Poslední k(l)apka

Čeká nás poslední rok, labutí píseň střední školy. Poslední rok sezení po dvojičkách v lavici (než nás zas rozsadí), psaní omluvenek, zapejkání ve stylu "nesmím potkat nikoho ze školy", pochutnávání si na svačinách od maminky (někteří i od tatínků!), poslední rok hlášek: "Mládeži, tak ale jdeme pracovaTI", "Od okna AB, AB, AB...", "Ehm, Hano, vzpomeň si, vzpomeň si...".
Naposledy "dětmi", naposledy žáky, naposledy parchanty, co neumí dát pokoj a neučí se!

Mám z toho dost smíšený pocity.
Těším se, mám strach, už chci vypadnout, zároveň chci, aby mi bylo zase patnáct...

Ještě si nepřipadám připravená tu školu dodělat, vždyť:

• už tři roky nemám čip, kterými se otevírá vchod do školy
• nemám zápisník her k maturitě k dramatický výchově, který jsme si měli vést od prváku
• zapomněla jsem potřetí heslo na bakaláře 
• nově taky ztratila zámeček i klíčky od skříňky

Zároveň se děsně těším, až odejdu, půjdu dál. Kamkoli. Ale tomu samozřejmě předchází maturita a ta mě děsí hned z několika důvodů, ale nejvíce mě děsí ty věci, co kdyby:

• byla chemikářka v komisi (a bude mě probodávat pohled a jím mi naznačovat, že jsem méně inteligentní jedinec, když neumím Shakespearovo drama vyjádřit v rovnici reagující se zásaditou směsí)
• se změnil zákon a bude povinnost maturovat z matiky
• jsem byla tak líná, že se nebudu učit a nevypracuju si žádnou otázku
• jsem začala motat němčinu s angličtinou
• jsem byla už tak v háji, že bych musela použít :"Fuj třinácka!"

Ale už je zřejmě třeba vzít to do vlastních rukou, zakončit to se vší parádou a možná si to i užít. Je spousta věcí na který se těšim. Od maturáku, reprízu naší hry podle knihy Základy mužského šovinismu, přes dostávání učitelek do varu, když se s nima hádáme o ty dva blbý body (tak co by jí to udělalo, že jo?!) s pocitem, že nás (když teda studujeme tu pajdu) možná taky čeká taková banda ignorantů, který vůbec nezajímá, co budeme mlít, až po poslední zvonění s vodníma pistolkama.

Pokud tohle všechno prožijeme a ve zdraví zvládneme, tak nás čeká budoucnost. Otevřená novým věcem a možnostem- vysoká, VOŠka, práce, cestování...
Jsem moc zvědavá, kam všichni doplujeme, jací budeme, jak se změní naše životy. Protože věřím, že v nás všech je spousta rezerv, které jsme zatím neměli prostor využít, protože na ně ještě nebyl čas. A možná se z tápajících stanou jasně vidící, ze suverénů ještě větší borci anebo naopak ti, co nakonec nebudou vědět, co se sebou.
Ale doufám, že nakonec se všem splní hlavně ty sny, o nichž ani nevěděli, že je (třeba i někde hluboko v sobě) mají.

Ještě necelý rok se připravit, ještě necelý rok vymyslet MASTERPLÁN!