Já, asociál

Moje vztahy s lidmi nikdy nebyly žádná hitparáda. Ale přitom je mám (většinou) ráda, a když mám před nimi mluvit, tak mi to problém nedělá. Dokážu se oprostit od jejich pohledů a prožívat jen to, co dělám nebo říkám. Jenomže komunikace s nimi je pro mě velmi komplikovaná a to hlavně ve chvíli, pokud ten druhý člověk (nedejbože celá skupina) není naladěn na mou vlnu. To pak blekotám, potí se mi ruce, třepou kolena i brada a rudnu jako granátový jablko. A mně se opravdu stává často, že mě lidi nechápou, nerozumí mi nebo prostě jen nejsou schopni mě přijmout. Rozhodně totiž nepůsobím "na první dobrou" (spíš jako kráva).Vím, že je to nejspíš moje chyba - dost často řeknu svůj názor od prostředka, mračím se na ulici, zpívám si na ulici, otáčim oči v sloup, špulim pusu jako nána, koušu si nehty a podobný neduhy...

A dost dlouho jsem si s tím dělala hlavu. Vždycky mi až moc záleželo na tom, co si o mě lidi myslí, chtěla jsem být součástí společenství, být oblíbená a kamarádka se všemi. Brala jsem to prostě tak, že jsem jenom divná a musím se změnit, aby mě všichni měli rádi - i když mi to bylo proti srsti a i když je to ta největší blbost.

Ale odjakživa je ve mně tolik touhy po svobodě a volnosti, že nakonec stejně udělám, co chci já, přestože se kolikrát snažím donutit to neudělat. Jsem až tak zvláštně zásadová a když v něčem vidím smysl a jsem o něm sama přesvědčená, tak za tím jdu, ostré lokty mívám. A pamatuju si přesně na tu chvíli, kdy mi došlo, že Já jsem Já a rozhoduju o sobě. Seděla jsem nad testem z matiky, který mě měl poslat do druháku. Měla jsem tam něco dobře napsaný a už trochu vypadalo, že by to na tu čtyřku mohlo bejt. A pak se mě zeptali, co je prvočíslo. A já čuměla. Uměla jsem nějakou kostrbatou definici, ale najednou mi sklaplo, představila jsem, že na ten gympl budu chodit dál, ještě tři dlouhý zasraný roky a myslela spíš na to hezkýho kluka na chodbě...(a taky jsem tu definici už nějak zapomněla...)

No, nedali mi to. Řvala jsem hrozně, byla jsem zklamaná, byla jsem (konečně) poražená, ale svobodná. Poprvé jsem totiž měla život ve vlastních rukou, ač to bylo v debilní situaci, kdy se potvrzovala moje debilita, ačkoli mi bylo sotva 16, tak zpětně to vidím jako dar. Ale na nějaký takový uvědomění zpravidla potřebuji tmavý kout a samotu.

etsy.com

Poslední měsíce si nepřeju nic jiného, než jet sama na dovolenou, bydlet jednou aspoň chvíli sama, někde něco zažívat sama. Protože ačkoli ráda sdílím, ráda si s lidmi povídám, ráda jim pomáhám, tak v sobě mám tu touhu po samotě, toho totálního introverta, asociála, co nechce vylézt z domu, co chce přemýšlet a být jen sám se sebou, něco zažívat a procházet se osamocením, topit se v ní, topit se v sebepoznání. A pak teprve vyprávět, sdílet, analyzovat, rozdávat se.

Možná to působí sobecky anebo zvláštně (nebo co já vím), ale rozhodně jsem s tím smířená. Protože já vím, že nechci zapomínat na sebe. Považuji za svůj velký úkol sebepoznání, protože vím, že ve mně ještě něco je, co jsem neobjevila a chci si dát čas, abych to poznala. Proto nemám muže, co bych si přála, proto ještě nežiju vysněný svět z Pinterestu, protože ještě potřebuji poznat sama sebe. Rozvíjet své talenty, hledat nová místa, hledat nové city, nové pocity, hledat cokoli, co má přijít do mého svobodného světa. Potřebuji se naučit komunikovat hlavně sama se sebou, dojít k tomu pravému zdravému sebevědomí. 

A vůbec mi to najednou nepřipadá smutný, když se nad tím zamýšlím, i když kolikrát bych se na všechno hledání vysrala jenom, abych už byla někde mezi lidma. Jenomže ty zkraty mě stejně vždycky zase přivedou k touze sebrat a jít, běžet, utíkat někam do samoty.  Se sebou, svojí hlavou, Bohem. Nechci už se spoléhat, nechci už doufat a čekat od těch, které miluji, oporu, nechci toužit, aby viděli do mé hlavy nebo srdce, aby poznali, jak mi je, nechci očekávat víc, než mi mohou dát. Ne protože bych už nechtěla být zklamaná, ne protože bych kolem sebe neměla úžasné přátele, rodinu, ale protože vím, že to hlavní a zásadní je ve mně.

Věřím v sebe. Ve svého vnitřního asociála. Chci nabrat síly, abych i já mohla být pro někoho oporou a nedoufat jen v záchrany, abych mohla rozdat kus sebe, který teď ale potřebuju hýčkat. 

♥Začínejme u sebe i s láskou ♥

Ps: Ten pes v tom klipu je fešák...