Když jsme malí, rodiče nám až do zemdlení říkají, abychom byli na všechny ostatní děti i dospělé hodní a zdvořilí a dělili se o hračky. Aby nám potom mohli odtajnit ono tajemství, že v životě se nikdy nezavděčíme všem. A to je - bohužel nebo bohudík - pravda.
Dřív, když byla dobrá nálada, propadala jsem své výjimečnosti. Ti, co se mnou nesouhlasí, mě jednoduše nechápou, jsou to sebestřední pitomci, které ve své velkomyslnosti ještě vrcholně empaticky lituju. Připadám si nedoceněná - velká spisovatelka, neobjevený herecký, výtvarný a kdovíjakýještě talent.
Ovšem, ve chvíli, kdy jsem se probudila z týhle narcistický diskotéky, přichází držkopád. Z intelektuálního vrcholu padám na dno, protože mi dochází, že všichni ti nechápající si prostě jenom myslí, že jsem blbá nána. Že na mně není co k pochopení nebo docenění.
Oba tyhle případy jsou na hraně, ale pramení z mojí povahy - emocionální mrakodrap, hysterickej oceán.
Neříkám, že teď to už umím dokonale ovládat, ale rozhodně jsem víc nad věcí.
♥
Mnoho lidí irituju. Některé hned na povrchní první dobrou, kdy by se se mnou za moje nošení puntikatých kalhot a ponožek najednou nebo květované čelenky "na indiána" ani nedali do řeči, některé zase po dlouhé filosofické debatě na téma globálního oteplování.
Jenomže některé věci, které dělám, říkám nebo nosím a které ostatní iritují, mám stejně ráda. A budu je dělat a nosit, i kdyby trakaře padaly.
Ne, nejsem zlomyslná, z toho už jsem (snad) vyrostla, ale dělám, říkám nebo nosím věci, který ke mně patří, který mě tvoří. Někdy je to smutný, ale spíš jsem ráda. Jasně, pořád tajně toužim po tom vypadat jako Keira Knightley nebo aspoň jako Vittoria Puccini v Elise z Rivombrosy, ale jinak se rok od roku smiřuju se sebou a s tím, že jsem pro někoho pitomá. Mimo, totální bizár, íkvé tykve, idealistka, hysterka první třídy, neomarxistka... Jasně, nikdy bychom se neměli smířit a zůstat u prohlášení - já jsem prostě taková, ale zůstat sám sebou je taky důležitý. Ta hranice je až protivně tenká, ale je tam.
Na světě jste někdo a máte něco. Nikdy nebudete všichni a nikdy nebudete mít všechno.
TAG JAK JINAK!! Prej blbě vaří...
PS: Po 14 dnech na táboře mě ani jinej článek napadnout nemohl
PSS: Ještě jsem měla v záloze - Jak spát za chůze
PSSS: Ale to jindy
Žádné komentáře:
Okomentovat