Ono, když jsem zjistila, že jedu na ty testy někam do Pohořelic, tak mi došlo, že karma je nastavená na hodně vysoký stupně a já se budu škvařit. Před vchodem se ještě přidala pani, která mi podala lístek s nápisem - Nepovedly se vám zkoušky NZS? Zaplaťte si doučování.... Super podpora!! Díky! Pokračovalo to nápisem na testech - Nebuďte ve stresu, že test nebudete stíhat, to se opravdu povede málokomu...no, kdo by nebyl štěstím bez sebe a nezačal by hned pracovat?! (A ještě, aby toho nebylo málo, jsem seděla ještě s nějakým Ondřejem...fakt díky...) Prostě všechno náramně vycházelo podle plánu...
Možná bych si trochu ulevila, kdybych v tom nebyla sama. Jenomže místo vystrašených postpuberťáků jsem všude kolem sebe měla aktivní šprty s učebnicemi tlustými jako tři sedmičky Pottera na sobě, kteří se ještě deset minut před zkouškou šrotili antickou filosofii. A to já si myslela, že když jsem si za dvě stovky koupila ty vzorový testy a přečetla Sofiin svět, že jsem se jako připravovala! Ani hovno!
Měla jsem ještě mírnou opici a smrděla cigárama jako popelník, což jsem nejdříve považovala za svojí blbost a nezodpovědnost, ale nakonec to bylo asi to jediné, co mě zachránilo, abych neskočila z okna nebo nespáchala harakiri z důvodu debility všech a všeho, ale nejvíc kvůli debilitě toho testu, kterej se absolutně nedal stíhat... Ačkoli jsem najednou jela na svůj nejvyšší program a jela očima a rukama jako tryskomyš, tak smůla...
Ale musím teda říct, že na sebe nejsem vůbec naštvaná. Kromě teda ombusmanky, který jsem nemohla přijít na jméno, jsem opravdu ze sebe tak nějak vyždímala, co se dalo. (A dokonce jsem překonala i svojí nechuť číst ty debilně dlouhý úryvky...)
Čímž jsem poměrně deprivovaná, protože si teda asi mám připadat blbá. Protože neumím za minutu přečíst dvojstránku, z ní vytahat nejdůležitější informace a zapsat je do záznamový archu, mám si připadat méněcenná a průměrná, protože nedokážu spočítat kolik snědla kočka myší, když v pondělí chytila P-(U+S)=3 myší a vůbec, mám si asi radši zaplatit další test...
Ale já si teda po pár probrečených hodinách blbá nepřipadám. Možná jenom nedostatečně rychlá nebo pohotová nebo možná to bude tim, že nejsem robot nebo co...Jako uvědomuju si, že nevim všechno, ale kdo jo, že jo? (No, možná ani všechno vědět nechci...) Jenomže co teď se sebou, že jo?
Moje stavy uvědomění v podstatě vždycky probíhají stejně - Okoušu si všechny nehty a propadnu pocitu, že ze mě bude bezdomovec s vlčákem, že nic neumím, jsem neschopná a ani hezká nejsem, můj vnitřní sebemrskač jede na plné obrátky a není na mně kouska dobrýho...Potom se trochu uklidním a začnu si teda říkat, že taťka mě možná ještě chvilku živit bude, než si aspoň najdu nějakou práci prodavačky...Pak chytnu depresi, že já prodavačku dělat nechci a že teda radši budu bezdomovec... Celá zdrchaná si stoupnu před zrcadlo a začnu se smát tomu, jak jsem blbá (takže asi trochu blbá jsem...). A najednou mi dojde, jak se nechám vláčet - svejma strachama a konvencema týhle pošahaný doby, kdy roboticky jedeme pro výkon, šup sem šup tam a je mi jedno, co vytvářim, jestli vůbec něco. Ale já prostě asi nepatřím do těch tabulek, do škatulek. Já sama se tam nechci zavřít, i když se občas snažim, i když se snažim občas bejt drtič a nepřemýšlet nad tím, tak to nejde...je to dar, ale je to i boj. Občas jsem unavená jak pes a mám strach, fakt regulérní, ale nakonec mě uklidní to vědomí, že nic nevim.
Nevim, vůbec nevim, co ze mě bude.Jestli budu bohatá nebo chudá, kde budu bydlet, koho budu milovat, kam pojedu, co budu mít příští rok k obědu... Ale záleží na tom? Všechny moje kroky stejně vedou k tomu, abych cítila to nejklišovitější štěstí. Jak prosté to v podstatě je. A já se nevzdávám, nikdy se nechci vzdát.
Žádné komentáře:
Okomentovat