se i nebrat vážně tím, že o sobě píšu - jako kdybych byla kdovíjak zajímavá. Vždyť nemusím pořád chodit s kůží na trh, obnažovat svůj svět, říkala jsem si. Dřív jsem se snažila ze svých špatných vlastností vytřískat to nejlepší a o tom pak psát, nebo je potlačovat, dělat, že nejsou. Když jsem je ale pustila ven, dovolila jim, ať mi ukážou, co umí, ovládly mě, absolutně.  Kdybych psala, musela bych si přiznat, že někdy nejsem dobrý člověk, ale jenom ta, která si z života chce urvat co nejvíc, navzdory všemu, protože žije ve své fatální představě: nikdy nebude lépe a dno má ještě svoje vlastní dno. Musela bych psát o tom, že v sobě už nedokážu najít to dobro, že ho hledám, nenacházím, naopak ještě více padám a ztrácím svoji hrdost, sebe samu... a pak o tom, jak jsem odešla z něčeho, co mi tolik dávalo a dalo, ale současně tolik sebralo, že to ve mně zeje jako díra. Ale teď chci psát o tom, že Zlo a dobro se promíchaly a vzájemně se posilují [Elena Ferrante].


Jako děti si myslíte, že lásce rozumíte. Je tak jasná, čirá, nekompromisní. Nezranitelná. A pak je vám přes dvacet a není nic tak neuchopitelný, zamotaný, zakalený (a kolikrát i zkalený, co si budem). Zranitelný. Za lásku jde zaměnit tolik patologických jevů, tolik sexu, ega a nesebevědomí, kolik si jen dokážete představit s omluvou, že v lásce a ve válce je přeci dovoleno všechno. A vy věříte, že láska v lidech probouzí to nejhorší. A pak, pak se Něco stane, Něco, co vypadá jako Nic, ale prostoupí vás to, vaši krev, váš hlas, vaši chůzi, váš dech. Máte sílu, ale zároveň jste ti nejzranitelnější. Rozkoš. Ale jenom Bůh doopravdy ví, jak je to na druhé straně. Co na to Člověk toho jména. Kterému jste dali důvěru, svůj smích i první ranní myšlenku, ale taky svobodu nic z toho nepřijmout. Protože láska je taky rozhodnutí, zodpovědnost, masterplán, láska je sakra dospělá záležitost. Pak někdy zůstáváte sami. Se svou láskou v bolesti a pocitem, že prožíváte něco zbytečného, že jste si to všechno vymysleli. Unavení, někdy vzteklí, jindy smíření. Chcete to pochopit. Nechtějte. Protože je to příliš iracionální. Protože je to příliš racionální. Fascination ends.







Tenhle blog teď asi bude víc černá díra než nový nápady. Zpověď bez rozhřešení. Opuštění bez odpuštění. Ale to jsem taky já. Nenahraditelná. V dobrý i zlým. Dokud mě smrt nerozdělí.


PS: Děkuju.




Žádné komentáře:

Okomentovat