Tak zase nejsem Šebková, ale v kině jsem nebyla opravdu dlouho. A přitom tam chodím, tak děsně ráda. Jenomže mám pocit (a že to asi není jenom pocit, ale holej fakt), že v něm nic nedávají. Pořád na programech vidím jenom Světové války Z, Gravice, Interstalatéry a kdoví co ještě, ale žádnej hezkej milej film, kterej třeba není tak zprofanovanej ani nezahlídnete.
No ale nejspíš už jsem rozmlsaná z toho filmovýcho festivalu, co se "u nás" ve Varech koná...Tam vždycky objevím úžasný filmy - Nech mě jaks mě našel, Cizí oběd, Mami, Chlapectví a jiný perly, u kterejch ani nevim, jestli je budu mít v životě ještě šanci vidět...
Ovšem dneska jdu do kina - na Kód Enigmy, abych jako kulturně nezakrněla a navíc je to film, kde hraje moje milovaná Keira. No a ta, jelikož teď čeká určitě chlapečka, tak asi jen tak nějakej film nenatočí, tak se jdu pokochat jejíma lícníma kostma...
No, ale to jsem úplně říct nechtěla...spíš to, že kino má zvláštní atmosféru. Koukáte s tolika lidma na jeden film jako doma v obýváku a oni nějak reagujou. Ano, je to děsně debilní úchylka, ale já koukám po lidech...prostě mě zajímá jestli se zatvářili tak, jak já si představuju, tak se mrknu. I za cenu toho, že mi ujede pár titulek. Občas se i otočím, abych viděla ty za mnou - jak jsou osvícený a zírají na to velký plátno. Většinou tyhle moje nápady nesnáší ty, co se mnou do toho kina chodí, protože se nejčastěji, jelikož sedí logicky vedle mě, koukám na ně. A oni si myslí, že třeba potřebuju kapesník nebo se jich chci na něco zeptat a přitom já se na ně chci jenom tak mrknout...a to je znervózňuje nebo co.
A tak jsem jednou začala chodit do kina sama. Jo, z ní to děsně smutně. Ale najednou jste sami. Mezi lidma, s vínem a popkornem na klíně a smějete se. Sami, nerušeně, nerušeně můžete čumět a nějak to sami zpracováváte. Na nic se neptáte, nikdo se neptá vás, pak nic nerozebíráte, jenom si nese uzlík pocitů domů. Já takhle byla na Lásky čas a užila si to naprosto parádně. Dojala se, zasmála se, a pak krásně spala. No, ale když potřebujete ten kapesník, tak je to blbý...
 |
| Ma_Co2013 |
Chci se ještě zastavit u své filosofické chvilky. Začala jsem číst Sofiin svět. Je to jedna z knih, o kterých jsem si myslela, že já je číst nebudu, přišla mi taková pro ty až moc chytrý děti. No a ejhle, nikdy neříkej nikdy, čtu ji. A je bezva. Připadám si zase jako malá holčička, která poznává svět a v autobuse plném lidí se zamyslí nad tím, jak může ten autobus sakra jet?? A taky to čtu, protože se jaksi potřebuji se dovzdělat v oboru filosofie, psychologie, politologie a evropské integrace. Proč? Přijímačky na vysokou...ale o tom radši jindy.
Takže teď se topím v hordě knih, které v mých představách nikdy nepřekročily práh našeho domu. No, ale teď, když se tak probírám těma hospořádkýma krizema a učím se za sebou státy Evropy podle počtu obyvatel, tak musím, ač nerada, uznat, že mě to docela baví a baví mě to tedy o to víc, že něco z toho mi vypráví malá holka Sofie. Anebo už možná nejsem schopna reálného uvažování a melu hovadiny...taky možný.
Člověk si nemůže dokonale uvědomovat, že je, dokud si neuvědomí, že jednou zemře. (Sofiin svět, 16. str.)...Dalo by se polemizovat, že?
Ps: Hezké filosofování
Žádné komentáře:
Okomentovat