Trochu jsem přemýšlela, proč tenhle blog vlastně píšu, když to jako není úplně hitparáda, a na něco jsem přišla. Všechny populární blogy, instagramy, youtuby a kdovícoještě zachycují dobu po ALE POTOM. Nejdřív byla normál holka, ALE POTOM se jí narodily děti, šije, začala cvičit, psát beletrii, ALE POTOM třicetiletém "normálním" životě začala vařit, vdala se, rozvedla, fotí, žije na Bali... nejlépe všechno najednou. Znáte to. Já ty blogy taky čtu, sleduju insta a mám spoustu těch lidí na sítích ráda, vo tom žádná. Někdy mi ale chybí ten život před životními zlomy, ten obyčejnej votravnej nezajímavej život, kterej je všude kolem. Nemyslím tím ale jenom, že si na fotku nedám filtr nebo se nenamaluju, to není ono. Chybí mi každodenní debilita vlastního já, SAMOTA, zoufalý míjení, hledání, neskutečná trapnost a doufání, že nějaký ALE POTOM vůbec bude (jako samozřejmě pro to i něco dělat, ale někdy se můžete přetrhnout a... nic, však víte).
Samozřejmě jsem měla taky v životě pár dobrý i špatných ALE POTOM - maturita, rodiče se rozvedli, stěhování, vejška nebo teď Madrid... není to ničím obecně moc výjimečné, je to normální postup a je možný, že třeba ani to velký kariérní, rodinný nebo prostě jenom životní ALE POTOM nikdy nepřijde. I o tom je ale dobrý mluvit nebo psát. Už ani nevím, kolik videí nebo článků jsem už četla od holek po porodu, jak se neříká ženám pravda, jak to všechno bolí, jak jste psychicky v hajzlu... ale na konci samozřejmě nechybí ujištění, že ta bolest a všechno stojí za ty malý stvoření, co přišly na svět. Ženská prostě vydrží víc než člověk, ale co máte dělat, když NEMÁTE CO VYDRŽET a nevíte, jestli se to někdy změní! Když je vám přes dvacet, všichni vám říkají, jak máte na všechno čas a vy se v tom životě totálně plácáte? Tak o tom píšu já.
 |
| TIMO |
Nechci čekat na nějakou prima historku ze Španělska, abych nenudila. Nemusí se pořád něco dít, někdy se jednoduše neděje nic... taky dobrý vědět. Život je v podstatě nuda a svoboda je samota. Nemusíme na sítích jenom inspirovat, dávat návody na to, jak žít líp, mluvit až o překonaných věcech - lidi na vejšce vám taky řeknou, že maturita byla lehká fraška, ale když seděli před komisí, krve by se v nich nedořezal (promiň M.). Nechci psát o tom, že to někdy bylo těžký, ALE POTOM už skvělý, ale že TEĎ JE TO TĚŽKÝ, teď nevím, co dělat. Jasně, často je depka až to sere, někdy je to zas dobrý a plný naděje. Naději potřebujeme totiž nejvíc, víc než štěstí, hlavně proto, abychom sebrali odvahu.
Ale teda aspoň trochu zainspirovat bych mohla:
Marek Vácha - Nevyžádané rady mládeži
Marek Vácha - Příběhy z jiného vesmíru
Michael Třeštík - Jen aby, řekla moje žena
Lenka Horňáková Civade - Marie a Magdalény
PS: Historky z Madridu beztak budou ♥
Žádné komentáře:
Okomentovat