úterý 16. února 2016

Jak se krájí ananas

Znovu pracuju. V nejmenovaném zdravém fast foodu. A teď se tam mění vedení a tak, takže jsme měli míting. Přišla jsem o deset minut později a mohla jsem se tak chvíli z dálky koukat na ty lidi, kteří tam seděli a vedení, které sedělo před nimi a pozorovat jejich tváře. Smrtelně vážné. Tak jsem se bála, že se propouští nebo se něco stalo, odešel třeba odšťavňovač nebo něco podobně příšerného, ale to ne. Řešil se ananas a velikost, na kterou se má krájet. Protože několikrát bylo zdůrazněno, že kostka ananasu má vážit prostě 30 gramů. A je jedno, že každej ananas je jinak velikej, má jinak silnou slupku, jiný "vlasy". A jablka odteď na čtvrtky a kiwi a červenou řepu jenom škrabkou, protože je třeba snížit náklady. A hlavně nezapomeňte - všechno musí bejt rychle, žádný flákačky, pod tři minuty, doufám, že si to všichni stopujou!
Chvíli jsem koukala, poslouchala a snažila se do hlavy uložit všechny podrobnosti, který odteď budu dělat jinak nebo ty, které jsem se dozvěděla jako úplné novinky.Jenomže pak mi to přišlo hrozně vtipný. My vážně řešíme velikost odkroje mrkve a tváříme se u toho jako profesoři lékařský fakulty? Ne, tohle vážně nikdy nepochopím. 

ananas

Já vážně nechápu celej tenhle systém. Ale pokaždé si říkám - ale tak však nějak to tam fungovat musí, nechtějí plýtvat - to je šlechtí. Jenomže mi to nevydrží dlouho, protože já tohle prostě nesnáším. Ty obchoďáky a v nich vedle sebe všechny fast foody světa, i když jsou z mrkve a obilnejch klíčků. Vedle kino, kde dávaj jak na pásový výrobě Decibely lásky, všude je to hnusný umělý osvětlení, že člověk neví, jestli je jaro, podzim, noc nebo ráno a velký je to jako třináct fotbalovejch hříšť. A když mě někdo zavalí argumentem, že tak to prostě dneska je, tak mi to rozhodně nestačí. Protože to takhle bejt nemusí. A je mi teď moc líto, že do toho patřim.
Cestou domů jsem v šalině četla skvělej článek v Reportérovi od Tomáše Poláčka o hospicu. Psal o tom, jak na něj ten pobyt tam působil, koho vyzpovídal a co se povídalo. A nevyznělo to vůbec pohřebně ani depresivně, naopak. Je to docela dávno, kdy jsem pochopila, že musím dělat s lidma. S těma malýma, dospělýma nebo starými. Nevím proč mám vždycky pocit, že sama sebe obejdu, že si stačí poručit, nestačí. A jelikož s odšťavňovačem si moc nepokecám, tak je mi jasný, že budu muset jít o dům dál a najít něco, u čeho nebudu mít pocit, že jsem ananas, kterej se jenom odkrajuje a odkrajuje a odkrajuje anebo jako brokolice, která se tak blbě odšťavňuje, že zlatej pěnivej špenát.










PS: Já spíš myslím, že tady lidi málo hulej.
PSS: Tys nás zapálil? Ne, naopak!

Žádné komentáře:

Okomentovat