neděle 24. ledna 2016

Moja duša versus peníze

Není to tak dávno, kdy jsem doma prohlašovala, ať si o mě nedělají starosti, že já jednou budu určitě bohatá. To bylo v době, kdy jsem četla Elle a byla nadopovaná příběhy úspěšných žen, které z Ústí nad Labem udělaly v Práglu zázračnou kariéru - krásné, úspěšné a bohaté. V současné době už nemám o svém budoucí finanční pozici tak jasnou představu...
Když to vezmu zpětně vždycky jsem chtěla dělat povolání, kde se peníze zrovna nehrnou. Na základce jsem byla rozhodnutá, že budu kadeřnice. Pak mě to pustilo, ale stříhám, barvím a češu lidi ráda doteď - moje mamka mě za to miluje! Pak kvůli tomu, že jsem se ráda podepisovala, jsem chtěla být sekretářka, ale kostýmky se mi nikdy nelíbily, takže z toho sešlo. Moje naděje na slušné zaměstnání přišla, když jsem nastoupila na gympl, ale i tato snaha byla zažehnána a já šla studovat učitelku. Pak jsem začala chodit na dramaťák a chtěla být herečka. Vlastně jsem ještě zapomněla na spisovatelku a malířku na volné noze! Všechno práce za málo peněz, mnohdy nestálé a nevyzpytatelné. 
Je mi dvacet, jsem ve věku, kdy by si člověk měl ujasnit, jestli je ještě dítě. Bylo by super jen tak prohlásit ANO, ale stejně tak by bylo osvobozující vyslovit NE! Možná by to byla otázka jen nějakýho psychickýho vývoje, kdy bych se srovnala sama se sebou, ale není, protože tenhle svět řídí peníze. 


Můžu s čistým srdcem říct, že nenávidím peníze, teda, abych to upřesnila, nesnáším debaty o nich a jak ovlivňují naše úsudky. Kdykoli se bavím s rodiči, nakonec to vždycky skončí u peněz. Připadá mi to neuvěřitelně smutné, přestože vím, že to myslí dobře. Padají ale vždycky ty samé fráze - za peníze se žije, počkej až si budeš sama vydělávat... Ale vážně musíme být otroci peněz? 
Když porovnám brigády, které jsem dělala za peníze a všechno dobrovolnictví, tak ty věci zadarmo jsou tak o tisíc mil dál! Mám pocit, že když něco dělám jenom pro peníze, tak se ztrácím, moje duše se vznáší někde nade mnou a prosí ať se vrátím k chlebu s paštikou a v temným koutě píšu další odstavec svý knihy, o který sice nevím, jestli ji kdy dopíšu a hlavně vydám, ale jsem opravdová. Ty nejistý věci jsou vždycky nějak lepší. Nejlepší by bylo spojit to, co dělám ráda s tím, co mě uživí. Kdo by to nechtěl. Hledám, hledám ten správnej masterplán, abych nezaprodávala svoji duši a přitom mohla žít v reálným světu.
Nevím, co budu dělat za práci, nevím ani co bude zítra, ale vím, že se nechci vzdávat svých snů. Protože to je přeci to, co vždycky obdivujeme na hrdinkách na stránkách časopisů nebo knih. Že neměly kromě snů nic, riskovaly a nakonec žily šťastně až do smrti. A já chci být hrdinka svýho životního románu! A nejspíš navzdory všem a všemu - i ekonomický krizi.









PS: Hlavně že jsme zdraví!
PSS: Díky Bohu za vše!

2 komentáře:

  1. Musis svym snum verit a ani se splni, jen si toho mozna z pocatku ani nevsimnes. Vzdycky vse co si prejes prijde, kdyz to nejmin cekas...Good luck...

    OdpovědětVymazat