Je jedno, co si přejete, stejně to nedostanete

Je jedno, co si přejete, stejně to nedostanete. Nebo to dostanete, až když to vzdáte. Zdá se, že teda nic nemá smysl, ale co když smysl je jenom v tom, že dejcháme? A žádný ambice, touhy a úspěchy nehrajou roli? Stejně jako pocit štěstí, kterej si pořád nepokrytě nárokujeme.

Nevěřím na měřitelnost úspěšnosti a schopnost obstát v tomhle světě velkejch penězi vyhoněnejch vlků, protože my sami o sobě nic nezvládáme. Všechno je dar. To, že ráno vstáváme, slunce, hory, stolky z IKEA i naše umy. 

Každej umíme něco, někdy sakra dlouho hledáme, co to vlastně je. Ale jsme výjimeční, každý o sobě, to nám snad ještě zvrácenej marketing konzumních rájů nevyhnal z hlavy. Ale taky si myslím, že to, co umíme objektivně nejlíp, nemusí být objektivně dobrý. 

Já píšu. Objektivně za ty roky na tomhle světě musím říct, že psaní umím ze všech věcí nejlíp. Jenomže znamená to, že píšu líp jak všichni ostatní? To asi těžko. Jenže je to můj dar, takže mu věřím. Musím, chci, potřebuju. Možná bych radši stejně byla herečka v Národním, ale stačí se vrátit hned k prvnímu souvětí... a nezbývá než se smířit, děkovat, užívat si to, co je. Obyčejně. S kritikou, pády a brekem. 

Protože jsme šťastný lidi. Milovaný lidi. Jenom se musíme naučit tu lásku přijímat a následně dobře směrovat na správný místa.




HUDEBNÍ OBJEV!

PS: Je normální těšit se do školy??
PSS: Asi je t tím, že jdu znovu do první...