Jak jsem opravdová

Minule jsem psala, že další článek bude o tom, jak jsem trapná. A nebyla to žádná falešná skromnost -opravdu jsem upřímně věřila tomu, že to nedám, že jsem se vlastně dostala do toho Berouna nedopatřením. 

Abych teda řekla, co jsem v tom Berouně dělala - zúčastnila jsem se přehlídky všech pedagogických škol z České republiky tzv. Poemy - já tedy v kategorii improvizace. 

Když jsem prošla školním kolem, tak jsem si říkala, že je to trhlý, že se mi to povedlo, že tam jedu tak trochu náhodou. Ale něco Vám řeknu - teď už si to nemyslím!

Celý život o sobě pochybuju, což rozhodně nejsem sama, a vždycky jsem své talenty a nadání měla tendenci shazovat. Pořád mívám pocit, že mě musí někdo ujistit o tom, co umím nebo o tom, kdo jsem. A pak vždycky zjistím, jaká je to kravina.

Když jsem si založila tenhle blog, tak jsem přijala, že umím psát. Protože už nebylo nic, co by mi dovolilo pochybovat. Byla půlnoc a já zjistila, že chci napsat, že - Láska je masterplán. Že to chci napsat JÁ ZA SEBE. Byla bych poloviční, kdybych tenkrát, místo zkoumání aplikace blogger, šla spát...

Holly Henry.flickr.com

Ale teď přišla moje další výzva. Měla jsem stát na jevišti a ačkoli jsem měla malou představu o tom, co budu říkat, tak příštích necelých pět minut bylo v režii budoucnosti, kterou dokázalo tvarovat jenom moje umění uchopit situaci, reagovat a hrát. 

Ještě nikdy v životě jsem se necítila tak otevřená. Najednou jsem spojila vše, co jsem kdy napsala, nad čím jsem přemýšlela a vyjadřovala jsem to na jevišti. Byla jsem v roli někoho jiného, zároveň jsem tam byla já a říkala věci, které se mě týkaly a cítila se strašně svobodná. 

Jo, zní to jako kecy z rubriky - Najděte sami sebe, ale já našla tu katarzi. Ze svých pochybností a životního pesimismu a nevíry v sebe sama. 

Spoustu lidí mi říkalo, že jsem byla opravdová, že jsem byla taková čistá. A já fakt byla - byla jsem to já.

Konečně jsem si dokázala připustit, jak moc pózuju, jak se snažím být někde, kde nejsem, ale nepřipadám si trapná, už si nepřipadám ubohá jako vždycky, ale chápu se. Chápu svoje obavy a strachy, ale zároveň jsem schopná to přijmout jako součást sebe.

Nechci tvrdit, že teď už budu nejlepší a že jsem herečka a že jsem spisovatelka a kdovíco, ale já jsem v sobě NĚCO našla a nechci si to nechat vzít, našla jsem kus sebe a chci bejt upřímná k SOBĚ. 

Nechci dělat kompromisy vůči svojí duši, vůči svému egu klidně, ale sama sebe už nechci zabíjet.

Připadám si zvláštní, připadám si vtipná. Najednou mi dochází, jak moc jsem chtěla být někým jiným, jak moc jsem toužila mít menší prsa a jiný vlasy a hlas a boty a teď se směju na sebe do zrcadla. Teď to ráno, po včerejší totální extázi štěstí a poznání jsem absolutně smířená a nějak mi připadá, že to slova nejsou schopná pojmout. A to se mi stává málokdy. Takže kdyby tohle nedávalo smysl, tak takhle písnička snad jo...