Když už jsem přestala být holčička s culíčkama, bílýma punčoškama a ověšená náhrdelníky z umělý hmoty z pouti a dozvěděla se i věci, které bych se raději nikdy dozvědět nechtěla, tak jsem si začala myslet, že jsem žila celou dobu ve lži. Všechno, co jsem jako dítě zažívala, co jsem si kdy myslela, najednou přestala být pravda.
Ale teď jsem na místě, kde jsem prožila v podstatě dětství, kde jsem se smála, rozbíjela kolena, tahala mrkve ze země, chodila na kofolu nebo žlutou limonádu, polejvala se s bráchou ledovou vodou a lítala po zahradě nahá, hrála s klukama (nu což, jediná holka v rodině) fotbal a tenis, když nám porazili třešeň a vystavěli tam tenisovej kurt, pingpong a občas se i prala. Na místě kam jsme jezdili jako rodina, kde jsme byli jedná velká rodina.
Zbyla mi nostalgie, sympatie, vůně, ta, která ještě nebyla obtěžkána pravdou, rodinnými křivdami a kdy mě všichni chtěli ušetřit o realitu, kdy mi "ti velcí" chtěli dát pocit, že se nic neděje a nechali mě žít v dětské iluzi. A najednou všechny dřívější lži jsou zase pravda... jsem zase v bezpečí, jsem šťastná, zase na chvíli ta malá holčička s příčeskem...a nějak mi dochází, že i když bych byla sebenešťastnější, tak stejně můžu bejt šťastná, protože už tohle všechno bylo, protože už se to všechno stalo, byla jsem toho součástí.
Jednou tohle všechno byla pravda...jakkoli zastřená...
Žádné komentáře:
Okomentovat