Ticho

Ticho je to, co mi dělá problémy. Mlčet, dýchat, nemyslet. Já pořád přemýšlím, píšu, nedám pokoj. S moc slovy se ale vytrácí opravdovost některých věcí. Myslím, že pro venkov to platí stonásobně. 
Protože ten buď žijete, anebo ne. Můžete dlouze mluvit nebo psát o chození v trávě, ležení v kanafasu, džbánku plným malin a ostružin, ale nikdy to nebude mít tu opravdovost. Je to jako sbírat houby do igelitky...

Vytrácí se surrealismus popraskaných větví a dlouhých vlhkých nocí, pospolitosti. Jistota v nekonečnosti obilí i samozřejmosti. Dřina rozpraskaných dřev i rukou. Všechno se vytrácí ve slovech, která nemají smysl, když neležíte na vodě všedních dnů.

Ani zachycovat nemá smysl. Chybí vůně, dotyky, svit. Pohlazení. 

Dokonalost venkova je, když ho už nevnímáte. Je součástí vás. Přecházíte maliníky i borůvky, křemenáče, vůni pokácených borovic u cesty, nejásáte nad srnkou. Když všechno tohle přestává být atrakcí, hezkým retro kouskem nábytku v minimalistické koupelně. Stává se to kotvou, životem. 
Momentálně mě nejvíc přitahuje jeho nedosažitelnost.

PS: Naděje letošního léta padá k zemi
PSS: Ale možná stačí se obrátit vzhůru nohama ♥