středa 14. ledna 2015

Brzda, plyn a žena

Málokdy ve své rozhrkanosti dělám věci, které jsou mi na míle vzdálené, ve kterých se nevyznám a které mě nebaví. Jenomže když přišlo na řidičák, tak jsem prostě nakonec neodolala. Ačkoli jsem se opravdu snažila - všichni moji kamarádi už si to drandili na dálnicích a já dál poslušně jezdila vlakem a prosila tatínka jestli mě odveze tam a tam. Fakt jsem nechtěla ten řidičák dělat, opravdu jsem byla přesvědčená, že já a čtyři kola jsme se naposledy potkali u kola s podpěrnými kolečky a v rámci mé blonďaté ženskosti jsem to nechtěla dělat ani svým spoluobčanům, ale jak už je asi jasné, tak v nejbližších dnech tyto obavy a ostražitosti končí - JSEM ŘIDIČ!!!!...ale cesta k tomu byla strašná, to vám povim.

První hodinu teorie nám povídali, jak pojedeme tam a tam, jak jsou tam a tam úzký silnice, kde jsou nejčastější bouračky a co všechno se dá posrat - už v tu chvíli jsem si říkala, že musim utýct někam daleko, a pak tři měsíce průběžně jsem v depresi chtěla běžet ještě dál - někam hluboko do lesů. No, neutekla jsem. Poprvé za volantem, následkem těhlech story, bylo v rámci šnečích závodů, ale pak jsem se nějakým záhadným způsobem skamarádila s plynem a řádila po ulicích, až jsem - jednou MÁLEM napálila do prostředku kruháče, pak do stromu, 80x do svodidel, spadla nejmíň 90x do škarpy, smetla pět chodců nebo vjela do jednosměrky...
S pocitem totálního krypla jsem usedala za volant a už si představovala hlášky řidičů, kterým jsem couvala obličeje na kopci u nemocnice a rozhodně jsem na sobě ve své mysli nešetřila turem domácím ani ženskými přirozeními, stačí si vzpomenout na své nejbližší, když usednou na pozici řidiče, že? No jenže ti ptáci taky neblikají na kruháči, když odbočují - jsme vyrovnáni!


weheartit.com

Původně jsem měla plán, že o svých řidičských pokusech nikomu neřeknu, jenom tátovi a mámě. Byl to fakt bezva plán a na svý ukecaný poměry jsem to dodržela asi do předposlední jízdy. Pak jsem se tu prokecla, tu mi vypadla průkazka s počtem jízd a podobně. Chtěla jsem to udržet až do konce, jenže tolik výmluv už jsem stejně prostě neměla a docela jsem si potřebovala pobrečet, když jsem třebas píchla kolo o obrubník.To je vopruz, mohlo to bejt príma překvápko, tak třeba to vyjde s těhotenstvím... Takže nakonec to neví jenom můj bratr, který opravdu chudák vůbec netuší, že jeho auto je teď i moje....a jelikož nejspíš nečte ani tento blog, dozví se to někdy v ranních hodinách, až přijde z práce. 

Pořád nemůžu pochopit, že jsem to udělala na poprvé a pořád čekám, kdy mi zavolaj z autoškoly, jako abych se nahlásila na opravnej termín (no, to by byl fakt trapas). 

Tak jsem se mírně přiopila, a pak složila báseň (Pardóooon)!

Dát před dvanáctou panáka,
ne každého naláká.
Ale s autoškolou hotovou
je litr vodky (vína, ale vodka se tam hodí víc vůči tomu panáku- konec poznámky) před tebou.
Ráno v sedm nebo ve dvě
máš jí nejmíň půlku v sobě.

Už teď vymýšlím svůj první vejlet někam kolem Chebu a jak to pálim lesem, po poli a jak mý kola zdolaj výmoly!




A abych to teda zakončila nějak aristokraticky, tak - zkoušejte věci, který jsou vám na tisíce mil vzdálený, občas je to osvěžující a můžete se pak i ve středu dopoledne ožrat jak cypi!



Ps: Snad se hned nevysekám!
Pss: Už se těšim na ty nákupy!

Žádné komentáře:

Okomentovat