Pasé v pase

Jsou to tři týdny, co jsem zase doma. Teprve zjišťuju, co španělského mi vlastně chybí a nechybí, takže o tom to dneska nebude, to zasejc jindy.

Sice jsem už skoro měsíc nikam neletěla, což je víc než podezřelý, ale na cestách jsem skoro pořád. Největší zjištění tedy je, že mám strašně moc věcí! Věcí, který ani nepotřebuju a doslova mě teď obtěžujou. Hlavně teda oblečení...

Do Madridu jsem letěla s 13,5 kily v kufru a 8 kily v batohu. Byla jsem z toho zoufalá, ale stačilo to! Jasně, nebylo to na domácí lázně, ale měla jsem v podstatě všechno. Chyběl mi jenom Sudocream, jeden speciální chladivej krém na nohy a Granko alias kakaíčko.

Jelikož se teď ve španělským tempu (= už skoro měsíc) stěhuju do Brna, popadají mě záchvaty, kdy chci všechno vyhodit do koše (rozuměj dát na charitu). A tak jenom třídím a třídím a jsem na sebe naštvaná, že jsem si kdy myslela, že něco takovýho - mi sluší, se bude hodit, se neztratí, si nechám na památku, dám svým nebo cizím dětem, přijde jednou zas do módy, budu nosit až zhubnu. 

Víte, já měla nějakou utkvělou představu, že mi sluší výhradně košile a že když budu mít hromadu punčoch, vždycky najdu nějaký bez díry. Pravda není ani jedno, že jo. Taky sekce - do toho zhubnu nebo přijde to zas do módy - jsou kapitoly samy pro sebe, i když, možná je to nakonec sekce jenom jedna, protože než zhubnu, tak to zas přijde do módy...

Ale o to ani nejde. Jde o to, že jsem si vzpomněla, že vždycky když domů přitáhnu nějakou super devadesátkovou věc - vysoký pas v tvrdejch džínách, džínsky nebo vytáhnu tátovu adidasovou mikinu z hlouby skříně, tak se máma vždycky směje a vidím, jak jí to v hlavě rozjede všechny asociace. Mládí, vzpomínky, minulost - ne nadarmo se ty džíny jmenují mama jeans. Už by to nikdy nenosila, už je to pasé, pasé v pase. A já jsem stejná, v tomhle jsem stopro celá máma. Už taky nikdy nebudu nosit ten střapatej modrobílej pásek, už nikdy nevytáhnu tu tmavě modrou kabelku s červenýma kytičkama. Bylo by mi zase patnáct, zase sedmnáct a já ty roky vlastně ani moc neměla ráda. Už bych to nikdy nemohla být já, jak jsem teď, už by to nebylo doopravdy, nosila bych jenom kostým. Je to jako když slyšíte nějakou písničku, která ve vás zase všechno rozjede, tak jako dřív, už to nikdy nemůže bejt nová hitovka.
Ta pomíjivost života mi dochází čím dál víc. Občas bych chtěla to, co bylo. Jenom to chvíli vidět, cítit. Třeba by to ale nebylo tak dobrý, jak si myslím. Třeba je ta pomíjivost jediný, co vlastně máme a nezbejvá nic jinýho, než si zvyknout a užívat si, že občas se na chvíli zastaví v nějaký kráse. Proto jsem se rozhodla dávat kamarádkám k narozeninám květiny. Jsou krásný jenom chvíli, jsou pomíjivý, ale stojí za to!

Chci čisto. Chci klid. Chci pravdu. Nic víc, nic míň. Není to nedosažitelný, jen se to pak zase omrzí. A budu chtít chaos, neklid a nad nějakou malou lží přivřu oko.

PS: I když pravda by se měla říkat furt!