Budapešť. Dvě hodiny ráno. Znám ho tři hodiny. Úžasně se směje. Mluví krásně jako v Panství Downton. Je akorát vysokej, abych musela na špičky, ale nepřetrhla se u toho. Připadám mu vtipná. Tancuje idiotsky jako já. Není drzej a čeká, až ho políbím já první. A já ho políbím, protože to jsem celá já.
Jsem na oblaku. Znám ho čtyři hodiny. Kupodivu umím anglicky. Zkouší mluvit česky. Nevěříme, že ten druhej existuje.
Odcházím počestně z jeho života a celý svět vesmír mě nutí udělat něco debilního. Řeknu mu to. To, co my ženský chlapům nikdy neříkáme jako první. A už vůbec ne po čtyřech hodinách od seznámení. Kouzlo okamžiku, tíha situace a přijde to. A ještě v angličtině.
A tak jsem poprvé klukovi řekla, že ho miluju.
Bylo to letos.
Ano, takhle trapný jsou lidi i v jednadvaceti.
Zpětně jsem za tu trapnost ráda, protože jsem měla strach, že se už nedokážu zamilovat, mít tak najednou zapálený lýtka tak jako dřív. Bezkompromisně, absolutně, jednoduše. Plně, oddaně. Je jedno, jak pomijívý to bylo, nebyl happyend a nestěhuju se do Londýna. Ale byla tam ta chvíle, kdy jsem tomu všemu věřila. Jako děcko.
Kašlala jsem na realitu, byla jsem Julie. Nevzdávala jsem to. Klidně bych umírala, lezla z oken a stavěla se na hlavu.
A co jsou proti tomu zlomený srdce.
PS: Nesmíte mi všechno věřit
Žádné komentáře:
Okomentovat