Neuchováš

Jak nezačít pateticky a přitom říct, že v životě se někdy stávají věci, které nikdy nebudeme schopni úplně pochopit, odpustit, se kterými se nebudeme moci nikdy úplně smířit. 

Sedím v autobuse a už nikdy se nevrátím domů.Tedy domů ve smyslu domů, ve kterém jsem posledních dvanáct let žila (ale vlastně i v jinejch smyslech). Měl ztělesňovat ideál, ke kterému se moji rodiče úsilím a hypotékou dopracovali.Ale nějak se nám to zvrtlo...

Měla jsem teď posledních čtrnáct dní, abych se rozloučila. Prošla tisíckrát prošlá a proběhlá místa, uvařila oblíbená jídla a zkusila konečně povidlový buchty, abych dýchala znovu ten stejný vzduch, když otvírám okno ve svém horkém pokoji, a pak se z něj dívám do dáli a přemýšlím nad načatým dnem, Ale vlastně už to není můj pokoj, už to není moje okno... Snažila jsem se teď za tu dobu všechno vrýt do paměti, do paměti svýho mobilu, ještě tam něco prožít. Ale to prostě neuchováš. Nejde zakonzervovat uklízení u totálně nahlas puštěnýho The Cranberries z kazetky, kde je na druhý straně R.E.M., nejdou zavařit do sklenice rána se snídaní na lince ve vlněnejch ponožkách a obrovským svetru s unaveným žvýkáním chleba s marmeládou a tupým zíráním do zdi ani nedělní rána s rádiem Plzeň a redaktorem Kopejtkem. Všechno se to nakonec zase rozplyne v minulosti.

Ale abych byla poctivá, musím přiznat, že náš dům nebyl jen místem radosti. Pokud se jedná o to, že náš záchod neustále vydával zvuky jako parník, kdykoli jsme ho spláchli, v hlavních dveřích jste měli pocit, že pokaždé urvete klíč (a někdy ne jenom pocit), mýt dvojitá okna bylo vyloženě peklo, vypínač v ložnici šel zapnout na popatnáctý hodně ostrým loktem, vířivka se zasekla po dvou letech a pak z ní plavaly jen hnusný zrezlý kusy, zašroubovaný žárovky v obýváku šly prvních čtrnáct dní a náš šiškovník na zahradě kolem sebe rozsel tolik bráchů, že jsme málem měli ze zahrady prales nebo moje postel, která se prolomila prosím pěkně pětkrát - všechno tohle bylo nakonec nádherný. To tvořilo náš dům, tyhle chyby a specifika. Jenomže pak byly i ty věci, co se v tom domě staly. Pláče, vzteky, hysteráky, bezmoc, zoufalství a míň lásky než by bylo třeba. A kvůli těmhle vzpomínkám musíme opustit, co jsme měli.

Připadám si jako bez nohy, úplně ZZZ - ztracená, zraněná, zrazená. Ale zároveň vím, že tohle není konec. Tedy je, ale jen něčeho. Že jsem pořád ještě tady a můžu začít znovu, začít sama.Chtěla bych vybudovat místo, který bych milovala a nejlíp, aby ho milovali i jiní. Zatím to moc nevypadá, ale já jsem stará nedočkavá skeptička, takže se svýma prognózama se můžu jít zahrabat.

Tož tak! Ale beztak stalo zase tolik skvělých věcí, že... ale o tom zas jindy.

Brusinky ♥ 

PS: Tu písničku jsem měla vždycky strašně ráda a tom jsem ještě ani nevěděla, co se v ní zpívá.

PSS: Asi vosud nebo co.

PSSS: A jasně, že na rozloučenou jsem upekla brusinkovej koláč, se nedivte.

PSSSS: Teď jim pateticky zbytky brusinek v autobuse.

PSSSSS: Celá já.